ztratila? Ted se znovu objevila, ale pozorujeme ji z nesrovnatelne mensi vzdalenosti.“
„Nekde blizko musi byt kotlina Bile koule,“ poznamenal jsem.
„Nikoli blizko, ale pod nami. Tam,“ ukazal astronom na propadlou, do tmy ponorenou cast trychtyre, ktera uz zustala za raketou a vypadala ted jako obrovska cerna dira. Tam se ritila ve zpenenych vlnach mracna se vsech stran obzoru.
„Kdo ted ma sluzbu?“
„Ja prave koncim,“ odpovedel jsem, „a inzenyr Soltyk zacina.“
„Dobra. Vzdalujeme se ted od centra pritazlivosti. Az gravitace klesne na 2 g, zacneme krouzit nad udolim.“
Odvratil oci od obrazovky a pohledl na nas.
„Krome navigatora, ktery ma sluzbu, zvu vas vsechny do kabiny maraxu.“
Musel jsem odevzdat sluzbu Soltykovi a to si vyzadalo nekolik minut casu. Kdyz jsem prisel do kabiny s maraxem, byli uz vsichni pohromade. Arsenjev, stojici u stolku, za nimz sedel Lao Cu, prohlizel nejaky planek. Rainer neco kutil u velkeho projekcniho pristroje.
„Prave krouzime kolem Velke skvrny,“ rekl astronom. Odlozil papiry. „Tvori ji vir mraku vssavanych umelym gravitacnim polem. Kolego Rainere, zacneme.“
Zarivky zhasly. Ve tme zasvitila na stene obdelnikova projekcni plocha. Objevil se na ni nazelenaly obraz. Vypadalo to jako loukote kola, sbihajici se v jeho stredu. Nektere z nich tvorily mirne vlnovky.
„Tady vidite sit podzemnich potrubi, ktera dodavaji energii Bile kouli,“ ozval se astronomuv hlas. „Analogicky k magnetickemu polu mohli bychom ji pojmenovat gravitacni pol, protoze vytvari umele gravitacni pole. To, co vidite, je jakysi roentgenovy snimek. Poridili jsme jej pred ctvrt hodinou z vysky osmdesati kilometru pres kuru planety.“
Oci si pomalu zvykaly na fosforeskujici svetelkovani projekcni plochy. Cary predstavujici jednotliva potrubi nerysovaly se vsude stejne ostre. Bylo to zpusobeno nestejnym odporem, jaky puda kladla na ruznych mistech paprskum, ktere ji prosvetlovaly. Horska pasma, lemujici kotlinu, cernala se v nehybnych pruzich. Jezero nebylo temer videt, spis jsme je tusili uprostred planku, kde projekcni plocha zarila ponekud slabeji. Tam, kde se potrubi sbihala, poznali jsme Bilou kouli jako skoro cerny bod.
„Domnivame se,“ pokracoval astronom, „ze tento obrovsky energeticky system tesne souvisi s otazkou invase na Zemi. Nebudu se ted sirit o podrobnostech; vsimneme si ryze technicke stranky vyzkumu, ktere na nas cekaji. Jen nekolik slov uvodem. V dobe, kdy jsme se blizili k Venusi, zpozorovali jsme na jejim povrchu temnou skvrnu. Byla viditelna po nekolik hodin a pak se rozplynula. Potom, pred tremi tydny, kdyz jsme byli v kotline, Bila koule byla v klidu. Zpusobila sice katastrofu helikoptery, ale ve srovnani s jejim nejvyssim vykonem muzeme tehdejsi silu proudu nazvat klidem. Nyni jeji vykonnost opet vzrusta. Pravdepodobne se blizi ke kulminacnimu bodu, nebo snad ho jiz prekrocila. Jak vidite z vyctu techto tri fakt, intensita gravitacniho pole, ktere Bila koule vytvari, je promenliva. Je pro nas nesmirne dulezite zjistit, maji-li tyto zmeny charakter periodicky, to znamena, jestli vykyvy mezi minimem a maximem intensity tvori uzavreny, opakujici se cyklus, nebo jestli jsou chaoticke. Na rozreseni tohoto problemu zavisi vsechny nase dalsi akce. Zustaneme ve vzduchu tak dlouho, az cinnost Bile koule co nejvic zeslabne. Pak pristaneme na jezere a postavime na brehu merici pristroje. Jak vidite, sbiha se k Bile kouli jedenact privodu. Jimi prochazi proud, hromadici se pod Bilou kouli, kterou takto zasobuji energii, potrebnou k vytvoreni gravitacniho pole. Energie jednotlivych potrubi se muze budto vzajemne nasobit, nebo eliminovat podle intervalu impulsu, soucasnosti fazi, intensity a tak dale. Potrubi, jak vite, lezi pod zemi. Nad kazde z nich postavime oscilograf, ktery bude zaznamenavat kmity. Analysa zaznamu, ktere takto ziskame, umozni nam odpovedet na danou otazku. Muzete rozsvitit, doktore.“
Projekcni plocha ztemnela a soucasne se rozzala svetla. Primhourili jsme oci a astronom, pristupuje ke stolku, pokracoval:
„Problem neni ani tak obtizny jako nebezpecny. V kteremkoli okamziku muze nas zaskocit zesileni cinnosti Bile koule. Nevime, jakym vlivem pusobi na lidsky organismus rychle vykyvy intensity gravitacniho pole. Je pravdepodobne, ze pobyt v nekterem pasmu pri nahlem skoku intensity pole muze byt pro cloveka smrtonosny. Krome toho mohou skoky gravitacniho potencialu vyvolat ruzne, nam blize nezname ukazy, jako nahle zahrati pudy, zmeny pohybu atmosfery, zmenu lomu svetla a tak dale. Za takovych podminek lze velmi lehce ztratit orientaci, zvlaste v tak obtiznem horskem terenu, jako je v okoli Bile koule. Z bezpecnostnich duvodu budeme pracovat v trojicich. Dva muzi budou obchazet pristroje a jeden pozorovat ty dva z jiste vzdalenosti a udrzovat spojeni s raketou.“
Arsenjev nam rozdal potistene archy.
