uboci, kde zacinala velka souteska. Ted bylo usti soutesky jasne videt. Bylo mi asi jako boxerovi, ktery vstava po tvrdem haku na celist. Chtel jsem bezet na pomoc Osvaticovi patrat po nebezpeci, ktere mu hrozilo, ale nic tu nebylo: ani Osvatic, ani viditelne nebezpeci. Na znameni, ze doslo k nestesti, vystrelil jsem tri cervene rakety. Pak jsem se posadil na okraj stribriteho kamene a s nohama visicima dolu jsem se dival, jak se na kamenite plani objevily dve tmave, pomalu se pohybujici skvrnky. Byli to dva lide ve skafandrech. Spesne stoupali vzhuru, prechazejice, kde to bylo mozne, do klusu, zmizeli za kremennymi jehlami a konecne po ctyriceti minutach dorazili ke mne. Byli to Lao Cu a Soltyk. Kdyz inzenyr uslysel, co se prihodilo, vyskocil na balvan a volal:
„Osvatici! Jene! Jene!“
„To je marne,“ rekl jsem. „Nikam neodesel. Tady je stopa cvocku na kameni.“ Soltyk se sehnul a prohlizel kamen. Po trpytivem povrchu se tahla sikma belava ryha. Nic vic.
„Pevneji se oprel nohou,“ vysvetloval jsem, „a udelal v kameni ryhu. Jinak to nemohlo byt.“
„Kam se tedy podel?“
Videl jsem, ze Soltyk je rozcileny. Pokrcil jsem rameny. Lao Cu stal vys na skale. Aniz odtrhl triedr od okenka prilby, zeptal se:
„Kdo z vas nesl exponovane filmy?“
„Ja.“
„Mate je v batohu?“
„Ano.“
„Vytahli jste film z desateho pristroje?“
„Ne. Osvatic tam prave sel, kdyz…“
„Dobre.“
Fysik sestoupil se skaly a zamiril ke stanu, zelenajicimu se o nekolik desitek kroku hloubeji. Soltyk mezitim prisel k vyklenku.
„Muj boze,“ mumlal a tocil se na vsechny strany, „co to znamena… Tak tady ze stal?“ zeptal se mne jeste jednou.
„Tady.“
„Pojdte sem,“ vykrikl. „Prohledame to zatracene misto.“
Pohledl jsem na neho — zvedal ty kulate kameny. Kdyby situace nebyla byvala tak tragicka, bylo by to byvalo smesne. Zavolal me Lao Cu. Sel jsem za nim. Vsiml jsem si, ze Cinan nejak podivne stoji, jako by ztracel rovnovahu, a prece nepadal. Jiz jsem mel na jazyku otazku, co to znamena, kdyz jsem si uvedomil, ze i ja — zcela bezdecne — stojim zrovna tak.
„Profesore,“ zvolal jsem, „podivejte se, jak chodime. Cim to je?!“
„Ted neni cas na vyklady,“ odbyl me. Podal mi civku filmu, vynateho z pristroje. Zaklapl dvirka.
„Zbyl jeste ten posledni, tam za tou skalou. Podrzte mi to, prosim vas,“ podal mi elektrometr.
Prisel za nami Soltyk. Zastavil se a chvili nas pozoroval.
„Profesore,“ rekl rozechvelym hlasem, „v tomto okamziku…? Co to delate? Ted — filmy?“
Lao Cu neodpovedel. Bylo mu jasne, stejne jako mne, ze nemuze od Soltyka zadat, aby nam pomohl. Stal jsem na miste a dival se stridave hned na vzdalujiciho se profesora, hned na Soltyka. Ostry vitr cloumal inzenyrovou trochu prilis volnou kombinesou. Ztrnule, jako by byl zkamenel, upiral oci na plochou skalu, na niz jsem naposledy videl Osvatice. Za nekolik minut se vratil fysik. Podal mi civku.
„Pujdete co nejrychleji k brehu a zajedete motorovym clunem k rakete. Profesor Candrasekhar ceka na filmy. Je to neobycejne dulezite.“
„A… vy?“ otazal jsem se.
„Zustaneme.“
„Budete po nem patrat?“
„Bezte, prosim pekne!“ rekl Lao Cu a v jeho obvykle tak vlidnem hlase zaznel nejaky ocelovy ton. Bezel jsem a snazil jsem se, abych nezpomaloval tempo v mistech, kde kameny byly vratke a zacinaly se pod nohou sesouvat. Ve vzduchu se chvelo neurcite, vzdalene sumeni. Pres kombinesu jsem citil horke zavany vetru. Za sirokym pasem kameni se objevilo jezero. Z hladiny lenive stoupala oblaka par.
