„Nic?“
„To ano — kameni, vzduch, ale nebyl tam ani on, ani Osvatic… asi za minutu sebou lano trhlo — to bylo smluvene znameni. Zacal jsem tahnout a pritahl jsem je oba dva. Profesor mel roztrzeny skafandr.“
„Spadl?“
„Nevim. Asi ano.“
„Kde tedy byl?“
„Rikam vam, ze nevim.“
„Jak to? Vy jste se ho neptal?“
„Ne… vy byste se taky neptal po tom…“
Najednou se ke mne obratil; jeho tvar byla zachmurena, zarputila:
„Kdyz jste odesel… zachoval jsem se jako kluk! Narikal jsem, kricel jsem na neho, protoze chodil sem a tam s pristrojem, klidne, jako nekde v laboratori… nevedel jsem, vzdyt jsem ani nemohl vedet proc!“
Po chvili dodal klidneji:
„Jeste na Zemi nekdo rekl, ze je jako tvrde sklo; zdanlive pruhledny, hladky, nenapadny, ale kdo by ho chtel kousnout, vylomi si zuby… Chtel jsem se mu omluvit, ale odpovedel mi nejakym prislovim… kameni nam horelo pod nohama, myslil jsem, ze se upeceme, a on… Vite, jaka byla jeho prvni slova, kdyz ted v kajute prisel k sobe? Zeptal se Candrasekhara: 'Mate uz vysledky vypoctu?'“
Kosmokrator dosahl plne cestovni rychlosti. Poodesel jsem od obrazovek. Na Soltyka jsem se nedival, bylo to pro neho lehci. Chapal jsem, ze mu slova utechy nepomohou. Lao Cu mu dal lekci chladnokrevnosti. A za jakych podminek! Vzpomnel jsem si na sve dobrodruzstvi v Mrtvem lese…
„Muzete tam jit za nimi,“ rekl Soltyk. „Vezmu to tady za vas. Ja se mu nemohu podivat do oci.“
Nedal jsem se dvakrat nutit. Kdyz jsem vstoupil do kabiny, Tarland prave odstavoval od luzka celofanovy stan, pod kterym byla umela kyslikova atmosfera. Osvaticovi uz se vratila barva do tvari. Lezel na vysoko nastlanych poduskach. Za stolem sedeli vedci. Jaky byl muj uzas, kdyz jsem mezi nimi uvidel Cinana! Nemel na sobe svuj obvykly tmavy odev. Po prve jsem ho videl ve visnove rudem zupanu s malovanymi fantastickymi draky. Sedel, zabalen do pul tela do pokryvky, pod niz bylo videt obvazane nohy. Byl klidny jako vzdy, jen o poznani bledsi. Arsenjev mi udelal misto. Posadil jsem se. Osvatic se prave chystal, ze bude vypravet o sve nehode. Nekolika slovy se zminil o nasi ceste kolem Bile koule a dospel k okamziku, kdy jsem se od neho vzdalil, protoze me zmylil tvar cerneho balvanu. Me volani, jak rikal, neslysel, a proto sel dal. Najednou cele okoli zmizelo.
„Mihly se mi pred ocima vsechny barvy duhy, jedna po druhe, od zlute po fialovou. Mel jsem pocit, ze me neco tahne dolu. Ztratil jsem rovnovahu a odpotacel jsem se nekolik kroku. Zazarilo tak prudke svetlo, ze jsem zustal dlouhou dobu uplne oslnen. Kdyz jsem otevrel oci, stal jsem v obrovske kouli, plne bileho svetla. Se vsech stran me obklopovaly uplne hladke, vydute steny. Napadlo me, ze otvor, kterym jsem se tam dostal, je za mnou. Ohledl jsem se, ale nebylo tam nic. Tataz hladka stena. Puda, na niz jsem stal, byla skalnata, pokryta kamenim. Mluvim jasne? Vypadalo to tak, jako kdyby nekdo odkrojil spodek prazdne koule a tim otvorem ji postavil na mne jako sklenici na mouchu. Stal jsem pod obrovskou kulovitou kupoli, tesne u jeji steny. Pomalu jsem vykrocil, a zkoumaje zrakem kazdy kamen, sel jsem doprostred.
Vtom se stalo neco zvlastniho. Udelal jsem snad ctyri nebo pet kroku a vyduta stena, k niz jsem se blizil, se zkroutila a ustoupila prede mnou. Udelal jsem jeste dva kroky — najednou jsem stal pred svislou, uplne rovnou stenou. Obratil jsem se. Koule byla pryc, za mnou byla neproniknutelna tma. Sel jsem tedy k te svitici stene, ktera se vydouvala, kdyz jsem se k ni blizil, jako by ji nekdo s druhe strany nafukoval, a kdyz uz jsem byl tak blizko, ze jsem se ji mohl dotknout rukou, zjistil jsem, ze stojim pred obrovskou kouli, ale tentokrat na jeji vnejsi strane…
Obihal jsem ji kolem dokola. Byla tak velka jako Bila koule, uplne hladka, nikde ani stopy po nejakych sparach nebo otvorech. Fakt, ze za mnou nic neni, me uklidnil. Predpokladal jsem, ze tam bude dira, kterou se dostanu ven. Ale kdyz jsem tam do te tmy sel, zacala se koule, kterou jsem nechal za sebou, rychle menit; rostla vzhuru i do stran, roztahla se a najednou me zase priklopila, takze jsem zase stal v jejim vnitrku. Behal jsem na vsechny strany. Po kazde, kdyz jsem bezel do stredu, steny se prede mnou otviraly, zplostovaly a nakonec zkroutily na opacnou stranu a ja jsem dobehl k vypoukle, uplnou tmou obklopene kouli, ktera se zvedala prede mnou. Kdyz jsem vkrocil do te tmy, koule se za mymi zady roztahla, napred se zplostila, pak vydula a rozklenula se vsemi smery okolo mne. Myslil jsem, ze je to nejaky mechanismus, ale zadny mechanismus by takhle nemohl fungovat. Pokousel jsem se vyrazit ven nekolika necekanymi skoky, vrhal jsem se vpravo, vlevo, primo vpred, ale vzdycky jsem narazel na hladkou stenu.
