„Naridil jsem Soltykovi, aby zmenil kurs,“ dodal po chvili tiseji. „Letime nyni tam, odkud vedlo k Mrtvemu lesu ridici potrubi…“
Nic se nezmenilo. Nastroje, ktere jsem drzel, ztezkly mi v rukou. Stal jsem bez hnuti, jen srdce mi zacalo bit pomalu a tezce jako pred zapasem.
„Profesore, oni…“
„Neptejte se. V teto chvili nemohu rici vice. Pojdte, pujdeme do centraly, uleteli jsme jiz sedm set kilometru. Musime byt blizko cile.“
Prosli jsme chodbou. Arsenjev zkontroloval prediktor a obratil se na Soltyka:
„Sestoupime ted na sest tisic metru.“
Overil si kurs, ktery jsme meli udrzovat.
„Az se objevi svetlo, zavolejte me.“
„Jake svetlo, profesore?“ zeptal jsem se.
„Uvidite sami.“
S temito slovy odesel s Cinanem. Soltyk pohnul pakou prediktoru. Raketa zacala klesat. Hvezdy zmizely, televisory zcernaly, protoze je vyplnila neproniknutelna tma. Prepnuli jsme je na radar. Obrazovky zelenave zazarily, ale jejich svit nas jen matl. Nejakou dobu jsme leteli naslepo. Pak se v souvisle temnote objevil serivy usvit, jako by zacinal novy den, trebaze noc trvala teprve nekolik hodin. Kdyz Arsenjev dostal zpravu, dal rozkaz snesti se jeste niz. Ztraceli jsme vysku a klesali jsme na ctyri, tri, konecne na dva kilometry. Na vychode byly mlhy zality nehybnym sedym prisvitem, pod nami letela zpet sira, tmou zastrena rovina.
Stal jsem pred obrazovkami mezi Arsenjevem a Soltykem. Chystali jsme se k pristani. Kosmokrator se snasel nejakou dobu sikmo dolu jako nuz padajici k zemi. Najednou sebou prudce skubl a tmu protrhly plameny. Brzdici motory hrmely a raketa se ritila nad povrchem planety. Trsy magnesiovych raket, rozprskujicich se vsemi smery, ozarovaly nekonecne rady pisecnych presypu, ktere v mihotavem svetle vypadaly, ze se vlni jako voda. Poklopy ve dne rakety se otevrely. Dve rady siroce rozestavenych pasovych podvozku protinaly se svistotem vzduch. Trysky v hlave rakety zaburacely naposled a v plamenech plynu vystoupily ze tmy retezy piscitych pahorku. Lehky, ale citelny otres probehl celym telesem rakety.
Prvni par podvozku se na okamzik dotkl vrcholu presypu. Mohutny otres nas vymrstil vzhuru. S pronikavym rincenim se raketa valila vpred. Cim dal tim vetsi vahou dosedala na podvozky. Bice pisku slehaly pancerove desky a sesypavaly se s nich s dutym selestem. Podlaha se otrasala a nadskakovala na nerovnem terenu, jako by se raketa chtela znovu vznest do povetri. Tento pohyb prechazel do kolebani cim dal tim mirnejsiho. Teleso rakety se naposled naklonilo, vyrovnalo a zastavilo. V tichu bylo slyset pouze syceni stlaceneho vzduchu, ktery vyplnoval valce tlumicu.
Neuplynulo ani pul hodiny, kdyz se otevrela kridla spodnich dveri a po sikme plose, ktera se z nich vysunula, sjel dolu pasovy automobil. Posadil jsem se za volant, vedle mne usedl Arsenjev a postavil na dosah ruky indikatory radioveho zareni. Vzadu, opreni rameny o svisly sloupek, ktery byl podstavcem paprskometu, sedeli Soltyk a Rainer. Mohli pozorovat krajinu hornimi okenky, aniz spousteli s oci pristroje na stenach.
