lepkavem bahne. Kdyz jsem se na chvili otocil a osvetlil baterkou postavy druhu jsoucich za mnou, spatril jsem orosena okenka prileb a za nimi — zanicene oci a obliceje zarostle dva dny neholenym strniskem… Podle nich jsem si mohl jasne predstavit, jak asi sam vypadam. Uz tehdy, kdyz zacinal padat soumrak, zaslechli jsme na kraji soutesky radiove signaly rakety, ale elektricka boure, ktera se pak strhla, je prehlusila. Teprve ted se znovu ozvaly ve sluchatkach. Podle nich jsme udrzovali primy smer pres hlubokou tmu, bez obav, ze zabloudime. Retezy nevysokych pahorku zustavaly za nami jedny za druhymi. Rainer sel za Arsenjevem, shrbeny, jakoby o hlavu mensi. Sotva pletl nohama. Najednou se posadil na zem. Astronom se k nemu obratil a rekl mu jako malemu diteti:
„Tak vstan, Jindrichu, vstan!“
Neodpovedel. Napul lezel, ztezka dychaje. Pristoupil jsem bliz, abych mu pomohl, ale Arsenjev me posunkem zadrzel.
„Ne, on sam.“
A chemik, opiraje se rukama o kameny, vstal, narovnal se strasne pomalu, jako by zdvihal obrovske brime, a vykrocil za nami.
Na zbytek nasi cesty mam jen velmi malo vzpominek. Mel jsem pocit, ze mi ztrnul mozek: pravdepodobne jsem pri chuzi drimal a jen cas od casu jsem se probouzel. Tlak v lahvich s kyslikem klesl na tricet atmosfer. Museli jsme tedy jit, abychom na misto dorazili drive, nez se nadrzky uplne vyprazdni. Mleli jsme z posledniho. Zmocnoval se mne neurcity dojem, ze se za nami nekdo plizi. Nejpodivnejsi bylo, ze to pocitovali i ostatni. Rainer, ktery sel posledni, nekolikrat upadl, protoze se stale ohlizel. Kazdou chvili jsme se stridali ve vedeni vypravy, protoze hledani cesty ve tme bylo vycerpavajici.
Najednou — sel jsem zrovna prvni — spatril jsem vysoko v mracich bily mlhavy sloup. Teren stoupal. Z kameniteho zakladu vycnivaly drsne ploche balvany. Bily sloup se zvolna pohyboval mezi mracny. Napred mi blesklo hlavou, ze je to nejaky dalsi tajemny ukaz, ale astronomuv vykrik me vyvedl z omylu. Pod botami skripelo kameni. Jeste nekolik set kroku a byli jsme v prusmyku. Daleko dole svitilo more mlhy. Z neho se tycil k nebi bily sloup svetla. Byl to reflektor rakety.
POKUS
Lao Cu udrzoval spojeni s helikopterou az do chvile, kdy radiovym vlnam uzavrel cestu Mrtvy les. Po cely den se nasi druhove zabyvali zkoumanim jezerniho dna. Kdyz minula stanovena hodina naseho navratu, Osvatic odstartoval, a jakmile zachytil akustickou stopu, zahajil po nas patrani. Letadlo nemohlo letet ani tak pomalu, ani tak nizko jako helikoptera. Osvatic ztratil stopu a dve hodiny letal v mracnech nahoru a dolu, nez se dostal nad krater. Tvrdosijne se znovu a znovu pokousel vniknout do soutesky, ale pokusy byly bezvysledne a div ze neskoncily katastrofou, protoze zradne vzdusne viry ho zacaly vssavat dolu. Potom krouzil v mracich a nepretrzite nas volal radiem. Protoze to vsak nemelo uspech, shodil na svah krateru pytle se zasobami potravin a odletel zpet s tak nepatrnou zasobou pohonnych hmot, ze jen tak tak dosahl jezera. Behem pristiho dne se neklid nasich druhu stupnoval. Uvazovali, zda by nemeli vzletnout s Kosmokratorem, prestoze tuto moznost predem vylucoval plan vypracovany, nez jsme odleteli. Zatim uz nastaval soumrak. Protoze predpokladali prichod boure, museli raketu zakotvit. Ocelovymi lany byla jeji hlava pripoutana k pobreznim skalam. Orkan se rozpoutal naraz. Masy atmosfery, stlacene skalnim hrdlem, vritily se do kotliny rychlosti vice nez tri set kilometru za hodinu. Vlnobitim zmitany Kosmokrator prudce trhal lany. Osvatic spustil motory, aby odolal zbesilemu naporu povetri i vody, a udrzoval raketu hlavou primo proti vetru. Najednou prasklo jedno lano a vichr hnal raketu k pobrezi. Zdalo se, ze zbyva jedine vychodisko: opustit jezero. Ale nasi druhove to nechteli udelat, protoze bylo zcela mozne, ze jsme nekde nablizku a ze nam orkan znemoznil navrat do rakety.
Kosmokrator, nepretrzite cerici vodu tryskovymi plyny, zmensoval napor na zbyla lana dele nez sest hodin. Kdyz sila orkanu prekrocila kulminacni bod, byl rozsvicen velky reflektor, jehoz zare, zvedajici se nad nizkou mlhou jako bily sloup, ukazala nam cestu.