Je to prilis desive, nez aby se to dalo vylicit: Uplne cerna, neproniknutelna tma. V ni koule, ktera me hned v sobe zavirala, hned vyvrhovala ven, a prestoze v ni nebylo ani stopy po otvoru, byl jsem jednou venku, jednou uvnitr. At jsem sel kamkoli, vsude jsem narazil na hladkou stenu. Ty velke bile plochy se pred myma ocima pohybovaly, kroutily, stacely, hned me priklapely, hned zase jako by me ze sebe vyplivovaly, a tak porad dokola. Nevim, jak dlouho to trvalo. Snad hodinu. Za nejakou dobu se zacalo oteplovat. Puda pod nohama palila. Mel jsem pocit, ze se mi prilba rozzhavuje do cervena; dychalo se mi cim dal hure, vzduch ve skafandru palil jako ohen, chladici zarizeni nepomahalo, dusil jsem se. Upadl jsem. Myslim, ze jsem se uderil do hlavy. Co bylo dal, nevim…“
Osvatic si lehl o neco niz.
„To je cele. Vubec tomu nerozumim. Neni v tom ani spetka smyslu.“
„Ani bych nerekl,“ poznamenal Arsenjev.
„Myslite, ze jsem mel halucinace?“
„Naprosto ne. Pokud jde o tu «nesmyslnost» okoli, mohl by totez tvrdit mravenec, ktery by spadl do psaciho stroje. Svet se netoci kolem nas. Dostali jsme se cirou nahodou do okruhu pusobeni neznamych sil.“
„I kdyz jeste nezname vsechno,“ rekl Lao Cu, „je dobrodruzstvi naseho pritele jasne. Mohu odpovedet na otazky, jak doslo k te ci one veci. Jen jedina vec me znepokojuje: ze totiz nedovedu odpovedet na otazku: jaky ucel to vsechno ma?“
„Vy mi muzete vysvetlit, jak jsem se octl v uzavrene kouli?“
„Ano.“
„I to, ze jsem jednou byl uvnitr a jednou venku?“
„To take.“
„I kde se v ni vzalo svetlo, kdyz okolo byla cira tma?“
„Ano.“
„Pak prosim mluvte!“
„Klicem k tajemstvi jsou dve slova,“ rekl fysik. „Byl jste ve sferickem prostoru.“
Prisedl bliz ke stolu:
„Proc urcitou vec vidime? Protoze do naseho oka vnikaji svetelne paprsky, ktere se od ni odrazeji. Jestlize vsak budou vsechny paprsky uzavreny ve vymezenem prostoru a budou v nem nuceny zustat, stane se tento prostor neviditelnym pro pozorovatele stojiciho vne. Ne ovsem tak neviditelny, jako kdyby tam vznikla nejaka cerna skvrna. Svetelne paprsky z okoli se takovemu mistu budto vyhybaji, nebo do neho vnikaji. V obou pripadech sfericky prostor — to je prave ta 'past na svetlo' — zustava neviditelny. Pozorovatel ma dojem, ze z krajiny byla urcita cast vyriznuta. Okraje vyrezu splynou tak dokonale, ze jejich spojeni je nepozorovatelne.
Kdyz jste prisli k prvnimu pristroji na pahorku, zustali jste nerozhodne stat, protoze Bilou kouli nebylo videt. Zmizela. Bylo to tak, ze ano?“
Osvatic i ja jsme prisvedcili.
„Bila koule existovala, ale pro vas byla neviditelna. Zde je vysvetleni. Kdyz je Bila koule v cinnosti, vytvari gravitacni pole, ktere zakrivuje prostor. Kdyz toto zakriveni prekroci urcitou mez, prostor se zdanlive «svine» a uzavre sam do sebe. Takto vytvoreny sfericky prostor se muze — podle intensity pole — budto rozpinat, nebo smrstovat jako bublina. Kdyz byl Osvatic u desateho pristroje, doslo k prudkemu skoku gravitacniho potencialu, sfericky prostor se rozrostl a pohltil misto, na nemz nas pritel stal. V nasledujicim okamziku se gravitace zmensila a sfericky prostor se smrstil, ale za tu dobu se uz Osvaticovi podarilo prikrocit blize k Bile kouli, a proto Smith uvidel uz jen prazdne misto. To je rozlusteni prve zahady — zahady mizeni. A dale. Videl jste duhu,“ obratil se fysik na Osvatice. „To je velmi zajimave. V tom okamziku totiz prochazela mistem, kde jste stal, hranice mezi prostorem sferickym a obycejnym. Nasledkem interference svetelnych vln a specifickych podminek lomu svetla lame se bile denni svetlo jako v hranolu v mistech, kde se dva druhy prostoru stykaji. Kde se vzalo svetlo, ktere vas oslnilo? Pokud funguje Bila koule dostatecne silne, je sfericky prostor kolem ni osvetlen — stejne ve dne jako v noci
