zaril proti nizko stojicimu Slunci oslnivymi duhovymi barvami. Jiz radu hodin jsme tak letali a kazdych nekolik minut se na obrazovkach objevilo Slunce, vrhalo ostra svetla na steny centraly a mizelo. Motory tise zpivaly a pod nami se rozprostirala klidna plan mracen, bila jako snih. V dobe, kdy jsem nemel sluzbu, potkal jsem nekolikrat Arsenjeva. Zachmureny, s rukama za zady, prochazel se ustredni chodbou. Oslovil jsem ho, ale neodpovedel mi. Zmizel v kabine s maraxem, nad niz horelo rude svetlo. Pak jsem zahledl Rainera, nesouciho z laboratore kasety s filmy. Kdyz sel kolem mne, vrhl na mne nepritomny pohled.
Kdyz jsem o hodinu pozdeji sel okolo laboratore, zaslechl jsem hudbu. Nahledl jsem dovnitr. Z reproduktoru znely majestatni tony Beethovenovy pate symfonie. U pristroje stal bez pohnuti Candrasekhar. Dokud hudba nedoznela, nehnul jsem se s mista. Matematik stal dale s lehce zdvizenou hlavou, jako by naslouchal tichu.
„Profesore…“ rekl jsem.
Teprve nyni si mne povsiml.
„Prosim?“
„Chtel jsem… smim se zeptat, co delate?“
„Hraje si s nami jako kocka s mysi,“ zabrucel Candrasekhar. Prosel kolem mne a zamiril ke dverim.
„Kdo? Arsenjev?“ zeptal jsem se jeste.
„Ale ne, marax!“
Nic vic jsem se nedovedel. Sel jsem do centraly. Byla cerna noc, na vsech ukazovatelich pulsovala svetla a vrhala na steny mekky prisvit. Od pozadi se jiskrivymi svetly odrazely kontrolni pristroje maraxu, jako by z celeho spiciho letadla bdel on samojediny. Tento klid byl jen zdanlivy. Kdyz jsem se vratil do chodby, uslysel jsem, ze se vedci o neco vasnive prou. Zadunel Arsenjevuv baryton, pak tise, nevzrusenym hlasem odpovidal Lao Cu. Pristi sluzba me cekala az za ctyri hodiny, nechtelo se mi vsak jit do kajuty. Vratil jsem se do centraly. Pred deskou u maraxu sedel Soltyk a prohlizel si v prudkem svetle, ktere z ni vychazelo, pozorne velky arch papiru. Byl to plan nejakeho mesta, jak se mi zdalo.
„Co je to?“ zeptal jsem se ho.
„Varsava,“ odpovedel, aniz zvedl hlavu. Pomalu jezdil prstem po planu, bloudil a vracel se na misto, kde ztratil cestu, jako by konal imaginarni prochazku ulicemi mesta.
„To je vase rodne mesto? Povezte mi neco o nem, v zivote jsem tam nebyl.“
Roztrzite na mne pohledl, pak se vratil zrakem na plan.
„Vy jste nikdy nebyl ve Varsave?“ otazal se takovym tonem, jako kdyby rikal: „Vy jste nikdy nevidel slunce?“
Usadil jsem se pohodlne v kresle a nahledl jsem mu pres rameno na barevne mnohouhelniky. Soltyk zvolna skladal papir.
„Kdykoli si vzpomenu na Zemi,“ rekl, „vzdycky se mi pred ocima vynori Varsava.“
Odmlcel se.
„Je mnoho mest vetsich…“
Znovu se zarazil.
„A velkolepejsich, ale Varsava je… velice krasna.“
Bylo to vyznani stejne nesmele jako rozpacite. Oba jsme umlkli. Nejakou divnou nahodou jsem na okamzik spatril vysoke, bile zdi budov, zvedajicich se nad zeleni stromu.
Zvonek pronikave zadrncel. Zachvel jsem se.
Soltyk vrhl pohled na ukazatele maraxu.
„Vidite to? Zastavil se… po sestnacti hodinach po prve!“
Zvedl sluchatko. Volal me Arsenjev. Rekl mi, abych vzal nastroje a prisel do kabiny, protoze se porouchalo chladici zarizeni maraxu.
Krome astronoma byli v kabine i Candrasekhar a Lao Cu. Ve vzduchu visel pach prehratych kabelu. Nad zablokovanymi kontakty horely dlouhe rady rudych svetylek. V chodbicce mezi odklopenymi rozvodnymi deskami chodil Arsenjev sem a tam.
Jak se ukazalo, zadrhla se pumpicka chladiciho pristroje a teplota elektronek prekrocila hranici bezpecnosti.