Nasledujiciho dne jsem vstal pozde. Vsechny svaly prostupoval pozvolna slabnouci pocit unavy. Kdyz jsem vstoupil do centraly, nezastal jsem tam nikoho. Podival jsem se na aerometricke pristroje. Tlak stoupal a teplota klesla na devet stupnu pod nulou. Teleso rakety se sotva znatelne zvedalo a klesalo jako hrud spiciho obra. Obcas bylo slyset skrabavy zvuk kry, trouci se o pancerove desky. Usedl jsem pred hlavni obrazovkou. Vyplnovala ji cerna, bezhvezdna noc. Zvratil jsem hlavu nazad. Sedel jsem tak v prijemnem klidu, s ocima napul zavrenyma, jako bych cekal, ze budu pokracovat ve spanku, ktery prerusilo probuzeni. Nekdo vesel. Byl to Candrasekhar.
„No tak,“ zeptal se, stoje prede mnou, „uz jste ukojil svuj vecny hlad?“
„Ne,“ odpovedel jsem. „Hlad po vedeni jen vzrostl a hlad po prirode… ten snad nikdy nenasytim…“
Uplynuleho dne jsme byli tak vycerpani, ze jsme nacrtli druhum sve zazitky jen nekolika slovy. Ted jsem zacal vypravet o vsem — a nevim, byla-li to nalada casneho rana (protoze namodrale svetlo lamp vzbuzovalo predstavu nebe za svitani) nebo Candrasekharuv usmev, pravda je, ze jsem vypravel, jako bych se sveroval priteli. Kdyz jsem skoncil, dodal jsem:
„Neuvarovali jsme se omylu… ackoli se mi zda, ze tim neni nikdo vinen. Ale Arsenjev prece jen jednal proti zasadam, ktere hlasa, kdyz se zdrzel tam v te jeskyni kovovych broucku. Rozum prikazoval pokracovat v ceste, protoze jsme meli malo kysliku; ale neridime se vzdycky jen hlasem rozumu, a to je spravne. Ucinili jsme objev, ktery muze mit dalekosahly vyznam. Arsenjev prinesl hrst tech kovovych broucku… videl jste je, profesore?“
„Ano, lezi v laboratori. Arsenjev nas zadal, abychom se zkoumanim pockali, az prijde. Jeste se vracim k thematu, o nemz jsme pred chvili hovorili … uvedomujete si, ze ty litry kysliku, ktere jste vydychali v jeskyni, mohly vam chybet na poslednim useku zpatecni cesty?“
„Mozne to bylo.“
„Jakou cenu by v takovem pripade mel vas objev?“
„My jsme prece nevedeli, jestli s kyslikem vystacime nebo ne. Domnivam se, ze prave proto jednal Arsenjev tak… jako ja v Mrtvem lese.“
„Myslite?“
„Ano. Kdybych byl mel jistotu, ze se nam podari dorazit do Kosmokratoru, jestlize jeskyni nenavstivime, prvni bych se byl postavil proti profesorovu jednani. Tuto jistotu vsak jsem nemel, v tom to vezi.“
„Myslite?“ rekl tise Candrasekhar. Sklopil hlavu a dival se na temne se lesknouci desku prediktoru, jako by na ni hledal svuj vlastni odraz. Napjate jsem cekal, co rekne. Ale v tu chvili prisel do centraly Soltyk a rozmluva se prenesla na jine pole.
„To podzemni potrubi, svazek kovovych trubic, ktere objevil Smith, a konecne Bila koule nutne nejak souvisi. A to menlive magneticke pole!“ rikal inzenyr. „Kdybych vedel, jak vyrabeji elektrinu, vedel bych vsechno!“
„Mylite se,“ namitl Candrasekhar. „Kdyby se do nejake koncertni sine na Zemi dostal Martan, k cemu by mu bylo sebepresnejsi zkoumani geometrickych prvku stavby, chemicka analysa cihel, malty, zlaceni a poznani fysikalnich vlastnosti housli a klaviru? Pro dalsi badani by nemel ani nejmensi predstavu o ucelu, pro nejz byla budova vystavena. Chybela by mu znalost nejdulezitejsi veci.“
„Hudby, ze?“ rekl Soltyk.
„Ne. Dejin lidstva. Dulezitejsi nez pochopit konstrukci stroju je poznat bytosti, ktere stroje postavily.“
„Jsem presvedcen, ze pany planety jsou kovovi broucci,“ rekl jsem. „Zprvu mi pripadalo divne, ze by tvorove tak mali mohli zbudovat obrovskou energetickou sit. Ale coz nejsou zemske stavby stokrat a tisickrat vetsi nez my sami? Na priklad oceanske prehrady nebo subpolarni atomovy prsten.“
„Nevim, cim jsou ti — jak vy rikate — kovovi broucci,“ namitl matematik. „Jsem vsak presvedcen, ze zde musi byt bytosti, ktere se daleko vic podobaji nam.“
„Jak to muzete vedet?“
„Z toho, co jste mi sam vypravel,“ odpovedel klidne Candrasekhar. „Objevili jste v te jeskyni napis, presneji receno kresbu na stene, vidte?“
„Jiste, ale…“
„A proc by ji meli nakreslit prave tito tak zvani broucci, kteri — jak jsem si vsiml — nemaji vubec oci?“
„Hrome, mate pravdu!“ zvolal Soltyk.
Byl jsem v uzkych.
„Skutecne, ale… pockejte, profesore, je mozne, ze tu kresbu udelali nahodou… totiz, ze to nebyla kresba,
