mrtveho sveta. Stejne jako ony byla zaroven vystredni a odpuzujici — i blizka, pusobici najednou v nekterem miste dojmem temer lidskym. Chtel jsem vykriknout: „Dost, dost, prestante!“ — ale nemohl jsem otevrit usta; naslouchal jsem tedy dal, ochromeny, jako kdybych sklem prihlizel ke svijivym krecim netvora z morskych hlubin, zvirete roztodivnych, nepredstavitelnych tvaru, o nemz nevim nic — jen to, ze dokonava.
Rozdrasany chor jeste jednou zaburacel a zhasl. Uz jen reproduktor rovnomerne bzucel, jak jim prochazel proud.
Mlcel jsem a moji druhove take mlceli; nekde zdola bylo slyset jemne bzuceni beziciho mechanismu. Trvalo dlouho, nez jsem se osmelil polozit otazku:
„Co to bylo?“
„To je hlas krystalu… z jednoho z tech miniaturnich pristroju…“ rekl Candrasekhar a pristoupil k aparatu. Vynal ze svorek kovovou kapicku.
„Napadlo me promenit elektricke kmity ve zvuk. Nevime ani v nejmensim, jestli to bylo ucelem techto podivnych pristroju… Ze kmity, transponovane do jazyka zvuku, tvori melodii, je mozna nahoda…“
„A ostatni?“ zeptal jsem se, ukazuje na rozsypana stribrita zrnka.
„Nic, naprosty chaos zvuku, drasajicich sluch,“ odpovedel matematik.
„Sam nevim, proc jsem to udelal,“ pripojil za okamzik, „nedomnivam se, ze by to mela byt hudba, leda ze by i oni…“
„Co je vam, Lao?“ rekl Arsenjev. Fysik vstal od pristroje. Zvedl trochu tvar s vyrazem, jako kdyby se byl zahledel do vzdaleneho svetla. Arsenjevovu otazku preslechl. Pomalu sklopil hlavu. Nekolikrat prejel prsty po sklenene desce, jako by ji hladil, pak se obratil na Rainera:
„Doktore… jak stara je — podle vaseho nazoru — ta vrstva zeleza tam na brehu? Delal jste analysu…“
„Ano, delal, jeste pred tou osudnou vypravou. Vezmeme-li v uvahu nizke procento kysliku v atmosfere… i kdyz na druhe strane pritomnost vody pusobi katalysacne… myslim, ze to zelezo tam lezi v teto forme asi sto padesat, no, rekneme sto sedesat let.“
„A coz… devadesat?“
„To asi ne. Leda ze by teplota byla znacne stoupla… ale co mate na mysli, profesore?“
„Leda ze by teplota byla znacne stoupla…“ opakoval velmi pomalu Cinan. Usedl.
„Nebo myslite…“ obratil se na neho Rainer, ale Arsenjev ho zadrzel pohybem ruky.
„Neruste ho. On nas ted neslysi.“
Tato udalost ve mne zanechala dojem tak hluboky, ze jsem zapomnel na vzdalenou zari, jejiz odlesk jsem videl ve tme, kdyz jsem stal na hrbete rakety. Nazitri a v nasledujicich dnech obloha blyskala tichymi elektrickymi vyboji a vzdaleny prisvit nebylo mozno pozorovat.
VELKA SKVRNA
Vyzkum vysokych vrstev atmosfery trval sestnact dni. Rikam dni, i kdyz udoli bylo ponoreno do tmy, protoze si nas organismus uchoval ctyriadvacetihodinovy rytmus spanku a bdeni. Spolecne s fysiky jsem na hrbete rakety umistil radarove pristroje a reflektory vrhajici ultrafialove paprsky. Vypustili jsme take nekolik balonovych sond, ktere zaznamenavaly intensitu ionisace. Automaticke vysilace, ktere v nich byly, hlasily nam vysledky mereni. Rainer mel plne ruce prace v laboratori, kde provadel analysu mineralu nasbiranych v Mrtvem lese. Candrasekhar vysedal v kabine s maraxem, plne zabran nejakymi spletitymi vypocty. Netrpelive jsem cekal na prichod noveho dne, protoze vsechny dulezitejsi prace byly odlozeny az na tuto dobu. Pocasi bylo stale mrazive. Led pokryval jezero idealne hladkou plochou. Uplne bezvetri na to melo priznivy vliv. V temnotach plapolaly v mracnech traslave zablesky, pripominajici polarni zari pozorovanou pres mraky. Dvacateho dne se prehnala nad udolim prudka elektricka boure. Led, zvedany vlnami, prastel a pukal, steny rakety se chvely, velke kroupy rachotily po jejich bocich a hrbete, ale ani nejslabsi zavan vetru nepronikl do jejiho utulneho nitra. Pristiho dne se vsechno utisilo, a zatim co mraz povoloval — rtut v teplomeru vystoupila na ctyri stupne pod nulou — zacal barometr klesat. Blizilo se svitani a s nim nova mohutna boure. Arsenjev dal rozkaz k startu. Kdyz jsme naposled stali na hrbete rakety, houstlo nebe tezkou, olovenou sedi. Mdly odlesk padl na led, svirajici jezero. Pak se poklopy zavrely a zahrmely motory. Led s hromovym rachotem pukal, rozpadal se na kry a vyletoval vysoko nad hlavu Kosmokratoru. Raketa zametla vodu plameny, zanechala za sebou zbelaly pruh varici vody a vzletla strme do vzduchu. Z mraku, rozervanych tryskovymi plyny, vynorily se prizracne obrysy hor a propasti, plne tmavomodrych stinu. Sroubovitou krivkou silnymi vrstvami mraku stoupali jsme vys a vys. Najednou si vsichni, kdo stali v centrale, zakryli obliceje rukama: v televisorech zahorel bily rozzhaveny disk, norici se z hloubi mracen. Protoze jsme leteli k vychodu, potkali jsme Slunce o nekolik hodin drive, nez vyslo nad kotlinu.
