Pri prvni z nich, kladne, scita se vytvorena gravitace s pritazlivou silou planety. V druhe, zaporne fazi, rusi gravitace koule pritazlivost Venuse. Jak vidite, sklada se kazda faze z nekolika mensich vrcholu… my jsme prileteli v dobe, kdy intensita pole byla kladna, ale jiz znacne poklesla, a obtize, s nimiz jsme museli zapasit, pusobil tento nepatrny vrchol krivky…“
Naklonili jsme se nad stul a prohlizeli misto, ktere nam ukazoval matematik. Ten pokracoval:
„Horsi by bylo, kdybychom byli pristali v udobi faze zaporne. Clovek blizici se ke kouli prestal by byt pritahovan planetou a mohl by se vznest vzhuru jako balon a vzletnout do meziplanetarniho prostoru… ale to je ted vedlejsi. To vsechno podle slov pritele Lao se jeste stale toci kolem toho, jak stroj funguje. Nejdulezitejsi je odpoved na otazku, jaky je smysl toho zmateneho cyklu 296 hodin, ktery se znovu a znovu beze zmeny, se vsemi skoky a vykyvy, od pocatku opakuje. Jakou funkci, jaky vyznam maji ty obrovske vyboje energie?“
Matematik se odmlcel. Kdyz mluvil dal, tukal po kazdem slove prstem do stolu:
„Ukazy, ktere vyvolava Bila koule, nemohou samy o sobe nas vedce a badatele ani ohromit, ani prekvapit. Ale prekvapuje a ohromuje nas neco jineho: skutecnost, ze nemaji zadny smysl a ze nicemu neslouzi!“
Citil jsem, ze mi svira srdce ledova ruka.
„Jak… jak vy si to vysvetlujete, profesore?“ zeptal jsem se, snizuje bezdecne hlas.
„Presne tak, jak jsem rekl. Nemohu k tomu pripojit ani slovo.“
„Prominte, prosim, ale ja tomu nerozumim. Tak podle vas nema vytvoreni gravitacniho polu zadny smysl? My na Zemi jsme jej snad nebudovali, ale…“
„To je nedorozumeni,“ rekl fysik. „Zname duvod, proc je mozno vytvorit gravitacni pol. Myslim tim odpalovani meziplanetarnich strel.“
„Bila koule tedy je…“
„Nechte me, prosim, domluvit. My na Zemi pouzivame raket pohanenych atomovou energii. Zda se, ze obyvatele Venuse po katastrofe, ktera stihla jejich letadlo, vyslane na Zemi, dali prednost jinemu zpusobu: rozhodli se, ze prekonaji gravitaci — gravitaci!“
„Jak?“
„Vysvetlovani by nas zavedlo prilis daleko. Zde slo o neco, cemu bychom mohli obrazne rici 'navrtat diru' do gravitacniho pole planety. Vite, ze elektricky naboj je mozno neutralisovat druhym nabojem opacneho znamenka?“
„Samozrejme.“
„A tak oni rusi na tomto miste pritazlivou silu planety umele vytvorenou gravitaci opacneho smeru. Proto staci minimalni pohonna sila ke startu na meziplanetarni cestu.“
„No, tak to vidite…“ rekl Osvatic. A ja jsem se pripojil:
„Bila koule mela tedy svuj ucel, a to zcela jednoznacny. Proc potom profesor Candrasekhar rikal, ze…“
„Kdysi snad mela ucel,“ rekl matematik a kladl nesmirne jasne duraz na vyrcena slova, „ale ted uz nema.“
„Ale proc, pro pana krale!“
„Je mi pochopitelny smysl automatu, ktery prestavuje vyhybky a uvadi v cinnost semafory pred prijizdejicimi vlaky,“ rekl Candrasekhar, upiraje na mne zpytave sve cerne oci, „ale nevim, jaky smysl ma automat, ktery pripravuje volnou cestu — nikomu a nicemu.“
„Co…? Jak tomu mam rozumet?“
„Zcela proste. Za urcitou dobu vytvari Bila koule gravitacni pole, ktere rusi pritazlivost planety… a nic vic. Ale k nicemu to neni. Naprosto k nicemu. Neexistuji zadna meziplanetarni letadla, ani neni stopy, ktera by naznacovala, ze je nekdo ma v umyslu vyslat… je to proste obrovska startovaci stanice, ktera za urcitou dobu s nestvurnym plytvanim energii otvira mezihvezdny prostor a neodpaluje… nic!“
„To neni tak zcela proste,“ rekl Osvatic, ktery se svrastelym celem a se rty stazenymi v ostrou caru upiral oci do prazdna.
„Neni to tak proste. Souhlasim,“ rekl Candrasekhar s lehkym povzdechem.
