zahalenou neklidne se prevalujicimi mlhami.
Nyni bylo mozno hovorit pri chuzi.
„Jedine stesti, ze nase skafandry maji isolacni vlastnosti,“ rekl Arsenjev. „Jinak by to bylo se mnou spatne dopadlo. A s vami, Soltyku, taky.“
„Chytla me krec, ze jsem nemohl ani usta otevrit,“ priznal se inzenyr. „A predtim, kdyz jsem tam spadl, dostal jsem takovou ranu, ze me to temer ochromilo. Myslil jsem, ze se zalknu. Vsechny svaly mi zdrevenely.“
„Na stesti onen tvor nemel jeste tu cest seznamit se s dobrym synthetickym vlaknem,“ prohodil Rainer.
„Jakypak «tvor»? Domnivate se snad, ze ten cerny sliz zije?“ zvolal jsem udivene.
„Myslim, ze je to reka zive protoplasmy. Videl jste prece, jak se pohybovala, jak reagovala na dotek a jak se pokousela pohltit to, co se ji dotklo. O vlasek — a bylo by se ji to podarilo.“
„Vy tedy myslite, ze ten… ze to…“ nedovedl jsem uzit vhodneho zajmena, „ze je to neco jako zivocich? Nejaky elektricky uhor nebo rejnok?“
„Rejnoci jsou na Zemi a my — na Venusi. Ani zivocich, ani rostlina, proste ziva plasma.“
„Nedovedu si to srovnat v hlave, ze by to mohlo zit,“ namitl jsem. „Voda v rece se take pohybuje a nikdo netvrdi, ze zije.“
„To je spor o slovicka,“ poznamenal Arsenjev. „Ta latka ma jiste znaky zive hmoty, ale nezda se, ze by mela… Pockejte, co to bzuci?“
Sero houstlo cim dal tim rychleji. Stmivalo se. Uz delsi dobu jsem mel pocit, ze se deje neco neobycejneho, ale teprve po Arsenjevovych slovech jsem si plne uvedomil onen bzukot, jehoz zdroj byl bezpochyby nekde nablizku. Pohledl jsem na zapesti — dech se mi zastavil v prsou. Na leve ruce jsem nosil magneticky kompas. Neridil jsem se vsak podle neho, protoze jej nahrazoval daleko spolehlivejsi gyrokompas systemu Sperry. Kdyz jsem se podival na magneticky kompas, spatril jsem, ze se jeho svitici strelka tvaru sipky zmenila v rozmazane kulate svetelko. Otacela se totiz s neobycejnou rychlosti a vydavala tichy, ale ostry bzukot.
„Podivejte se, profesore…!“
V mracnech se objevovaly rychle hasnouci zablesky. V seru visela oblaka, stribrita, nehybna jako bricha leklych ryb. Prizracny rozptyleny prisvit rozprostrel se nad krajem. Cele okoli jako by se rozpoustelo a rozplyvalo. Atmosfera nabyla zvlastniho vzhledu: ve vysi se rozrustaly rasnate draperie, chvejive sloupy mlhy, ktere se stridave stavaly zdrojem matne stribriteho zareni. Nakonec cela krajina stridave blyskala: hned nizsi, hned vyssi vrstvy par se nehlucne rozsvecovaly a v tomto mihotavem chveni serivych stinu a perletovych pablesku krouzily tu a tam ohnive snopy a koule, ktere se zvolna, zvolna snasely dolu v aureole fialovych jisker. Bezdeky jsme zvolnili tempo chuze. Slysel jsem, jak Arsenjev rika Rainerovi, ze je to druh elektromagneticke boure.
