„Dech…“ zaseptal jsem mimodek.
Stridave zavany se pravidelne opakovaly. Arsenjev stal, premysleje, co delat, pak tise rekl:
„Paprskomet do ruky…“
Snal jsem remen s ramene a omotal jsem si jej okolo zapesti. Sel jsem tesne za Arsenjevem, takze jsem se mohl dotknout jeho zad. Najednou se zatmelo.
„Sehnete se,“ doleti ke mne jeho tlumeny hlas, „je tady uzky otvor.“
Vzduch, ktery vanul kolem nas, sumel cim dal hlasiteji. Byl to okamzik tepleho, pomaleho vydechu. Arsenjev zachytil batohem o klenuti. Chvili sebou zmital, pak vylezl ven. Jeho zada zatarasila cely pruchod. Natahl jsem ruku. Delal neco s pasy.
„Sundam si batoh,“ rekl, „jinak neprojdu. Podrzte mi ho.“
Najednou jsem citil, jak mi pasy v rukou ztezkly. Rozsvetlilo se. Arsenjev zmizel. Udelal jsem krok vpred. Hluche, tiche sumeni bylo zretelnejsi. Dva metry prede mnou zela fialove osvetlena prostora. Stali jsme vysoko v otvoru, ktery nahle koncil prudce spadajici stenou.
Byli jsme uvnitr obrovske koule. V jejich stenach se cernaly pravidelne rady kulatych otvoru jako loze nejakeho zvlastniho divadla. Od otvoru se zvedaly vzhuru sklenene sloupy. Z nich vychazelo ono fialove pulsujici svetlo. Od sedeho zireni se stupnovalo do oslniveho jasu. Podival jsem se dolu a chytil jsem Arsenjeva za rameno. Div ze jsem neztratil rovnovahu. Nepocituji zavrat pri pohledu do hlubiny, ale tady nebylo dno! Prevalovaly se tam temne, leskle, mokre tvary, pokryte pruhy stribrnych pablesku jako tela tisicu tulenu v nadrzi, z niz byla vypustena voda. Syrobovita husta mazlavina, potazena nacernalou blanou. Tato slizka hmota vylezala z otvoru ve zdi, ktere lezely pod nami, a vtekala do nadrze na dne. Obcas vysunula jakasi chapadla, ktera se pridrzovala otvoru, zvlaste v okamzicich, kdy hladina klesala. Tu se chapadla nebo pramenky ztencovaly, trhaly se dokonce, ale pak se cela masa znovu nadymala, vystupovala vzhuru a cary svijejici se ve vzduchu s ni splyvaly a znovu tvorily pretrhana ramena.
Dlouho jsme tak stali na kraji otvoru. Vzduch vanul jednou nahoru, jednou dolu, podle pohybu cerne plasmy. V temze rytmu kolisalo i fialove svetlo. „Plasma…“ zaseptal jsem. „Plasma zive reky…“
„Ano,“ odpovedel astronom. „Je to ona. Ale je to pouhy nastroj…“
„Nastroj?“
„Nase predstavy o vyrobe elektriny jsou spojeny s kovovymi stroji, jako je dynamo nebo atomovy reaktor. Elektrinu je vsak mozno vyrabet take jinak… Castecky plasmy vytvareji elektricke naboje, ktere jsou vedeny tisice kilometru daleko a vyvolavaji cinnost Bile koule…“
„Profesore… vy… vy jste toto misto hledal? Vy jste predpokladal, ze tady… vy jste to vedel?“
„Ano. Vzpominate si, co jsem rikal o tech opilych proudech? Zde, zde je jejich zdroj, zdroj elektricke i gravitacni energie.“
„Ale ti… proc vlastne zahynuli?“
Astronom mlcel a hledel do hlubiny, ktera se vlnila cernymi prilivy a odlivy.
„Profesore!“
„Vidite ten pohyb, dnes uz nerizeny? Ted neslouzi nikomu. Bude pokracovat, dokud staci nahromadene zasoby… snad sto, snad dve ste let nebo mozna pet set.“
Jeho hlas byl chraptivy. Neptal jsem se uz na nic. Poklekl u sameho okraje. Nasledoval jsem jeho prikladu. Cerne pableskujici more zalevalo cim dal tim vyse polozena patra otvoru, mekce se sunulo vzhuru po stenach, zakryvalo je neprostupnou plochou, zbytnelo jako cerny tisicitunovy sval, smrstilo se — a zacinalo opadavat.
„Tady neni nic pro nas. Vratime se,“ rekl Arsenjev.
Rozsvitili jsme baterky a odesli jsme stejnou cestou. Za deset minut jsme dosli do velke sine. Kdyz jsme sli kolem planetaria, kde dal virily zarici koule, padl muj pohled bezdecne na cerne znameni dvojiteho prstence, vytesane v kameni — zarazil jsem se v polovine kroku. Stejna kresba byla i v jeskyni v horach: Venuse a Zeme, krouzici kolem Slunce. Ta silna cara je nespojovala. Zacinala na povrchu Venuse, smerovala pres mezihvezdny prostor k Zemi a pronikala ji skrz naskrz, jako by ji skrtla.
„Profesore!“ vykrikl jsem. Me myslenky se ritily nekam do propasti.
„Profesore!“ vykrikl jsem jeste jednou. Astronom uz odesel ze sine a v podzemni chodbe se rozlehaly jen jeho kroky, stale vice se vzdalujici.
