— do tmy svitilo nekonecne mlcici mesto, v hlubokem tichu treskala jen drt pod koly, jedny bloky ustupovaly a mizely a misto nich se objevovaly nove, tak velke a vysoke, ze chladny svit jejich vrcholku tlumila nekdy mlha, splyvajici s neviditelneho nebe.
Na krizovatce spadala silnice, po ktere jsme jeli, krasnou spiralou doprostred namesti, lemovaneho siroce rozhozenym slouporadim. Velkolepe stavby, z vyse horniho patra jeste monumentalnejsi nez budovy drivejsi, skytaly zblizka strasny pohled, protoze byly rozbrazdeny tmavou siti trhlin. Tu a tam se zbortily cele steny jako desky vosku vystaveneho zaru a s jejich boku visely dolu tluste pletence skloviny. Kdyz jsme prijeli sikmo pres namesti, dostali jsme se do uzkeho prujezdu mezi dvema kridly ohromne stavby, sahajici — jak se zdalo — az do oblak. Pred nami svitily chorovody vysokych a nizkych svetel a kolem nas ubihaly budovy s konturami stale krivejsimi, jedny podivne pricaple, jakoby rozedmute, jine s odtrzenymi a trubkovite stocenymi platy svetelkujici hmoty, ktera jeste zarila, i kdyz byla rozdrcena na jemny prasek. Zacinaly jim dokonce svitit i rychle se otacejici pasy naseho auta.
Behem teto nekonecne jizdy mel jsem chvilemi dojem, ze utvary, ktere cestou vidime, jsou jen neprirozenym nakupenim bujne utvarenych forem mineralu, ze jsou to jakasi loziska gigantickych krystalu, vyrostlych a navrsenych v prubehu celych epoch, krystalu navrstvenych pres sebe, stavenych sopecnym ohnem, rozpukanych a vetrajicich v uraganech pouste… ale pak se nekde pod ssutinami vynoril cipek dlazby hladke jako sklo nebo se na narozi mihl pahyl trubice se zretelnymi stopami drazek na vypoukle plose, nepopiratelny dukaz prace nejakych bytosti… Tu jsem napinal zrak a tiskl prilbu k okenku, abych zahledl aspon jedineho obyvatele tohoto tak mlcenliveho, treba tak silne osvetleneho mesta.
Zatim se tvary, kolem nichz jsme jeli, stavaly cim dal tim obludnejsimi a grotesknejsimi. Tu a tam se cernaly mezi zaricimi deskami kotouce jakychsi roztrhanych chapadel, hadu nebo kabelu… Potom, kdyz nad nasimi hlavami prekrocila cestu temna silueta viaduktu, zdalo se mi, ze pod piliri lezi rozhazene obrovske zvireci trupy, od nichz se odrazi svetlo stribrnym trpytem, jako by to byly hrbety velkych ryb… Zblizka jsem uvidel trosky vzdusne konstrukce a pod ni na hromadu smetene, zprohybane a prerazene dlouhe doutnikovite utvary, pripominajici telesa raket nebo letadel, ovinute spiralovitymi limci. Projeli jsme pod troskami tohoto mostu, octli jsme se na okamzik v naproste tme, v niz reflektory vyryly dve zlute brazdy, a vynorili jsme se na druhe strane. Tady uz nebylo po dlazbe ani stopy a ssutiny se zde spekly v jakousi napolo sklovitou, napolo struskovitou ztvrdlou masu, po ktere pasy klouzaly, drtily tenky skraloup, zapadaly do prazdna a zacinaly se tocit s pekelnym vytim.
V dalce svitily masivy obrovskych hladkych naspu, kolem dokola se prostirala pahorkovita pustina, na niz staly pokroucene a spletene bloky, ktere jako by ztuhly v okamziku tani, pripominajici tisickrat zvetsene prstence, previsy a girlandy, jake se tvori na svicce, z niz odkapava vosk.