„Vsimnete si toho rytmickeho zhasinani zare.“
Skutecne tomu tak bylo. Obratky kompasove strelky se jeste zrychlily, ale kazdou chvili menily smer. Skoky z jednoho smeru otaceni do druheho byly doprovazeny pohasinanim prizracneho osvetleni. Ve velke vysi sem plula oblaka, ktera vydavala tak intensivni svetlo, ze je bylo videt i mlhami. Znepokojovalo mne naproste ticho, ktere zavladlo. Zdalo se, ze nevesti nic dobreho. Arsenjev prestal hovorit s Rainerem o ionisaci, fotonech a drahach elektronu. Zustali jsme stat v rozptylenem svetle, ktere pomalu pohasinalo a pri tom jako by se srazelo, klesajic k zemi. A zaroven na nejvyssi vrstvy atmosfery padala tma cim dal tim cernejsi.
Vzduch kolem nas zustaval jeste porad mrtve nehybny, ale odtamtud, z obrovske vyse, zacinal sem dolehat nesmirne vzdaleny, duty sum, ktery se zmenil v hluboke vyti.
„Obavam se, ze se budeme muset vratit do soutesky,“ rekl Arsenjev. Stali jsme, nemohouce se rozhodnout, co delat. Vtom roztalo vzduch zavyti, podobne zvuku, jaky vydava stremhlav letici letadlo. Mlhy se zavlnily a odletly. Zmizela posledni ojedinela ohniska elektrickeho zareni. Z temnot se vyritil divoky vichr. Chytili jsme se za ruce, jinak bychom se byli stezi udrzeli na nohou. Nekdo rozzal svitilnu. V paprsku svetla se mlha jiz neprevalovala, nybrz hnala se rychle jako proud kalne vody, vypustene ze stavidel.
Nikdo z nas nepromluvil ani slova. Obratili jsme se a padili k soutesce, klopytali jsme a potaceli se, zmitani straslivou vichrici. Vitr strasidelne svistel v antenach nasich prileb. Vzduch, zhutnely a tvrdy jako nadmuta plachtovina, busil nas do zad a hlasite pleskal zahyby kombines. Nevim, jak dlouho jsme tak bezeli. Vtom se vynoril ze tmy zdanlive nehybny sloup, virici s nesmirnou rychlosti na jednom miste. Byl to vir zhustene mlhy, ktery se utvoril mezi srazy soutesky. Cim hloubeji dolu jsme sestupovali, tim slabsi byly narazy vetru. Jeho neviditelne poryvy vydavaly nad rokli zvuky podobajici se hlasu plachet, do nichz duje prudky vitr. Pohybovali jsme se poslepu, az jsme se vsichni shlukli pod skalnim previsem. V bilem pruhu svetla, ktere rozzal jeden z druhu, kypela mlha jako varici voda. Nad nami, na planine pohrouzene do tmy, ozyvalo se priserne kvileni, vyti, piskani a chechtot. Vypadalo to, jako by se tam rvaly cele smecky hyen a sakalu. Vtom se mraky na okamzik rozzarily, jako by mlhu vyplnila horici rtut. Zahrmelo. Rachot nas zakryl jako prikrov. Soucasne jsem ucitil na ramenou a na rukou drobne lehke udery a v paprscich svitilny se zatrpytily sikmo se zenouci krupeje. Dest!
Bubnovani zesililo. Nahore uz vitr nekvilel, nybrz ohlusive vyl. Dest se hnal v slehajicich vlnach. Pritiskli jsme se tesne ke skale.
Voda, stekajici po prilbach a skafandrech, leskla se ve svetle baterek. Kolem nas se pomalu tvorila louze zpenena destem. Vtom skala vydala zvuk, jako kdyz zaviri buben. Zaroven jsme uslyseli zvonive narazy na prilbu. Padaly kroupy.
„To nam jeste schazelo,“ pomyslil jsem si.
Kroupy velke jako fazole busily do prileb. Neuskodily nam, ale oslepovaly nas stepinkami ledu. „Pojdte sem ke mne!“ zvolal Arsenjev.
Opravdu, o nekolik kroku dal, v melkem skalnim vyklenku, nebylo krupobiti tak silne. Voda, ritici se po svazich soutesky, cim dal tim hlasiteji hucela. V paprscich baterky, kterou si astronom povesil na prsa, svitilo okoli matnym leskem ledove triste.
