„Je tam Lao Cu?“ zeptal se Candrasekhar, kdyz jsem domluvil. Vtom bzukot proudu ustal. Kontrolni svetelka zhasla, postranni obrazovky se uplne vyjasnily a na ustredni se ustalila prikre stoupajici krivka o dvou vrcholech. Candrasekharovy oci se zuzily. Zrak mu zazaril.
„Tak prece periodicka!“ rekl. Pak se mu na rtech mihl letmy omluvny usmev:
„Snad se vam zda nelidske, ze v teto chvili…“
Odmlcel se. Zachvel se, udelal krok zpet a oprel se o lesklou postranni stenu stolku. Svetlo, dopadajici shora, ukazalo hluboko vpadle spanky a tvare. V tomto okamziku jsem si uvedomil, ze v posledni dobe Candrasekhar vubec neopoustel marax. Cervene svetlo nade dvermi kabiny svitilo ve dne v noci.
Matematik zavrel oci a lehce pokrcil rameny, jako by s nich chtel setrast neviditelne brime.
„Nic si z toho nedelejte,“ rekl. „Oni se vrati, jestlize…“
Nedokoncil.
„Kde je Arsenjev?“
„Nahore.“
„Muzete ho sem poslat? Je to velice dulezite.“
Zastihl jsem astronoma na hrbete rakety. Sklanel se nad skalou gravimetru. Vedle neho se rozplyval v mlze cervenavym svitem paprsek reflektoru, mohutny a silny jako sloup.
„V teto chvili intensita nevzrusta…“ rekl Arsenjev tise, jako by me neslysel. Opakoval jsem, ze ho Candrasekhar vola dolu. Najednou vyskocil:
„Co? Uz to je? Tak jaka?“
Nechapal jsem, nac se pta; ale vtom jsem si vzpomnel na matematikuv vykrik a rekl jsem naslepo:
„Periodicka.“
Arsenjev se beze slova rozbehl ke vstupni sachte.
„Smim odplout na breh?“ krikl jsem za nim; Zustal stat.
„Ne. Nebudete tam nic platny! Davejte pozor na radar a reflektor. Signalni pistole lezi tady, po strane.“
Zmizel v sachte vchodu. Hladinu zastrely horke line pary. Teleso rakety se v nich cernalo jako telo velryby, mrtve plynouci ve vlnach. Vedle reflektoru stal prenosny radarskop s dvema elipsovitymi antenami, obracenymi k brehu. Uchopil jsem obema rukama kovove ridici kolo. V obrazovce bylo videt skalnaty mys nad zatokou, pres ktery se nasi druhove museli vracet. Byl pusty. Valely se tam kotouce nejakeho dymu, tmavsiho nez mlha. Pohledl jsem na fotoelektricky clanek, vmontovany pod obrazovku. Ukazoval teplotu skal na brehu: dve ste sedesat stupnu. Ruce samy sevrely kovove kolo radaru. Dve ste sedesat stupnu… Take teplota vzduchu stoupala, rozpalovala se jako v peci: osmdesat, osmdesat pet, devadesat stupnu… Jak dlouho tam muze clovek vydrzet, treba v isolujici kombinese?
Mijely minuty a kazda z nich byla vecnosti. Zretelne bylo slyset syceni a sumeni vody, ktera v dotyku s rozzhavenymi balvany u brehu zacinala vrit. Pohyboval jsem antenou sem a tam. Jiz jsem ji chtel obratit, kdyz se v zornem poli neco pohnulo: sel tam clovek!
Vedle reflektoru stala schranka s domacim telefonem. Ani jsem nezvedl sluchatko, zmackl jsem zvonek na neprerusovany ton a hned jsem zase priskocil k radaru. Mezi balvany se pomalu vlekla temna skvrna… za okamzik zmizela… znovu se objevila… vtom se rozpadla na dve mensi, ale nejak podivne zkroucene…
Tu chvili jsem uvidel jasne: dva lide nesli tretiho. Pokouseli se dostat k motorovemu clunu po kamenech vycnivajicich z vody, ale mezi poslednim kamenem a clunem se cernal pruh vody. Zustali stat; zrejme se radili. Jak jsem litoval, ze jsem pres astronomuv rozkaz neodplul na breh! Byl bych jim mohl pomoci. Volal jsem, radil jsem jim, aniz jsem si uvedomoval, ze me nemohou slyset. Najednou se jeden ze stojicich zmensil. Pochopil jsem: naklonil se a pokousel se pritahnout clun za lano, na nemz byl privazan u brehu. Vedel jsem, ze to neni mozne, ze v tom prekazeji kameny pod hladinou. Sami by bez namahy preskocili vzdalenost pul druheho metru, ale ten treti… V tom okamziku jsem chtel sebehnout k pristavacimu mustku. Tu muz, ktery chtel pritahnout lodku, toho nechal. Obratil se k svemu druhovi a dal mu znameni. Oba uchopili bezvladne telo, zvedli je co nejvys na rukou a vkrocili do vody, ktera u brehu vrela. Po pas ponoreni, zahaleni oblaky par, zdvihli telo pres bort motoroveho clunu a sami vlezli dovnitr. Uplynulo nekolik nekonecne dlouhych vterin — a motor zahucel. Clun vyplul.