Kosmokrator zamiril k Zemi, jako by mel v umyslu vrhnout se do propasti, oddelujici obe planety. Ale navigatori jej dopravili pouze do proudu radiovych vln, ktere nam prinasely zpravy z domova. Nekolik hodin jsme leteli ve vzduchoprazdnem prostoru, pod cernym nebem plnym hvezd, ktere jsme jiz tak dlouho nevideli. Pak se Kosmokrator, podobny potapeci hledajicimu dno, ponoril do mraku. Cas od casu se otviraly ve dne rakety male otvory a z nich byly spousteny na dlouhych lanech pomocne radarove anteny. Indukcni pristroje patraly skrze mlhy po loziskach kovu. V obou laboratorich analysatory kmitu analysovaly a registrovaly vlny, odrazejici se od neviditelneho povrchu planety. Z instrukci, ktere jsem dostal, kdyz jsem prijimal sluzbu navigatora, jsem usoudil, ze smerujeme k udoli Bile koule. V jedenact se v centrale objevil Arsenjev. Byl nejak roztrzity, na otazky odpovidal az za nejakou chvili, jako by myslil na neco jineho. Zkontroloval pristroje a ulozil mi, abych zvlaste peclive sledoval udaje gravimetru.
„Zjistite-li nejake zmeny, ihned me o tom zpravte,“ rekl.
„Urcite nezjistim, profesore,“ odpovedel jsem, „protoze nepoletime rychleji nez tri ctvrti kilometru za vterinu.“
„To nema s nasi rychlosti nic spolecneho.“
To me tak prekvapilo, ze jsem si neodpustil poznamku:
„Jak to, ze nema? Gravimetr prece ukazuje silu gravitace, ale sila, jakou nas pritahuje Venuse, je stale stejna.“
„Nejde o pritazlivost planety,“ odbyl me netrpelive Arsenjev. „Udelejte, prosim vas, co jsem rekl.“
Pokrcil jsem rameny a podival jsem se na gravimetr. Rucicka se ani nehnula. Vedel jsem vsak, ze Arsenjev nema ve zvyku mluvit do vetru, a kazdou chvili jsem se dival na skalu pristroje, i kdyz jsem nedovedl pochopit, jak by se pritazlivost mohla zvetsit. Pul hodiny pred koncem sluzby jsem dostal domacim telefonem rozkaz vystoupit na ctyricet kilometru. Podle kompasu i radarskopu bylo udoli Bile koule uz asi nedaleko. Motory zacaly pracovat hlasiteji a po nekolika minutach vzletl Kosmokrator nad mraky. Zaobleni planety bylo zretelne videt. Od obzoru se tahla kupovita mracna, zbrazdena dlouhymi pruhy jako zorana pole pod snehem. Zvonek pronikave zadrncel: spalila se jedna z pojistek site, napajejici druhou laborator. Zavinil to nektery z vedcu. Znovu jsem zapnul proud, jehoz privod byl automaticky prerusen, a vratil jsem se k prediktoru. Kdyz jsem se blizil k obrazovkam, vsiml jsem si, ze sviti ponekud matneji. Mraky zcernaly. Byly velke, s plochym spodkem a zvlnenym stribrnavym vrchem. Pohybovaly se a tahly stejnym smerem, jakym letel Kosmokrator. Za chvili se v nich otevrel nalevkovity otvor. Obrovsky, hladky, sahajici, jak se zdalo, az do stredu planety. V jeho ssavem chrtanu ztracela mracna sve vzdusne tvary. Pohledl jsem jinam, protoze se mi zatocila hlava, kdyz jsem se dival na houpajici se obzor. Necetne rasovite mracky, plujici ve vysi Kosmokratoru, ztracely se jeden za druhym. Ritily se dolu s takovou rychlosti, jako by je srazela neviditelna pest. Pod nami v zavratnem viru mizely v propasti mraky slite do masy hladke jako tekuty kov. Pocitil jsem, jak se vaha meho tela zvetsuje. Hlas motoru stoupal do vyssiho a vyssiho, zesilujiciho se tonu. To kladl prediktor odpor sile, pokousejici se nas svrhnout dolu, a zvetsoval hnaci silu motoru. Kosmokrator jeste stale letel primo po secne gigantickeho kruhu. Odhadoval jsem jeho prumer na vice nez sto kilometru. Gravimetr ukazoval vzrustajici pritazlivost. Nehlasil jsem to Arsenjevovi, protoze zpozoroval jiste i bez pristroje, ze se jeho ruce i nohy nalevaji olovem a ze nejprostsi pohyb vyzaduje zvetseneho usili. Hnali jsme se nad temnym jicnem viru. Raketa se ani o vlas neodchylila od primeho smeru, jen motory vydavaly pronikavy svistivy ton, jako by byly pribrzdeny ve velke rychlosti. Do centraly prisel Arsenjev ve spolecnosti Soltyka a Rainera.
„Podivejte se,“ rekl, „to je ta Velka skvrna.“
„Velka skvrna?“
„Ano. Vzpominate si, ze jsme kratce pred pristanim zpozorovali na kotouci Venuse skvrnu, ktera se pak