Previs nas chranil shora, citil jsem vsak, jak me bicuji do nohou sta a sta malinkych jehlicek, odstepku krup, tristicich se o kameny.
Do neustaleho vyti orkanu se misil temer bez preruseni rachot hromu. Blesky osvetlovaly silene kolotajici mlhy, proudy deste a balvany omyvane vodou. S namahou se nam podarilo privalit a rozlozit ve skalnim vyklenku nekolik plochych kamenu, na ktere jsme si posedali, bicovani vodou, zalevajici okenka prileb. Zustali jsme sedet takto schouleni. Noc se vlekla, hodina mijela za hodinou, ale boure neslabla. Prestaly padat kroupy, zato se v pruhu svetla zabelaly virici snehove vlocky. Sedeli jsme bez hnuti; klidne oddechovani druhu ukazovalo, ze usinaji. Ja sam, trebaze jsem byl unaven, nemohl jsem usnout. Uvedomoval jsem si, ze je nutno nacerpat novych sil pro dalsi cestu, a nasilim jsem zaviral vicka. Chtel jsem se tak oddelit co nejneprodysneji od kvileni a rachotu boure. Pod rouskou tmy vsak mi viril v pameti nezadrzitelny kolotoc obrazu. Hned k nam stoupal prikry sraz, oblity cernym, zmitajicim se slizem, hned se valil kour z horici helikoptery, hned zase zazarila ve svetle baterek tajuplna jeskyne. Obcas se mi objevila pred ocima horska krajina se sraznymi rozeklanymi vrcholy a udolimi plnymi mlhy, nad nimiz ve vysi, na nebi zelenem jak tluste sklo, planulo obrovske slunce. Svaly se trasly unavou, ze skaly pronikal do tela citelny chlad. Neodvazil jsem se vsak zapnout elektricky ohrivac, protoze jsem musel setrit baterii, napajejici radiovy pristroj. Kdyz jsem nemohl usnout, naslouchal jsem hlubokemu blizkemu oddechovani a pokousel jsem se srovnat si v hlave posledni udalosti. Doslo ke katastrofe opravdu nahodou? Mozna, ze v dobe, kdy jsme myslili, ze mame naprostou volnost jednani, strezily a pozorovaly nas nepochopitelne sily. Nedovedl jsem si slozit obraz, ktery by zahrnul vsechny udalosti. Jestlize byli obyvateli planety kovovi broucci, co potom znamenala reka cerne protoplasmy? A jeskyne — byl to snad nejaky prapodivny hrbitov? A jak vznikl obrovsky krater, proc se podzemni potrubi rozpadlo ve dve casti?
Nevim sam, kdy jsem upadl do tezkeho, mrakotneho spanku. Kdyz jsem otevrel oci, byl jsem uplne prokrehly. Hodinky ukazovaly sest. Na Zemi, v me vlasti, menilo se jiz svitani v bily den, zatim co zde vladla tma tak neproniknutelna, ze jsem nemohl ani rozeznat, kde prechazi kov prilby ve sklo okenka. Bleda, ve dne sotva viditelna obrazovka radarskopu naplnovala vnitrek prilby zelenavym, fosforeskujicim svetlem. Skuceni vetru zeslablo. Take dest uz nebylo slyset. Potichu jsem se odplazil od pratel, pohrouzenych do spanku. Latku kombinesy pokryla tenka ledova skorepina, ktera prastela jako sklo pri kazdem pohybu. Rozzal jsem na okamzik baterku. Uvidel jsem nehybne postavy schoulene pod skalou. Ridka mlha, pohanena studenymi zavany vetru, line se plazila.
Zacal jsem energicky cvicit, bit se rukama po stehnech a ramenou. Hluk, ktery jsem delal, vzbudil Soltyka. Zakratko jiz vstavali vsichni, stezujice si na zimu.
Brzy jsme se vydali na cestu. Po planine dul ostry vitr. Pres vsechny isolacni vrstvy skafandru jsme pocitovali pronikavy chlad. Pod botami krupaly tenke ledove skraloupy na louzich, obcas puda zabublala a nohy vazly v