Pasovy automobil se vydrapal z hlubokeho prikopu, ktery vyryl Kosmokrator v dunach pohybliveho pisku. Zamiril jsem k vychodu. Svetlo reflektoru odhalovalo krajinu pochmurnou a jednotvarnou. Kam oko dohledlo, tahla se rovina, pruhovana nizkymi vlnami tmavozluteho jemnozrnneho pisku. Tu a tam z neho trcely kusy skal, nejvice vzdorujici zvetrani, jejichz steny byly ohlazeny jako sklo. Val silny vitr. Hnal pred sebou pohyblive presypy, sfoukaval s jejich hrebenu lehke chomace prachu a vrhal je na platy naseho auta. Tu a tam trcely z hromad mensich balvanu jednotlive vapencove skaly, zvetrale a rozbrazdene. Ve svetle reflektoru vrhaly dlouhe, ploche stiny, ktere prchaly opacnym smerem, nez jsme se pohybovali my.
Za nejakou dobu jsme se priblizili k nizkemu tahlemu valu, jehoz smer se vic a vice sbihal s nasim. Jeho navetrny svah byl tvrde upechovany. Kdyz auto vyjelo nahoru, uvidel jsem, ze vrchol valu je prohloubeny a ze tvori melke koryto. Byla to jakasi silnice, dosti pohodlna, protoze po kamenne, se suchym, tmavym jilem promisene drti dalo se jet rychleji nez po pisku.
Zare jiz obsahla polovinu oblohy. Stribrity svit se tycil primo nad nami a sahal az do oblak.
Val postupne klesal, az konecne dosahl urovne pudy. Jeste deset minut rychle jizdy — a na obzoru se objevil bily pruh, zarici tesne nad zemi. Nad nim doutnaly svetle hrbolky. Kdyz jsme vyjeli na hreben jedne z poslednich pisecnych dun, otevrel se nam pres nejblizsi nizke pahorky pohled do dalky.
Az k obzoru se prostiralo more namodralych tvaru. Rozcleneny pasy tmy, zarily utvary nasim ocim nezvykle jako znaky neznameho pisma: mnohoclenne hvezdicovite bloky, veze pripominajici stalagmity, rotundy s prohloubenymi sikmymi fasadami, terasovite basty. Vsechny zarily namodralym svitem, ktery se v pozadi sleval do mlhavych, nehybnych siluet, obklicujicich obzor obrovskym srpem. Nad tim vsim se tycily bile oblouky viaduktu, tvoricich velkou sit s paprskovitymi svody.
„Mesto…“ zaseptal jsem. Ruka sama zpomalila beh motoru, auto zustalo stat na svahu duny. Vlny pisku, lezici mimo dosah reflektoru, ozaroval prizracny prisvit linouci se z dalky.
Podival jsem se na astronoma.
„Jedeme?“
„Proto jsme sem prisli se Zeme,“ odpovedel Arsenjev. Povolil jsem brzdu. Automobil tise sklouzl dolu, pak motor zahucel a zabral. Pridal jsem plyn. Arsenjev se dotkl meho ramene: porucil snizit rychlost. Naklonil jsem se k prednimu okenku, abych ocima obsahl co nejvetsi usek krajiny. Nejeli jsme ted rychleji nez dvacet kilometru za hodinu. Motor bzucel tise, jen pasy rincely a skripaly, kdyz drtily jakesi hlasite praskajici skorepiny. Jednu chvili pod nami neco zarachotilo, jako bychom byli prejeli po perujicich platech plechu. Posvitil jsem si otacivym reflektorem: auto jelo po dlouhem svetlem pruhu, bezicim rovne jako podle pravitka. Pokryvala jej vrstva pisku, z ktereho vycnivaly tmave, ploche strepy.
Po obou stranach se objevovaly prvni utvary. Z pocatku to byly dlouhe, hadovite se tahnouci bloky na jehlancovitych nozkach. Pod jejich sviticimi boky tesne u zeme se plazily cerne stiny. Kdyz jsme jeli kolem, rozeznal jsem svazek trubic trcicich ze studny, vroubene sviticim prstencem. Dal staly budovy, jedny stavene terasovite, jine uplne hladke jako knihy postavene v rade, dalsi mely steny rozclenene na uzke pruhy stridave vypoukle a vydute. Vsiml jsem si, ze se nektere tvary opakuji. V pameti mi utkvely v pravidelnych vzdalenostech rozestavene podstavce, z nichz vybihaly do tri stran sklovite svitici ploutve, zakoncene hlavicemi zahnutymi jako zobaky.