Kdyz jsem tak bez dechu bezel, slysel jsem podivny sykot. Podival jsem se na nohy: z podrazek mych bot se kourilo. Puda se rozpalovala, jako by pod ni horel neviditelny ohen. Zustal jsem stat. Co delat? Vratit se pro ty dva? Ohledl jsem se zpet. Pary, ktere stoupaly z jezera, pusobily, ze se cim dal tim vic stmivalo. Zavany vetru byly horke jako dech vysoke pece. Musel jsem odevzdat ty zatracene filmy. Skakal jsem s kamene na kamen. Konecne udychany, zality potem dorazil jsem k motorovemu clunu a skocil jsem do neho s rozbehem, ze se zakymacel a nabral vodu pres bort. Jel jsem ke Kosmokratoru, jehoz reflektor oranzove zaril v seru. Na hrbete rakety se prochazel muz ve skafandru, s rukama zalozenyma za zady. Napadla me blazniva myslenka, ze je to Osvatic. Vyskocil jsem na pristavaci mustek a v mziku jsem stal nahore. Byl to Arsenjev. Svitil za nim reflektor, ktery vroubil nase obrysy zarivou aureolou a promital na mlhu dlouhe, traslave stiny.
„Kde jsou ostatni?“ zeptal se.
„Zustali tam…“ odpovedel jsem. „Osvatic… zmizel.“
„Jak to — zmizel?“ zeptal se zlostne Arsenjev. „Spadl nekam?'
„Ne, nespadl. Zmizel. Videl jsem ho stat na velkem balvanu. Bylo to u desateho pristroje. Vzduch se zavlnil, a kdyz jsem tam dobehl, uz byl pryc. Neni tam zadna rozsedlina, jen hladka kamenna deska a s jedne strany melky vyklenek ve skalach.“
„A Bila koule?“
„Co?“
„Ptam se, jestli jste videl Bilou kouli?“
„Ne. Taky zmizela.“
„Tak…“ rekl astronom. Nejakou dobu mlcel. Najednou zvedl hlavu:
„Mate filmy?“
„Mam. Profesore,“ vybuchl jsem, „musime jet na breh! Oni tam uhori! Kdyz jsem bezel sem, byly skaly cim dal tim zhavejsi, ja…“
„Je tam Lao Cu?“
„Ano. A Soltyk take!“
„Zaneste, prosim vas, filmy do maraxu.“
„A co oni?“
„Budou si vedet rady.“
„Ale ja mohu hned…“
„U brehu stoji druhy clun. Neni vas tam treba. Jdete, prosim.“
Po zeleznych schudcich jsem sestoupil do vzduchotesnych komor, a kdyz stlaceny vzduch vytlacil jedovatou atmosferu ve skafandru, jen s odsroubovanou prilbou jsem vstoupil do kabiny a odevzdal filmy. Stal jsem u dveri a dival se, jak Candrasekhar navleka civku na dlouhou, vodorovnou osu, jak zasouva zacatek kazdeho filmu do otvoru ve stolku a pohybuje packami kontaktu. Filmy se odvijely a rychle mizely ve stroji. Candrasekhar se dotykal klaves. Obrazovky se postupne rozsvecovaly jako obrovske zarici oci, cervena a modra kontrolni svetelka zablikala, zahorela a tak se rozzarila, ze prekryla zelenave fosforeskovani obrazovek. Jako ocarovany jsem se dival na Candrasekharovy prsty, prebihajici po klavesach. Kabina se plnila zpevnym bzukotem. V obrazovkach letaly zelene blesky, bylo slyset kratke, caste cvakani kontaktu, rucicky na cifernicich se blizily k hranici pretizeni. Matematik vsak dale mackal klavesy. Obcas zabrucel pretizeny transformator nebo za stenou zasycel elektricky vyboj roztrhany na vidlicich spinacu. Candrasekhar stal chvili nepohnute, s hlavou sklopenou, a dival se primhourenyma ocima na hru svetylek. Pak odesel od stolku. Jeste jednou zkontroloval ocima vsechny obrazovky a obratil se ke mne.
„Ted musi marax ukazat, co dovede. Chapete, oc jde? Gravitacni pole vznika souctem jednotlivych impulsu proudu. Pouzijeme-li Fourrierovy metody, tech nekolik desitek milionu kmitu, ktere zaznamenaly na filmu oscilografy…“
Mel jsem toho prave dost.
„Dejte s tim pokoj!“ zvolal jsem. „Osvatic zmizel!“
Candrasekhar se zachvel: „Co? Co se stalo?“
Zacal jsem to znovu vypravet. Candrasekhar naslouchal, ale po celou dobu nespustil oka s obrazovek. Mimodek jsem sledoval jeho pohled. Svetelne krivky, svijejici se na postrannich obrazovkach, pomalu bledly a splyvaly s fosforeskujicim pozadim. Zato na prostredni vystupovala krivka, zarici stale jasneji.
