zacalo…“
Po kratke odmlce astronom pokracoval:
„Musime se rozdelit. Kazdy z nas poodejde na ctyri sta kroku, spiralou se vrati na misto, kde ted stojime, a bude hledat akustickou stopu. Kdo ji najde prvni, da druhemu znameni cervenymi raketami. Na radiove spojeni nemuzeme spolehat. Je vsechno jasne?“
„Ano.“
Obratil se a vzdalil se lehkym, dlouhym krokem. Vterinu jsem jeste stal, pak jsem pohledl na kotouc gyrokompasu a vyrazil jsem opacnym smerem.
Vypnul jsem privod proudu do radioveho pristroje. Boty cvakaly po kamennych deskach, zvuk kroku se v techto pustych mistech rozlehal dvojnasob silne. Kdyz jsem se priblizil k stenam, ktere zarily chladnym svetlem, uvidel jsem, jak se muj rozmazany stin pohybuje po dlazbe. Sel jsem, jak mi Arsenjev prikazal, otacel jsem na obe strany otvorem pristroje a pocital kroky. Kdyz jsem jich udelal ctyri sta, obratil jsem se. Zatim jsem neobjevil nic. Cervene oko uvnitr prilby, ukazovatel radioaktivity, slabe zhnulo a prozrazovalo tak slabe stopy zareni. Kdyz jsem se blizil ke zdem, intensita zareni stoupala. Zvedl jsem hlavu — zdi nahore nahle koncily pod nebem cernym jako smola. Sel jsem snad minutu, kdyz jsem za sebou zaslechl kroky.
Arsenjev odesel na opacnou stranu. Stejnym smerem odjel i automobil. Vedel jsem, ze za mnou nemuze jit clovek. A prece jsem slysel kroky. Neznely prilis hlasite — sel jiste nejmene tricet metru za mnou. Mel jsem pocit, ze se mi zabodavaji do zad sta a sta jehlicek. Musel jsem vynalozit celou svou vuli na to, abych se neobratil. Sel jsem a za zady se stale ozyval cvakot: raz — dva, raz — dva, hned hlasiteji, kdyz dlazba silnice byla hola, hned tiseji, kdyz byla pokryta navatym piskem. Blesklo mi hlavou, ze je to ozvena, a schvalne jsem hlasite zadupal, ale kroky toho, kdo me sledoval, nezaznely hlasiteji.
Nebyla to ozvena.
Pot mi zalil cely oblicej. Ted uz jsem si byl jist, ze za mnou nekdo jde, ale ze to neni clovek. Znenadani jsem se zastavil. Kroky utichly. Sel jsem dal. Ozvaly se znovu.
Zmocnil se me hnev. Strhl jsem s ramene paprskomet, prikrcil jsem se a obratil jsem se do ulice nakloneny, jako bych se chystal ke skoku. Ulice byla prazdna. V jasnem svetle jsem videl, jak ubiha do dalky a tam splyva s ostatnimi svetly. Chvili jsem se zmatene rozhlizel. Pak jsem si prehodil paprskomet pres rameno… Uslysel jsem krok… nadhodil jsem ho… uslysel jsem druhy… no ovsem! Zvuk, ktery jsem povazoval za kroky, vydavala prezka remenu, narazejici rytmicky na zahyby kombinesy, a ja jsem pokladal tento blizky, nedaleko ucha se ozyvajici sramot za ozvenu kroku.
Zahanbene jsem se otocil. V tom okamziku postupne vzplanula nad budovami ctyri cervena svetla. Zatrepetala se a pomalu se snasela dolu, vlekouce za sebou chvosty sarlatovych jisker. Pridal jsem do kroku a brzy jsem spatril Arsenjeva. Stal na elipsovitem vrsicku.
„Zda se, ze je to zde,“ rekl. Odbocili jsme stranou. Zel tam otvor nizkeho kratkeho tunelu. Jeho usti pripominalo prohnutou otevrenou tlamu velryby. Srovnani bylo o to vystiznejsi, ze shora visela rada kratkych sklovitych hrotu, podobnych tesakum. Byla tam tma. Arsenjev rozsvitil baterku a vesel dovnitr. Nasledoval jsem ho. Cesta dolu vedla po naklonene plose, ktera se obloukovite zatacela. Bylo mi jasne, ze sestupujeme cim dal hloubeji pod uroven povrchu. Trvalo to dlouho. Cas od casu se ve stenach objevovala ovalna usti jinych tunelu. Tu se Arsenjev dival na skalu indukcniho aparatu: sli jsme stale po stope neviditelneho vedeni energie. Najednou se podlaha ozvala jinym zvukem. Kraceli jsme po kovu. Tri silne trubky, bezici od jedne steny k druhe, uzavrely nam cestu. Mezerami mezi nimi probleskovalo neurcite svetlo. S namahou jsme se protahli pod nejnizsi trubkou. Podlezl jsem prvni a zavrel jsem oci, protoze jsem byl oslnen.