Cesta se zacinala rozvetvovat. Po stranach se mihaly kulate, do neurciteho sera ponorene tunely, smerujici dolu. Stale casteji prebihala nad nami druha a treti patra ulic, prekracujicich velkymi oblouky nizsi budovy. Projeli jsme podkovovitou branou, nahore sirsi nez dole, s vlnitymi dvouramennymi priporami. Nedaleko odtud, mezi tremi pylony spojenymi do trojuhelniku stihlymi tramci, cesta se delila. Vlevo pokracovala stoupajici serpentinou a bezela ve vysi jako vzdusny most, odrazejic se temne na modrave svetelkujicim pozadi; vpravo tvorila zatacku a ustila do siroke tridy, vroubene vertikalnimi svetelnymi sloupy. Odbocil jsem doprava. Stavby byly cim dal tim vyssi a vetsi; nikde ani stopy po nejakych oknech nebo dverich, vsude jen svitici steny, jedny hladke, druhe prohloubene. Opet se objevilo obrovske potrubi; vystupovalo z dlazby, preklenulo vysokym obloukem celou siri ulice a ztracelo se v kulatem roubeni. Jizda byla cim dal obtiznejsi. Pasy skripaly, chrcely, klouzaly, auto se cele otrasalo, kdyz drtilo skorepiny, ktere se cervenave leskly v paprscich reflektoru. Obcas jsme jeli po strepinach, pukajicich se sklenenym zvukem; nekdy si zase razily pasy nekolik set metru cesty v sypkem a tezkem pisku.
Trida koncila. Vyjeli jsme na prostranstvi lemovane bilymi gigantickymi budovami. Zdalo se mi, ze je podpiraji dlouha slouporadi, ale kdyz jsme prijeli blize, uvidel jsem, ze se jejich pruceli neopiraji o obrovske sloupy, nybrz ze sloupy visi zaspicatelymi konci ve vzduchu jako rady nestvurnych ledovych strechylu. Objevila se krizovatka, zavalena hromadami tmave ssuti. Levy pas uvizl v jakychsi dratech, propletenych jako pavucina; auto sebou trhlo a motor zhasl. Nekolik minut vladlo hluboke ticho. Vsichni jsme beze slova naklonili prilby k okenkum. Kolem nas se vypinaly namodrale olbrimi stavby. Dole lezel hluboky stin, ktery dvema zlutymi pruhy prorazela svetla nasich reflektoru. Uvazla na masivu ssutin, ktery uzaviral cestu. Zapnul jsem motor a zacal jsem s vozem couvat. Auto, bezici na zpatecni rychlost, vylo a sjelo primo pod obrovskou svislou stenu. Zare, ktera z ni vychazela, vedrala se okny do vozu a kratky cas se v nasich prilbach mihotaly modrave plamenky. Vytocil jsem se, vyjel na volne prostranstvi a pustil se jinou cestou. Sirokou serpentinou jsme vyjeli na horni patro ulice. Motor pracoval rovnomerne a nehlucne, jen pod clanky pasu praskaly a rozprskovaly se ulomky sklovite hmoty. Pohybovali jsme se ve vysi nekolika desitek metru nad urovni dolni ulice. Po obou stranach ubihaly vejcovite kupole, obcas plochy kotouc, stojici na vysokych sloupech, nachyleny na jednu stranu jako ciselnik apokalyptickych slunecnich hodin, a podkovovite brany a zase stavby podobne kniham a budovy s kolmymi radami polokulovitych vypuklin, lemovane svazky hladkych rour. Motor bzucel. Projizdeli jsme jednu ulici za druhou a obraz byl stale tyz