PETR ARSENJEV
Jakmile se automobil vratil, pokouseli jsme se vniknout do jedne z lepe zachovalych staveb. Kdyz nase patrani po jakemkoli vchodu skoncilo nezdarem, vlozili jsme do vyklenku v bocnim kridle silnou naloz fulguritu. Explose rozmetala cast zdi; takto vzniklym prulomem jsme se dostali dovnitr. Avsak ani v teto, ani v ostatnich budovach, jejichz tluste zdi se nam podarilo prolomit, nenasli jsme nic, co by aspon ponekud pripominalo obydli na Zemi. Jen vnejsi tvary staveb pripominaly nase domy. Do vnitrku domu modravy svit nepronikal, vladla v nich temer naprosta tma, jen tu a tam rozredena uzounkymi paprsky, ktere pronikaly trhlinami ve zdech. Svetlo baterek pred nami odkryvalo zmet zkroucenych potrubi, tunelu, naklonenych rovin a prostornych salu, postlanych kovovou a sklovitou ssuti. Nekolikrat jsme narazili na konstrukce, jejichz ucel byl pro nas naprostou zahadou. Velke haly byly rozdeleny na svisle prihrady, u stropu siroke a dole tak se zuzujici, ze se do nich clovek stezi vtlacil. V techto vyklencich bylo mnoho sikmych vystupku, jakoby polic.
Pod povrchem ulic se tahla sit uzavrenych chodeb. Probihaly v nekolika patrech nad sebou, nektere pohrouzeny do tmy, jine osvetleny zelenave zaricimi stropy, obcas jich pet nebo sest vyustilo do prostory tvaru obrovskeho bubnu, rozdeleneho na dve patra. Z horniho se rozbihaly kruhove tunely. Kdyz jsme jimi sli, presvedcili jsme se, ze vedou do ruznych budov. Mnoho pruchodu bylo zavaleno hromadami trosek, ktere jsme nevyhazovali do povetri z obavy, ze by se desitky pater, tycicich se nad nami, otresem zritily a sesuly. Ojedinele se zachovaly trosky svislych sachet, v nichz se jiste kdysi pohybovaly nejake vytahy, ale ted visely z ocazenych sten uz jen kusy roztaveneho kovu.
V jedne z nejmohutnejsich staveb, jejiz vrchol byl roztrzen na tri casti a zvedal k nebi rozervane oblouky konstrukce, objevili jsme nekolik desitek metru pod povrchem ulice, v sale obrovskem jako chramova lod, komory s ovalnymi okenky z pruhledne hmoty. Cetna okenka byla vytlucena. Vsechno zde bylo pokryto spoustami stribriteho prasku. Svetla baterek vazla v jeho oblacich, ktere se zvedaly pri kazdem kroku, usazovaly se na prilbach a skafandrech a halily nas trpytivym zavojem. Kousek dal zela nalevkovita prohluben, obracena sirsim koncem dolu, podobna otevrenemu otvoru dulniho ventilatoru. O nekolik pater doleji na kamennych deskach lezely mezi podperami a nosniky, naklanejicimi se k sobe, zuhelnatele trupy stroju. Bylo jich nekolik desitek; podlouhle, postavene v prime linii jeden za druhym, cernaly se jako obratle jakesi nestvurne patere. Nahoru i do stran z nich vybihaly poloroztavene segmenty, podobne zlamanym kridlum.
Postupovali jsme zvolna od jedne budovy k druhe, az jsme dospeli na puste prostranstvi, obklopujici krater. Tady zacali vedci systematicky merit radioaktivitu pomoci ionisacnich komor a Geigerovych pocitacu. Od krateru se rozbihalo nekolik hlubokych trhlin v zemi, zatarasenych vrstvami strusky a kovovych krapniku. Vzdalujice se vic a vic od stredu vybuchu, dosli jsme k prvnim castecne zachovanym budovam.
Urcite zde kdysi vladla teplota rovnajici se teplote Slunce. Celou plochu mirne spadajiciho svahu pokryvaly male bublinky sklovite hmoty, ktera ve varu ztuhla. Nasi pozornost upoutala zed, ktera byla na dvou mistech hladsi a tvorila sotva znatelnou prohlubinku. Kdyz jsme k ni priblizili silny reflektor a vrhli na ni svetlo se strany, takze paprsky na ni dopadaly temer rovnobezne s povrchem, vystoupily z drsneho pozadi dve neurcite siluety, nahore zaspicatele, jako stiny ve vysokych kapich. Jeden z nich byl silne naklonen dopredu, jako by byl zachycen pri padu, druhy byl schouleny jako nekdo, kdo si drepl a vtahl hlavu mezi ramena. Oba stiny byly velke neco pres metr. Srovnani s lidskymi bytostmi je samozrejme v daleko vetsi mire oduvodneno obrazotvornosti nez tim, co bylo videt na povrchu steny. Byly tam proste dve skvrny, ktere mohly, ale nemusely byt necimi stiny. Vedci prikrocili s krajni presnosti k podrobnemu zkoumani; fotografovali skvrny pri ruznem osvetleni, merili radioaktivitu uvnitr skvrny i v jejim okoli. Arsenjev dokonce poslal Soltyka do rakety pro plastickou hmotu na odlitky, avsak po peti hodinach zkoumani jsme nedospeli k urcitemu zaveru. Bylo mozne, ze v okamziku vybuchu staly na svahu dve zive bytosti, a drive nez se jejich tela v teplote milionu stupnu premenila v paru, zastinily kousek steny pred primym pusobenim zaru. Protoze vsak jsme si nijak nedovedli predstavit ani vzhled, ani velikost onech tvoru a protoze jsme nevedeli, v jake vysce vybuch nastal, nemeli jsme podklady k rozlusteni teto zahady.