Pred nami byla sikma plocha zalita svetlem. Po nekolika krocich jsme vkrocili do velke sine. Strop hral menavym svetlem, nazelenalym jako morska hladina, na kterou dopada slunce. Svetlo pravidelne sililo a slablo Sin byla kulata, na dvou stranach rozclenena vycnelymi piliri. Dobre osvetleni mi dovolilo, abych utvrdil sve presvedceni, ze nebylo klamem to, ceho jsem si vsiml jiz v tunelu: teninka vrstvicka glasury na kamennych stenach dokazovala, ze i zde kdysi vladl obrovsky zar. Pod piliri se valely castecne rozlite valce z bile hmoty, podobne porcelanu. Se stropu z otvoru, v nichz vezely prelamane a poloroztavene trubky, visely desitky pretrhanych dratu. Nektere z nich sahaly k valcum a k necemu, co se podobalo rohum zakoncenym koulemi a paprskovite se rozbihajicim z obleho vycnelku primo uprostred stropu. Ale nebyl to chaos zahadnych zarizeni, ktery zpusobil, ze jsme pri vstupu zustali stat jako vbiti do zeme. Na zdi sine bylo videt velkou vydutou plochu, po niz se pohybovali svetelkujici hadi — dlouhe, modre a bile zarici krivky. Obcas splyvaly ve svazky, trepetaly se a rozbihaly ruznymi smery. Jako by to byly ozivle vrstevnice na velke mape.
A byla to mapa.
Velka pohybliva mapa. Kdyz jsem si ji zblizka prohledl, vsiml jsem si, ze za pruhlednou plochou je dutina plna malych jisker, svetel a kouli, velkych jako lampy, ktere se otacely, vzdalovaly, priblizovaly, krizily si drahy a navzajem se osvetlovaly.
Slysel jsem Arsenjevuv dech. Stal vedle mne. Pred nami se pohybovaly ekliptiky, vybuchovaly hvezdy a velke cerne mlhoviny prekryvaly skupiny pulsujicich svetel jako mraky. Obcas protal prostor ostry paprsek, jako kdyby stihal nekterou z planet. Ale ty se otacely pomalu, tezkopadne, lhostejne, nechavajice pred nasima ocima plynout kontury neznamych pevnin. Tam, kde svetlo bylo jen prisvitem, vychazela a zapadala cela souostrovi hvezd.
Bylo velice horko. Strop pulsoval svetlem a nase zkracene stiny se na svetle podlaze hned rozplyvaly, hned zostrovaly.
„Kde to jsme?“ byl jsem na rozpacich. „Je to nejake planetarium?“
Astronom beze slova zamiril vpred. Presli jsme sin. Za jednim z piliru se otvirala kruhova chodba. Pouze jeji dolni cast byla na male plose osvetlena zari, prichazejici ze sine.
Arsenjev uz byl uvnitr, ale ja jsem se znovu obratil, abych se jeste jednou podival na to neobycejne planetarium.
„Jako kdyby to byla obloha… hvezdy…“ rekl jsem, „ale co znamenaji ty svetelne cary?“
Najednou jsem se zachvel:
„Tam je Zeme!“
Bezel jsem k pruhledne stene. Hvezda s perlovou zari vzdalenych mracen se vynorila ze tmy. Byla naklonena k ekliptice a zvolna se otacela. Nad ni se cernal mesic v novu. Stale bliz a bliz letela prostorem plnym hvezd Zeme, planeta matnych svetel. Jeji draha se uz zatacela. Tu jsem uvidel, ze daleko hloubeji obiha Venuse. Poznal jsem ji po svetle, mekkem a belejsim nez svetlo Zeme. Tryskal z ni svetelny paprsek, ktery dopadal na Zemi, zaleval more mraku ostrym jasem.
„Co je to?“ zaseptal jsem a chytil jsem Arsenjeva za rameno. Mlcky zvedl ruku a ukazal na neco, ceho jsem si zatim nepovsiml: na dve do kamene vyryte kruznice, protate se strany primkou.
„Co to vsechno znamena?“
„Ted uz nic,“ rekl Arsenjev. „Uz nic… Setrvacny pohyb mechanismu jednou uvedeneho v chod, ktery potrva…“
Nedomluvil. Otocil se a vesel do tmaveho tunelu. Nebyl nijak siroky; kdyz jsem upazil, mohl jsem se dotknout najednou obou sten. Nekolikrat jsme prekracovali nizke prahy, ktere tvorila rada kuzelovitych vycnelku. Dale vedl tunel vodorovne. Pred nami se objevilo svetlo. Blizilo se k nam. Byl to odraz naseho reflektoru. Cesta byla uzavrena pruhlednou stenou, presne vyplnujici kruhovy prurez tunelu. Arsenjev se ji pokusil otocit. Na jedne strane byl na zdi vycnelek, jako by tam byl cep techto sklenenych dveri. Budto vsak jiz mechanismus nefungoval, nebo jsme jej nedovedli uvest v cinnost, takze se stena nepohnula. Astronom uvazoval. Vrhl svetlo baterky na prekazku. Sklovita hmota pohltila cast svetla a v mdlem, zeslablem svetle bylo videt pokracovani tunelu. Nalevkovite se rozsiroval.
„Pouzijeme paprskometu…“ rekl Arsenjev.
Vratili jsme se do ohybu. Arsenjev poklekl a naznacil mi posunkem, ze mam udelat totez. Prikrcil jsem se za nim, ale snazil jsem se, abych neztratil prekazku s oci. Astronom si posvitil, naridil vzdalenost, pak zalehl a stiskl spoust. Zar uderil do prsou. Tunelem proletl zlatefialovy blesk. Sklovita hmota v mziku zcervenala. Objevily se velke trhliny podobne rezum nozem. Byl jsem oslnen, zavrel jsem oci. Kdyz jsem je otevrel, vypalil Arsenjev po druhe. Strepiny pronikave zazvonily. Pockali jsme chvili, nez trosky vychladly. Cesta byla volna. Arsenjev prvni vstoupil do rozsirujici se casti tunelu. Najednou zustal stat bez hnuti. Zvedl vystrazne ruku:
„Pozor!“
Z vnitrku tunelu prichazel pomaly zavan. Nasledoval po nem okamzik naprosteho klidu. Pak se dal vzduch zase do pohybu, ale opacnym smerem.