Tu a tam trcely zbytky konstrukce, rozkosacene nad rumistem, zprohybane, cerne kostry, s nichz stekla sklovita stavebni hmota. Kdyz na ne dopadly paprsky reflektoru, odrazely svetlo rezavymi skvrnami. Nocni tma, kterou v ulicich nadzvedala vysoka svetla, sahala tady az k zemi. Najednou, kdyz vuz objizdel melky trychtyr a sjel na stranu, pohnuly se v kuzelech nasich svetel prikrcene postavy. Prudce jsem zabrzdil, slapl na pedaly a vratil jsem se. Zaroven jsem tim smerem vrhl paprsek svetla. Na modravem poli steny vystupovaly stiny dvou zkroucenych postav. Zesilil jsem svetlo. Byly to dva prerazene sloupy napolo vycnivajici ze ssutin.
Jeste o kus dal stavby zmizely, jako by byly vymyceny. Bylo videt, ze v dalce lemuji velkym prstencem sire prostranstvi a nehybne sviti. V prostoru, kde jsme prave jeli, mihotala se cela puda matnou, jako pres bilek filtrovanou zari, protoze fosforeskujici sklovina byla promisena s piskem a s rudohnedymi zbytky neceho, co mohl byt stejne dobre kamen jako kov. Jelo se nam cim dal hur. Rovina prechazela do nevelkeho, ale strmeho svahu. Motor zbesile rval, napjate pasy pronikave rincely, protoze se chvilemi borily az skoro po osy. Najednou zavyl motor na plne obratky. Vyjeli jsme na vrchol navrsi. Zabrzdil jsem. Pod nami se sklebil melky krater. Vychazelo z neho kalne, neurcite svetlo, plne spinave fialovych, nazloutlych a jako prachnivina zelenych skvrn. Dno bylo hladke, vyhloubene, prazdne, ale ve sklovite hmote, ktera je pokryvala, rysovaly se neurcite tvary zalite jako v jantaru, jakesi zilkovane, pokroucene stiny, pahyly, obrysy…
„Co to znamena… kde to jsme?“ chtel jsem se zeptat, ale sevrene hrdlo nevydalo ani hlasku. Nekdo se dotkl meho ramene a dal znameni k navratu. Mlcky jsem prikyvl a zapjal motor. Pomalu jsme zacali sjizdet s okraje rumiste. Za okny se pohybovaly cerne, do zeme zapadle zriceniny, pripominajici telesa jakychsi obrovskych stroju, specena v beztvare, rampouchovite kusy hmoty. Konecne jsme se vratili na dolni patro ulice, kde byla jizda snazsi.
Automobil, lehce nadskakujici na nerovnych mistech, projizdel na upati vysokych budov. Pevne jsem drzel volant a dival se vpred, zaposlouchan do huceni motoru. Ulice se tahly a tahly do nekonecna, z vyse vrhaly svetlo obrovske hladke steny, zaoblena narozi, pripory, sloupy, nad nami mijely cerne stropy hornich pater ulice. Nemohl jsem odtrhnout oci od chorovodu tvaru tak majestatnich a nehybnych, jako kdyby mely pretrvat vecnost a svitit do noci stale stejnym namodralym jasem. Byl jsem jako ubit tim privalem obrazu, nemohl jsem myslit, chvilemi jsem ztracel pocit, ze moji druhove sedi tesne vedle mne, a zdalo se mi, ze tato cesta poloserem trva nikoli jen hodiny, nybrz cela leta. Kdyz jsem se jednu chvili obratil, uvidel jsem, ze Rainer a Arsenjev zapisuji udaje pristroju a srovnavaji pohyby rucicek na indikatorech radioaktivniho zareni. Ohromilo me, ze mohou vubec jeste myslit na neco jineho nez na ta mlcici svetla, ubihajici za okny. V posledni ctvrthodine cesty dotykal se astronom kazdou chvili meho ramene a rikal mi, kdy zabocit vpravo, kdy vlevo. Z pocatku jsem nemohl pochopit, cim se pri volbe cesty ridi; pak jsem si vsiml, ze sleduje skalu indukcniho pristroje.