„To je pracovni plan a rozdeleni na trojice. Prvni se vydaji na cestu Osvatic, Soltyk a Smith, aby pripravili…“
Zazvonil domaci telefon. Fysik zvedl sluchatko.
„Intensita pole klesa,“ obratil se na Arsenjeva, „a to rychle. Soltyk rika, ze se hromadi bourkove mraky.“
Arsenjev posbiral se stolku papiry.
„To by souhlasilo s predpoklady… pokles gravitace musi byt provazen elektrickou bouri. Ma nekdo nejaky dotaz?“
„Ano,“ rekl jsem. „Mam se pripravit k pruzkumnemu letu?“
„Ne, neni treba. Pristaneme primo na jezere. Prosim?“
„Bilou kouli zkonstruovali obyvatele planety,“ pravil Osvatic. „Neni pravdepodobne, ze se tam s nimi setkame?“
„To nemohu rici. Zda se sice, ze Bila koule je rizena na dalku, to ovsem tuto moznost nevylucuje, a obyvatele planety… jsou nesporne bytosti s vysokou inteligenci. Vic o nich zatim nevime, a proto je tezko rici, jak si pocinat v pripade, ze se s nimi setkame. Mohu vam jen pripomenout zasadu, kterou jsme jeste pred odletem slibili zachovavat: Otazka dorozumeni s obyvateli Venuse a odstraneni nebezpeci invase na Zemi je nadrazena otazce nasi osobni bezpecnosti. Jinymi slovy, nejenze nesmime utocit, ale ani se branit prostredky pusobicimi nicive. Nesmime take poskozovat zadna technicka zarizeni. To je vse.“
Rainer i Osvatic odesli. Tarland se me na neco ptal. Kdyz jsem mu odpovidal, zaslechl jsem, jak Candrasekhar rika Arsenjevovi:
„Nemel jste mi v tom branit.“
„Nebranil bych vam v tom, kdybych na to mel pravo,“ odpovedel astronom. „Nekdo musi pracovat s maraxem a nikdo jej neovlada lepe nez vy.“
„Rikate, ze je mym dzinem,“ rekl Candrasekhar, „ale vychazi najevo, ze ja jsem jeho otrokem.“
Vsichni uz se vzdalili. Mel jsem take odejit, ale zustal jsem.
Zdalo se mi, ze si ani jeden z vedcu neuvedomuje mou pritomnost.
Candrasekhar usedl ke stolku. Arsenjev zamiril ke dverim, najednou se vsak zastavil:
„Ale o tom, ze take ja tady musim zustat…“
Nedokoncil a odesel. Candrasekhar sedel s rukama na klavesnici maraxu, hlavu lehce pochylenou, jako by naslouchal hlasu motoru, dolehajicimu sem ze zadi rakety.
„Ma pravdu,“ rekl tise, „ale i ja mam pravdu.“
Prestoze ke mne nepozvedl oci, pochopil jsem, ze to rika mne.
„Vy jste… chtel take vystoupit na breh, profesore?“
„Ano. Oba mame pravdu… tak to v zivote chodi — a proto je zivot mene prosty nez matematika.“
Dotykal se klaves. Na obrazovkach se objevili nazelenali hadi, kteri se chveli, stepili, krouzili. Odesel jsem co nejtiseji. Kabinu vyplnilo temne bzuceni pristroju, cim dal tim hlasitejsi.
Pristali jsme na jezere tri hodiny po tom, co se prehnala boure. Skaly nad jezerem byly jeste tmave vlahou; jeste porad drobne prselo. Desitky potoku se hnaly mezi kamenim a ritily se s prikrych prahu, ktere se promenily ve vodopady. Kosmokrator se zastavil ve znacne vzdalenosti od brehu. Ani kdyz vitr odval mlhy, nebylo videt Bilou kouli, protoze ji zakryval les kremennych jehel, ktere vycnivaly z vody i ze skalni ssuti na brehu. Hory se hned objevovaly, hned zase ztracely v mracich, jako by byly smazany vypary, ktere stoupaly bilymi sloupy k nebi.
Mezi Kosmokratorem a zatokou krizoval motorovy clun. Prevazeli jsme pristroje, akumulatory, kola dratu a ocelove dilce konstrukce, z nichz jsme smontovali na brehu nevelke pristaviste, ktere nam melo usnadnit vylodovani nakladu.
