Kdyz byly pripravne prace skonceny, vydali jsme se — Osvatic a ja — na obchuzku Bile koule, abychom patrali po podzemnim vedeni. Uzivali jsme indukcnich aparatu. Elektricka ozvena prvniho potrubi se ozvala u mohutneho skalniho zebra nad zatokou. Bylo to totez potrubi, ktere vedlo k jihozapadu pres soutesku, krater a nahorni planinu a koncilo v jezere s zeleznym brehem. Oznacili jsme toto misto narychlo nakupenou hromadou kamenu a sli jsme dal. Vsiml jsem si, ze kamenity teren je suchy, prestoze stale drobne mzilo. Skaly byly tak horke, ze se kapky deste menily pri dopadu v paru. Vsechny trhliny v pude vyplnoval navaty pisek, tvrdy, hrubozrnny, ktery se zvedal a vyletoval zpod bot v malych oblaccich, a kdyz zaval vitr, pokryval cele prostranstvi sedavym mracnem. Kdyz jsme sestoupili s vysinky nad zatokou, ztratili jsme Bilou kouli s oci. Zakryly nam ji huste nakupene kremenne jehly. Nektere dosahovaly vysky az triceti metru. Jako mocne hladke sloupy tycily se mezi zradnymi balvany, ktere byly pres svou velikost velmi vratke a nejednou uhybaly pod nohou jako propadliste. Postupne jsme oznacili mista nad dalsimi potrubimi, kde mely byt umisteny oscilografy. Prestalo prset a v mracich se objevily ojedinele zelene kousky oblohy. Nad zemi se mlha srazela a cim dal tim vic houstla, zato nahore se obloha vyjasnovala. Konecne sval vitr chumace mlh nad vodu a odhalil uboci kotliny. Necely kilometr od brehu odrazela se od skal zelena skvrna stanu, v nemz byla pozorovatelna. Odtamtud sledoval Lao Cu postup nasi prace. Kdyz jsme na miste, kudy probihalo jedenacte potrubi, postavili posledni hromadku kameni, vratili jsme se do rakety. Na breh odpluli Soltyk a Rainer. Pocasi se ustalovalo; snehobila mracna plula po nebi, zaricim nejcistsi zeleni. Kazdych nekolik minut vysvitlo slunce a v jeho zari se krajina jakoby rozsirovala. Na pozlacenych skalach se rysovaly tmave pruhy uzlabin a kominu; svetlo bylo tak ostre, ze bylo mozno pouhym okem pocitat balvany na protejsim brehu jezera. Se hrbetu Kosmokratoru jsme pozorovali velkym dalekohledem, postavenym na stativu, jak Soltyk a Rainer prirazeji k brehu zatoky a vystupuji na pahorek. Pod skalnim zebrem je Lao Cu zadrzel a oznamil jim a zaroven i nam, ze gravimetr ukazuje vykyvy sily pole. V temze okamziku zacal se vzduch nad brehem jezera kroutit jako ohybane sklo. Objevovaly se v nem ruznobarevne duhove plochy, pomalu se snasejici k hladine vody. Tu zase obrysy vzdalenych skal, lemovane zarivou obrubou, plapolaly jako cadici plamen. Za nejakou dobu se vsechno zase uklidnilo a druhove se mohli pustit do prace. Hned jeden, hned druhy schazel k pristavisti, pak vystupoval vzhuru s tezkym nakladem oscilografu a mizel nam s oci v bludisti rozeklanych skalisek. Po ctyrech hodinach zaujal misto v pozorovatelne Rainer a na obchuzku se vydali Lao Cu a Tarland. Soltyk, ktery priplul na motorovem clunu, oznamil, ze v blizkosti Bile koule je radiove spojeni ruseno silnym dunenim proudu. Vsichni, kdo pracovali na brehu, byli vyzbrojeni signalnimi pistolemi, aby se mohli domluvit s pozorovatelem u gravimetru, kdyby radio vypovedelo sluzbu. V sest hodin vecer byly pristroje rozestaveny. Obepinaly Bilou kouli kruhem, jehoz obvod meril asi pul druheho