„Premyslel jsem o ruznych moznostech. Ale mozna, ze vy mate nejake vysvetleni?“
„Je mozne, ze strela nebo strely uz byly odpaleny… a Bila koule ted pracuje a ceka na jejich navrat,“ nadhodil Osvatic. „Mozna, ze je jednodussi udrzovat ji neustale v chodu nez ji spustit jen tenkrat, kdyz nejaka letadla opravdu startuji nebo pristavaji…“
Candrasekhar prikyvl:
„Myslili jsme na to, ale tato domnenka pada v ohni fysikalne-matematicke analysy. Bilou kouli je mozno spustit doslova v nekolika vterinach a nynejsi mrhani energii je prekvapujici u konstrukteru tak skvelych, jakymi jsou obyvatele planety… Verte, ze neni malickost postavit zarizeni s vykonem — strizlive odhadnuto — sto miliard kilowattu!“
„Treba jsou to zkousky,“ nadhodil jsem.
„Zkousky!“
To rekl Arsenjev. Vstal a oprel se pestmi o stul:
„To ze jsou zkousky? Zkousky, ktere trvaji mesice? Od chvile, kdy jsme pristali, uplynulo jiz hodne casu a koule dela stale totez. Tohle ze by byly zkousky? Neverim! Vedle ciste rozumovych premis mam jeste instinkt fysika a matematika. Kdyz si prohlizim diagramy cinnosti Bile koule, bouri se mi krev. Ty prilivy a odlivy, ten lenivy rozvod proudu, necekane skoky a poklesy intensity, co to vsechno znamena?“
Uderil pesti do rozlozenych papiru.
„Sedel jsem nad tim pres tri hodiny. Je to nejake zmatene, nesmyslne, opile. Zkratka a dobre opile, rozumite! Ostatne… Co znamena to prervane potrubi v soutesce? A ten krater? Ze by to take byly stopy 'zkousek'?“
Machl rukou a posadil se.
„Jeste Jedna vec je tady… snad by se ji mela venovat pozornost,“ rekl Osvatic. Mluvil velmi tise, jako by si nebyl jist, zdali jsou jeho myslenky uz dostatecne zrale, aby byly vysloveny.
„Myslim totiz plasmu Cerne reky. Neni mozne, ze by to ona vsechno vytvorila a pak podlehla degeneraci?“
„Ach, vy se domnivate, ze plasma je jedinym obyvatelem planety?“ Tento obraz me ohromil svou neobvyklosti. Hluboko pod povrchem planety plyne kalna, slizka huspenina, telo dychajici a zive. Vyhlubuje kontinenty, vystupuje na povrch, prorazi hory. Cela planeta je jejim lozem. Nehybna sit kanalu a potrubi, plna dychajici a slepe hmoty, ktera buduje zakladny kosmickych letadel a zive reky…
Lao Cu se naklonil nad stul.
„Neni to, samozrejme, konecna odpoved na tuto otazku, ale myslim, ze plasma neni 'nekdo', nybrz slouzi 'nekomu'. To znamena, ze je druhem nastroje nebo vyrobku jako u nas kvasinky nebo penicilinova plisen.“
Bylo mi lito nevsedniho obrazu, ktery ve mne vyvolala Osvaticova domnenka.
„A nemuze mit vysokou inteligenci?“ zacal jsem. Ale Cinan zavrtel zaporne hlavou:
„Ne, nemuze. Nemuze, protoze je velmi uzce specialisovana. Dovede jen jedno: vyrabet elektrinu.“
„Ale snad prave to je dukazem daleko pokrocileho vyvoje,“ rekl jsem. „A inteligence…“
„To nema s inteligenci nic spolecneho,“ vysvetlil mi Cinan. „Chcete tvrdit o Slunci, ze je inteligentni proto, ze dovede tak hospodarne nakladat s atomovou energii? Inteligence neznamena uzkou specialisaci, nybrz jeji pravy opak — nejvyssi, nejuniversalnejsi vsestrannost.“
„Tak kde jsou ti skutecni obyvatele teto planety?“ zvolal jsem. „Proc se s nimi nemuzeme setkat? Kde se skryvaji?“
„Obavam se, ze — nikde,“ rekl Cinan. Vstal, tesne se zahalil do barevneho hedvabi sveho zupanu a kulhaje kracel ke dverim. Opustil kabinu a zanechal nas otreseny tusenim nevyslovneho desu, ktery se tajil v jeho slovech.
MESTO
Stridali jsme se se Soltykem v rizeni. Kosmokrator, letici ve vysce ctyriceti kilometru, opisoval siroke kruhy. Zustavala za nim stuha par, ktere se srazely ve zridle atmosfere pri styku se zhavymi tryskovymi plyny. Mlzny prstenec, ktery se takto utvoril, visel nehybne nad mracny, a kdyz jsme se pri krouzeni vraceli po vlastni stope,
