— svetlem, ktere neprichazi odnikud, protoze svetelne paprsky obihaji okolo ni po kruhovych drahach. Jinymi slovy, ve dne nachytane paprsky jiz se nemohou odpoutat a krouzi, protoze jsou chyceny. Pojdme dal. Koule, v niz jste se octl, byla samozrejme Bila koule. Po celou dobu vsak jste byl vne a klamny dojem, ze jste se dostal dovnitr, vyvolala perspektiva sferickeho prostoru, lisici se od linearni perspektivy sveta, ktery nas obklopuje. Choval jste se — odpustte mi to srovnani — jako opilec, ktery beha okolo kulateho kiosku a narika, ze ho zavreli. Byl jste uzavren v Bile kouli jen zdanlive.“
„Vylouceno!“
„Mylite se.“ Lao Cu vzal list papiru a kreslil, hovore dale:
„Divame-li se na kouli v obycejnem prostoru, vidime ji takto:
Je tomu tak proste proto, ze se svetlo siri od predmetu k oku v nejkratsich primkach. Ve sferickem prostoru se vsak svetlo siri v kruznicich. Kdyz jste se priblizil k Bile kouli, videl jste ji takto:
Jak vidite, oko v bode A vidi nejen predni cast koule, ktera lezi primo proti nemu, nybrz i cast zadni, za normalnich okolnosti neviditelnou. A kdy za normalnich okolnosti vidime najednou celou plochu koule? Jedine tehdy, kdyz jsme uvnitr koule. Proto se vam zdalo, ze jste chycen v kouli. Kouli vidi clovek tak, jak jsme o tom prave hovorili, stoji-li blizko vnitrni hranice sferickeho prostoru. Postupuje-li hloubeji dovnitr, pozoruje, jak se koule meni, napred se zplostuje a pak vydouva. Tyto zrakove klamy maji svuj puvod ve vlastnostech sfericke perspektivy. Vzdaluje-li se od nas nejaky predmet v normalnim prostoru, jevi se nam cim dal tim mensi. Nikdo si ovsem nemysli, ze se predmet opravdu zmensuje, protoze vime, ze zmensovani je zpusobeno zakony perspektivy. Doplnim: perspektivy linearni. V prostoru obklopujicim Bilou kouli, kde se svetlo siri v kruznicich, je perspektiva sfericka. Predmet (v nasem pripade koule) jevi se pri pohledu zblizka jako teleso vypukle, z vetsi vzdalenosti jako nekonecna rovina, z jeste vetsi vzdalenosti jako plocha vyduta. Mohu vam samozrejme lehce dokazat, ze tomu tak musi byt. Stacilo by, kdybych vam pomoci tecen kuzelu svetla sestrojil obrazy sfericke perspektivy ve stereograficke projekci. Vse, co k tomu potrebujeme znat, jsou prumery kruznic, ktere svetelne paprsky opisuji. Avsak v tomto pripade vam to radeji vysvetlim srovnanim. Divame-li se na kolejnice, zda se nam, ze se na obzoru sbihaji. Presto vsak jasne vime, ze zustavaji rovnobezne a ze splynuti je jen perspektivni klam. Stejnym klamem byl dojem, ze se koule stridave zplostuje a vydouva. Kdybychom se pohybovali od narozeni ve sferickem prostoru, nepovazovali bychom ukazy, ktere pozorujeme, za skutecne zmeny tvaru predmetu, nybrz naucili bychom se s jejich pomoci bezprostredne odhadovat vzdalenost, stejne jako nas v prostoru, v nemz zijeme, zkusenost uci, ze se predmety zdanlive zmensuji, vzdaluji-li se od nas.“
„A proc jsem se odtamtud nemohl dostat, jestlize jsem byl — jak tvrdite — vne koule?“ zeptal se Osvatic.
Fysik se neznatelne usmal:
„Kdybyste se byl vydal na cestu od koule se zavrenyma ocima, bylo by se vam mozna podarilo prekrocit hranici sferickeho prostoru, ale vy jste se ridil tim, co vam rikal zrak. Zrak vsak byl poslusen zakonu svetla siriciho se v kruznicich. Chodil jste takto:
„A proc jsem se ja nedostal do toho prostoru,“ zeptal jsem se, „trebas jsem peclive prohledal cele okoli?“
„Proto, ze jste byl obeti podobneho klamu jako Osvatic. Misto, kde zmizel Osvatic, oznacim pismenem O. Ukazte mi, kde vsude jste ho hledal.“
„Sel jsem timto a timto smerem,“ rekl jsem a nakreslil jsem sipky k bodu, ktery fysik oznacil.