Vedci presto nevypnuli marax driv, nez skoncili vypocty. Asi ctvrt hodinky jsem pracoval na potrubi mezi obrovskymi kapacitrony a sestupoval do uzkych sachet pod podlahou kabiny, kde jsou odstredive pumpy, a tam mezi kabely zkroucenymi jako koreny stromu pod zemi, v prostoru prazvlastne tesnem a v nesnesitelnem horku, vymenoval jsem zadrena loziska. Kdyz byla porucha odstranena a kdyz uz jsem byl na odchodu z kabiny, Arsenjev se zastavil. Pri sve prochazce zustal stat prede mnou a zeptal se:
„Vite, ze krouzime nad Mrtvym lesem?“
Prikyvl jsem.
„Co si myslite o jeho puvodu?“
„Nejsem odbornik, geolog, tak…“
„Nevadi, neco jste si prece jen myslil. Povezte nam to.“
„Myslil jsem si, ze to treba bylo dno more, ktere pomalu vysychalo, a rozpustene soli vykrystalisovaly v prapodivnych tvarech…“
„Zkratka a dobre, pokladal jste jej za geologicky utvar?“
„Ano.“
„Ano…“ opakoval astronom uvazlive. A pokracoval ve sve prochazce kabinou. Stal jsem s nastroji v rukou.
„Takove krystaly nemohou nikdy byt dilem prirody.“
„Je to tedy umely vytvor?“
„Umely, ale neumyslny.“
„Nechapu.“
„Ani my jsme to dlouho nedovedli pochopit… Setkame-li se s jakymkoli dilem zivych tvoru, snazime se vzdycky uhodnout jeho ucel. Mrtvy les v dobe, kdy byl zkonstruovan, nebyl… mrtvy. Jsou to trosky gigantickeho akumulatoru radioaktivniho zareni, a to jiste jen jednoho z mnoha.“
„Vite, jaky byl jeho ucel?“
„Tuto otazku jsme kladli maraxu mnohokrat. Podavali jsme mu data o strukture, rozmerech a druzich latek, z nichz se Mrtvy les sklada, a marax, jako inzenyr, ktery byl postaven pred dany ukol, pokousel se z technickych udaju slozit logicky celek. Dokud jsme neznali podrobnosti, mel marax ve svych pokusech o synthesu, da-li se tomu tak rici, velmi siroke pole pusobnosti. Odpovidal, ze to bud mohl byt obrovsky chemicky transmutator, regulujici slozeni atmosfery, nebo zarizeni pro zmenu podnebi. Ale postupne, jak jsme se seznamovali s novymi fakty, padala jedna hypothesa za druhou. Mrtvy les byl zbudovan pro tisickrat vetsi vykon, nez by potrebovala zarizeni, o nichz jsme mluvili. Tu se marax zvolna orientoval k jistemu reseni, ale s timto resenim jsme se my nechteli smirit. Snazili jsme se prevest jeho kombinace jinym smerem; tvoril tedy hypothesy co nejslozitejsi, zkoumal, jsou-li mozne, a po kazde odpovidal: ne.“
Arsenjev zustal stat pred ztemnelou katodovou obrazovkou. Obracen ke mne zady, pokracoval:
„Na tyto hodiny tak brzy nezapomenu. Tvrdosijne se obracel jednim smerem; mel jsem proste dojem, ze je to zlomyslnost neziveho mechanismu, ktery se nam msti za svou dosavadni poslusnost. Jak vite, marax neodpovida slovy, nybrz krivkami, byly vsak tak jasne…“ Nedokoncil. Obratil hlavu k fysikovi, ktery pomoci maleho pristroje kontroloval prubeh krivky na diagramu.
„Obdivoval jsem se vasemu klidu, Lao…“ rekl.
„Ujistuji vas, ze jste mi nemel co zavidet,“ rekl Cinan. „Jak videt, cesta z me mysli do srdce vede daleko od me tvare… ale lehceji mi nebylo.“
Arsenjev se dival do skleneneho kotouce obrazovky jako do zrcadla. Nahle se obratil:
„Kdyz padla vysvetlujici slova, ukazalo se, ze jsme se jich vsichni od pocatku domysleli, ale nikdo je nechtel vyslovit prvni.“
„A ta slova zneji, profesore?“
„Zanik zivota na Zemi,“ rekl astronom proste.
Po dobu, kdy trvalo hrobove ticho, pockal a pak znovu zahajil svou prochazku.
„Mrtvy les je troskou obrovskeho paprskometu, ktery mel proti Zemi vypalit radioaktivni zareni.“
Ticho bylo tak hluboke, ze jsem slysel selest kolecka pristroje, jimz fysik pohyboval po papire. Arsenjevovy kroky se v nem ozyvaly klidne, pravidelne jako tikani hodin.