kilometru. Bylo je treba obejit kazde dve hodiny, vytahnout exponovany registracni film a nasadit novy. V osm jsme privezli prvni civky filmu se zaznamy. Putovaly ihned do kabiny s maraxem. Po dvou hodinach sli na breh Rainer a Soltyk. Sve poslani vykonali bez prekazek a odevzdali druhou serii filmu. Arsenjev, jestlize prave nebyl s Candrasekharem u maraxu, vystupoval na palubu, aby kontroloval udaje hlavniho gravimetru. Blizila se desata hodina zemske noci: slunce se prodiralo ridkymi rasovitymi oblacky a vody jezera lezely tak nehnute, ze v rakete nebylo mozno pozorovat ani nejslabsi kolebani. Kdyz prisla znovu rada na Osvatice a na mne, objevil se mezi kremennymi jehlami nad neviditelnou Bilou kouli chvejici se kalny mrak, podobny zenoucimu se trychtyri smrsti. Lao Cu, ktery byl v pozorovatelne, zadrzel nas u brehu tim, ze vypalil tri cervene a jednu kourovou raketu. Vypadalo to, ze Bila koule zacina fungovat: od jezera doletaly cim dal tim prudsi poryvy vetru, teplota pobreznich skal vystoupila v nekolika minutach o dvacet stupnu. V teze dobe duneni proudu znemoznilo radiove spojeni na vzdalenost vetsi nez nekolik metru. Intensita pole se zvetsila nekolika malymi skoky, ale pak se ustalila. Fysik nam dal znameni, ze muzeme vyrazit. Vysplhali jsme se na skalni zebro. Kousek pod jeho hrebenem stal prvni pristroj, chraneny malym stanem z plachtoviny. Vymenili jsme film, coz nam zabralo nekolik minut casu, a sli jsme dal. S vrcholku vyvyseniny jsme mohli prehlednout rozlehle prostranstvi. Vzduch byl velmi ciry. Ridounka mlha zahalovala jen nejvzdalenejsi vrcholky hor. Najednou jsem se zarazil. Rozervana, divoka kamenita plan u nasich nohou, z niz vycnivaly jehly, pisecne presypy a roztristene ploche balvany, byla prazdna.
„Osvatici, podivejte se,“ vykrikl jsem, „Bila koule zmizela!“
Pohledl pred sebe.
„Ke vsem certum!“
„Okamzik, okamzik …“ opakoval jsem. „Vzpominam si, ze ten ohromny plochy balvan pod tremi jehlami byl po prave strane, koule a tamhlety jehlance po leve strane. A ted je balvan tesne u jehlanu… ani tam neni misto… kde tedy stala koule predtim? I kdyby se nakrasne propadla, zustala by aspon jama, nejake prazdne misto!?“
Bezradne jsme se rozhlizeli.
„Co delat?“ zeptal jsem se. Obratil jsem se ke vzdalenemu uboci, kde se na sedem pozadi zelenal stan s gravimetrem, ne vetsi nez hlavicka zapalky. Pokousel jsem se zavolat fysika radiem, ale bylo slyset jen praskani, nasledujici za sebou s rychlosti kulometne palby. Vypalil jsem jednu bilou a dve kourove rakety. Podle smluveneho klice to znamenalo: „Muzeme jit dal?“ Dosti dlouha doba uplynula, nez v dalce vyskocila zelena jiskricka, stoupala vzhuru, zastavila se a pomalu klesala dolu, hnana vetrem nad jezero.
„Vsechno v poradku,“ rekl Osvatic. Obratili jsme se a oba jsme soucasne vykrikli uzasem. Jako nesmirna svetla kupole, obklopena sirokym pasem volneho mista, tycila se nad kamennym morem Bila koule.
„To byl nejaky zrakovy klam,“ rekl jsem konecne, ale sam jsem docela neveril vlastnim slovum. Pak jsem se pustil dolu. Protoze vsechny oscilografy byly navzajem spojeny tenkym kabelem, ktery synchronisoval jejich zaznamy, sli jsme dal podle bileho dratu, stridave splhajice a sbihajice po hromadach balvanu.