Kdyz jsme vjeli do jedne sirsi ulice, porucil astronom zastavit. Motor ztichl. Mechanicky jsme utahli tesnici srouby prileb a vystoupili jsme poklopem. Dlazba byla pokryta jemnymi pilinkami, ktere svitily, jako by do kazde sklovite strepinky byla zalita stribrna jiskricka. Zvuk kroku se v prazdnu hlasite rozlehal. Obcas prehnal vitr cmouhy prachu po kamennych deskach a nekde nahore svistel zvukem trhaneho plechu.
Nad nami, z cimburi sklovite konstrukce, trcel dolu ohnuty svazek zpretrhanych kabelu, silnych jako paze. O kus dale, za plochym blokem, tycila se mohutna, uprostred vyduta stavba, jejiz pruceli zabiralo zakrut ulice. Pak se ulice delila ve tri vetve, dve stoupaly vzhuru, treti ustila do tunelu, jehoz obrovsky osvetleny otvor byl obracen k nam. Jeho vnitrek se sroubovite zuzoval jako kuzelovita musle.
Arsenjev chvili pozoroval indikator, pak vzal od Rainera indukcni pristroj, prehodil si jej pres rameno a svolal nas. Shlukli jsme se okolo neho. Posledni prisel Soltyk. Stal doposud u automobilu a pokousel se vrhnout svetlo reflektoru do srouboviteho tunelu.
„Budeme potrebovat nejake naradi,“ rekl Arsenjev. Od okamziku, kdy jsme vystoupili, plnil sluchatka jemny nesnesitelny praskot. Abychom se mohli dorozumet, museli jsme tisknout prilby k sobe. „Nejdulezitejsi jsou v teto chvili prenosny jerab, sochory a fulgurit,“ pokracoval astronom.
Prohlizel si nas jednoho po druhem, pak prohlasil:
„Smith zustane se mnou a vy se vratite do rakety. Posilam vas oba, protoze Osvatic jeste lezi a Lao Cu na tom neni o mnoho lepe.“
Podival se na hodinky:
„Cesta tam a zpet i s casem potrebnym k nalozeni veci nemuze trvat dele nez tri hodiny.“
„Mam hned odjet?“ Soltyk udelal krok k autu.
„Ano.“
Prvni nasedl inzenyr, za nim se protahl dovnitr Rainer a zabouchl za sebou poklop. Motor zahucel a auto vyjelo, lehce se kolebajic. Sledovali jsme je ocima — zmizelo v zatacce, jeste chvili bylo slyset hlasity zvuk motoru — razilo si zrejme cestu pres pisecne presypy nebo trosky — pak vse utichlo, jen vysoko nad nami svistel vitr.
„Profesore…“ promluvil jsem. Neslysel me. V sluchatkach se ozyval jemny rychly praskot, jako by nekdo sypal na membranu tenky pramenek maku.
„Profesore,“ opakoval jsem hlasiteji, „kde jsou oni?“
Pochopil. Priblizil se ke mne. Okenko jeho prilby bylo ve stinu a kovova helma s odstavajicimi mrizkami radarskopu mi v tomto okamziku nahnala hruzu, trebaze to byl pohled jiz docela vsedni. Vynorila se mi v hlave pochybnost silence, je-li to skutecne Arsenjev, muj druh, clovek!
V nasledujicim okamziku jsem uvidel za sklem prilby jeho svetle oci.
„Zahynuli…“ rekl.
„Jak? Jakym zpusobem? Vsichni?“
„To nevim. V teto chvili se me na vic neptejte. Indukcni pristroj ukazuje, ze podzemni vedeni je nedaleko…“
„Proto jsme se tady zastavili?“
„Ano. Hledal jsem hlavni privod energie. Mozna, ze se nam podari proniknout na misto, kde to vsechno