„Proc tak kricite? Proc vlastne tak kricite?“ ptal se me uz hodnou chvili Arsenjev. Za nim stali jeste dva lide ve skafandrech — Tarland a Candrasekhar. Nevedel jsem, ze se smeji a kricim radosti.
Kdyz motorovy clun prirazil k mustku, sebehli jsme dolu.
„Mne ne… ja sam…“ rekl chraptivym hlasem Soltyk, kdyz jsem mu s posledniho schudku podaval ruku.
„Ja sam… pomozte profesoru Laovi… ma roztrzeny skafandr…“
PROFESOR LAO CU
Odnesli jsme profesora a Osvatice do vzduchotesnych komor. Oba byli v bezvedomi. Zustal jsem na palube, abych vytahl motorovy clun. Kdyz jsem sestoupil do chodby, kladli Tarland a Rainer na nositka bezvladna tela tak, jak jsme je vynesli z clunu, ve skafandrech. Pouze prilby s nich snali a polozili je na zem, takze bylo videt voskove blede, potem pokryte obliceje. Chtel jsem pomoci, ale Arsenjev me poslal do centraly. Naridil okamzity start. V poslednich rozcilujicich chvilich jsem zapomnel, co se deje v kotline. V obrazovkach televisoru bylo videt chumace nazloutle jako kour horici siry. Raketa stoupala a klesala na vlnach. Cela kotlina byla jedinym temnym kotlem, v nemz to dute rachotilo, sycelo a svistelo. Kdyz jsem vesel do centraly, zaburacel v mracnech prvni hrom. Zapnul jsem atomovy reaktor, a aniz jsem vyckal, az dosahne plneho vykonu, naridil jsem paky prediktoru na start pomocnymi pohonnymi hmotami. Horici plyny vytryskly do vody. Za hlucheho bublani vrouci vody se Kosmokrator zachvel, kratkou dobu se valil vpred bocni stenou, pri cemz pred sebou zvedal obrovskou vlnu, nabyl rychlosti, pri niz uz nepocitoval zbesile udery vln, a v ostrem uhlu vzletl do prostoru vyjicich vetru. Obrazy skal na pobrezi se svijely a kroutily. Ze strachu, abych na ne nenarazil, stupnoval jsem stale spalovani v turboreaktorech. Oddechl jsem si teprve v tom okamziku, kdyz raketu zacaly pohanet hlavni motory. Zahrmely tak mohutne, ze prehlusily hluk vln a skuceni vetru. Pres obrazovky se ritily pruhy par modravych jako snih. Pak jsme se zaborili do mracna temneho jako husty les. Byl jsem nervosni, protoze jsem po prve stal sam u prediktoru v odpovednem okamziku startu. Nastesti slo vsechno hladce. Proud vzduchu svistel na stabilisacnich plochach, motory pravidelne pracovaly a rychlost vzrustala. Kazdou chvili preskakovaly z mraku do mraku reky fialoveho ohne, vybuchujici s dlouhotrvajicim hrimanim.
Do centraly prisel Soltyk. Aniz jsem odtrhl oci od pristroju, zahrnoval jsem ho otazkami. Nerozpovidal se hned. Jak se ukazalo, nafoukl si — nez vkrocil do vody — kombinesu vzduchem, ktery ho jako isolacni vrstva ochranil pred oparenim. S profesorem to bylo horsi. Nemohl to udelat, protoze mel protrzenou kombinesu u spodu prilby. Celou cestu pridrzoval rukou okraje latky u sebe, ale kdyz prenaseli Osvatice pres vodu, potreboval mit obe ruce volne. Tech nekolik vterin stacilo, aby se s vdechovanym vzduchem smisil plynny formaldehyd a kyslicnik uhlicity. Otravil se a v motorovem clunu omdlel.
„A jak to bylo s Osvaticem?“ zeptal jsem se. „Kde jste ho nasli?“
Soltyk otalel s odpovedi. Stal pred deskou se skalami brzdicich pristroju a prohlizel si je neobycejne pozorne, trebas nic neukazovaly, protoze ted byly vypnute.
„Je tezce popalen,“ rekl konecne. „Myslim, ze jeho stav je vazny. Kdyz jsme ho nesli, hybal se…“
„No dobra, ale kde byl?“
„Nevim.“
„Co rikate?“
V obrazovkach tahly cerne mraky, oddelene svetlou chvejivou mlhou. Vypadalo to, jako bychom proplouvali souostrovim hornatych ostruvku.
„Profesor mi podal lano… byli jsme oba na nem privazani… a porucil mi, abych sel za nim tak, aby lano stale zustavalo napjate… on sel prvni. Tak nasel Osvatice.“
„Kde?“
„Nevim. Najednou zmizel.“
„Profesor zmizel?“
„Ano. Zmizel, jako by ho zeme pohltila, ale citil jsem jeho pohyby, protoze jsme byli spojeni lanem. Rozumite tomu? Ne, tomu se neda porozumet. Rikam vam, ze tak jako vidite vy mne, videl jsem ja lano, ktere koncilo ve vzduchu, napjate lano — a dal nebylo nic.“