U kazdeho pristroje jsme se na chvili zastavili. Ja jsem vytahoval civky exponovaneho filmu, Osvatic nasazoval novy z nahradnich, ktere nesl v batohu. Za necelou hodinu jsme obesli devet pristroju. Cesta k desatemu vedla po vrcholku zaoblene skaly. Po levici se zvedal za kremennymi hroty vrchol Bile koule, kamenita plan po pravici byla vanovite propadla. Tato prohluben byla vyplnena hromadami balvanu. Pripominala opusteny lom. V jistem okamziku jsem se tam podival a zustal jsem stat. Dole, asi sto metru ode mne, na velkem kameni nekdo sedel. Byla to temna, zavalita postava, sedici bez hnuti. Osvatic, ktery sel prvni, predesel me asi o dvacet kroku. Zavolal jsem na neho. Obratil se a take se zastavil. Zdalo se, ze nevi, co delat. Bez rozmysleni jsem se rozbehl dolu, preskakuje hromady kameni. Na okamzik jsem ztratil postavu s oci. Kdyz jsem se k ni priblizil natolik, ze jsem si ji mohl dobre prohlednout, zjistil jsem, ze to neni ziva bytost. Velka, dlouha, nepravidelna kamenna deska se opirala o plochy kus skaly. Svetlo se silne odrazelo od jejich rudohnedych hran. Bylo to skoro divne, ze mohla z dalky vypadat jako lidska postava. Jen pri skreslujicim pohledu shora pripominala ponekud naklonene torso.
„Je to kus lavy!“ zvolal jsem. Osvatic, stojici na vyvysenem miste, dival se dal smerem ke mne. Urcite me neslysel, protoze poruchy byly velmi silne. Dal jsem mu tedy znameni rukou, ze to nic neni, ze jsem se mylil. Obratil se a sel dal. Opodal vycnivala za skalnim jehlancem striska stanu, chraniciho oscilograf.
„Pockejte!“ vykrikl jsem a hnal jsem se vzhuru po snehu. Osvatic sice zvolnil krok, ale sel dal. Jeho temny obrys se odrazel od svetleho pozadi, jimz byl vrchol Bile koule.
„Pockejte!“ zvolal jsem po druhe. Vtom se cela krajina prede mnou zkroutila a smrstila, jako bych si prohlizel jeji odraz ve vylestenem platu plechu, ktery nekdo znenadani prohnul. Pak se vse zavlnilo a vratilo do puvodniho stavu. Zustal jsem stat jako vbity do zeme. Osvatic zmizel. Pred okamzikem jsem jeste videl jeho zada, trpyt prilby. Vystoupil na velky, stribrite leskly plochy balvan. Udelal krok, snad dva kupredu a zmizel, jako by se rozplynul ve vzduchu. Nekolik vterin jsem stal jako sloup, pak jsem se rozbehl, sec mi sily stacily, k onomu mistu.
„Osvatici!“ kricel jsem. „Osvatici!“
Zadna odpoved.
Daval jsem dobry pozor, abych neztratil s oci plochou skalu, charakteristickou tvarem i zabarvenim, a prelezal jsem pres balvany nakupene pod hrebenem vysiny. Konecne jsem byl nahore. Velky kamen, svazujici se ke mne, trpytil se proto, ze mel povrch jako ojineny. Pokryvaly jej malicke jiskrive krystalky. Na jednom miste jsem nasel na povrchu dlouhou belavou ryhu. Kamen byl pomerne mekky a vryp udelal cvocek boty. Pomyslil jsem si, ze Osvatic preskocil na druhou stranu. Tam byl jakysi vyklenek, jasne osvetleny, utvoreny kusy skal, ktere se o sebe opiraly. Ve vyklenku lezel drobny sterk a nekolik syte cernych kamenu, velikych jako bochnik.
„Osvatici!“ zvolal jsem, ale neprilis hlasite.
Pred minutou jsem ho videl. Stal na plochem kameni. Nesel dal rovne, ale take se nemohl ukryt ve vyklenku, cesta pokracovala na jeden ze sousednich vycnelych balvanu. Musel bych ho tedy stale videt, kdyby po nem splhal. Prisahal bych, ze jsem ono misto neztratil s oci ani na okamzik. A presto byl pryc. Bezradne jsem se rozhlizel na vsechny strany. Nebylo proste kde hledat. Presto jsem pobihal mezi balvany v okoli a volal. Odpovidalo mi praskani elektrickych vyboju. Vratil jsem se na vrchol pahorku, abych vypalil raketu. Kdyz jsem zvedal pistoli, zjistil jsem, ze neni videt ani Bilou kouli. Zmizela jako prve, kdyz jsme stali s Osvaticem nad zatokou. Predtim zakryvala pohled na