„To se vam jen zdalo,“ rekl fysik, „ale byl to klam. Ve skutecnosti jste se pohyboval takto:
„Ale proc?“
„Proto, ze jste se ridil zrakem a zrak je otrokem svetla. V blizkosti hranice sferickeho prostoru se svetelne paprsky ohybaji tak, jak ukazuji nakreslene sipky.“
Pozvedl jsem oci od obrazku na fysikovu tvar:
„Vy jste vsechno toto vedel, profesore, hned, kdyz jste tam prisel?“
„Ne. Vedel jsem jenom, ze se gravitace zvetsila. Vzpominate si, ze jsme chodili nakloneni, jako kdybychom padali?“
„No ovsem! Skutecne! Dokonce jsem se vas ptal…“
„Chodili jsme nakloneni proto, ze se k normalni tizi, smerujici kolmo dolu, pridala pritazlivost vychazejici z Bile koule. To me privedlo k reseni.“
„A vam to stacilo?“
„Uplne… jsem prece fysik,“ rekl Lao Cu.
„A jak jste vypatral Osvatice?“
„Abych se dostal do sferickeho prostoru, musel jsem mit jineho vudce nez zrak.“
„Co to bylo? Nic mi nenapada.“
„Je to neco neobycejne velkeho… celou svou praci jsme na to zamerili, neuhodnete to? Potrubi! Pomoci indukcniho pristroje jsem nasel jeho ohlas a sel jsem po jeho stope… vedla primo k Bile kouli. Sfericky prostor ohyba pouze svetelne paprsky, ne vsak veci hmotne.“
„Je to tak jednoduche!“
„Vidte! Inzenyr a ja jsme byli spojeni lanem… on zustal vne a ja jsem vesel dovnitr a nasel Osvatice. Byla to zajimava podivana,“ pripojil po chvilce Lao Cu; „lano se tahlo za mnou a najednou koncilo ve vzduchu, primo v povetri.“
„Jak to v povetri?“
„No, a kde jste myslel?“
„Na hranici…“
„Hranice sferickeho prostoru ma zajimavou vlastnost: je neviditelna. Nakreslime si jeste take to, co jsme videli oba, Soltyk i ja, kdyz lano, kterym jsme byli spojeni, protinalo v jistem miste hranici sferickeho prostoru. Tak to bylo ve skutecnosti:
a takto jsme to videli,“ pravil Lao Cu, „inzenyr zvenci a ja zevnitr.“
„Neuveritelne!“ rekl jsem.
„Zalezi na zvyku. Neni to o nic podivnejsi nez ukaz, ze lzicka ve sklenici vody vypada, jako by byla zalomena.“
„A proc jste se spojil se Soltykem lanem?“ zeptal jsem se. „Nemohlo vas potrubi vyvest ven stejne, jako vas privedlo tam?“
„Mohlo,“ rekl fysik lhostejne, „ale bal jsem se, ze omdlim; teplota stale stoupala.“
„A jak jste si roztrhl skafandr? A profesore,“ vybuchl jsem najednou, „videl jsem, jak jste vesel do vody! To bylo neco… proste…“ nenachazel jsem slov.
„Skutecne, byla horka!“ rekl Lao Cu. „Zminili jsme se o nekterych jevech, ktere jsme pozorovali. Dovolim si uzit prirovnani profesora Arsenjeva. Prirovnal nas k mravenci, ktery spadl do psaciho stroje. To, o cem jsme zatim mluvili, vysvetlovalo v hrubych rysech funkci stroje sameho, ale nepovedelo nam nic o veci daleko zavaznejsi: to jest o tom, kdo na tomto stroji pise a jaky text. Byl bych opravdu povdecen profesoru Candrasekharovi, kdyby se o tomto thematu rozhovoril, protoze on korunoval dilo…“
„Ktere jste vy zacal,“ vpadl matematik.
„A ktere jsme dokoncili spolecne,“ doplnil Arsenjev, „protoze kazdy z nas splnil svuj ukol.“
Candrasekhar se zacal probirat ve filmech a papirech, lezicich pred nim, az konecne nasel snimek dvouvrcholove krivky, te, kterou jsem pred nekolika hodinami videl na obrazovce maraxu. Dival se na fotografii a rikal:
„Pod Bilou kouli je nepochybne umisten giganticky urychlovac, v nemz dosahnou atomy rychlosti blizici se temer rychlosti svetla. Shodne s Einsteinovym vztahem vznikaji tam obrovske masy a ty prave vytvareji gravitacni pole. Je k tomu potreba mnozstvi energie, dosahujici miliard kilowattu. Energii privadi do Bile koule jedenact rour, z nichz kazda ma svuj vlastni rytmus proudu. Zminuji se o tom, abych zduraznil, ze bez maraxu bychom na analysu kmitu nestacili. Nyni jiz vime, ze jeden cyklus cinnosti Bile koule trva 296 hodin a sklada se ze dvou hlavnich fazi.
