ale…“
„Ale co?“
„Ted me zrovna nic nenapada, ale treba maji nejaky elektricky smysl…“
Candrasekhar se usmival:
„Pozor! Pozor! Vidim, ze chcete stuj co stuj zachranit svou slavu objevitele kovovych broucku. Nenapinejte fakta na skripec hypothes. To je to nejhorsi.“
Najednou svrastil oboci:
„Omluvte me, prosim. Neco me napadlo.“
Prosel mezi mnou a Soltykem tak rychle, ze jsme oba nejakou chvili upirali oci na dvere, za nimiz zmizel.
Do obeda jsem vlastne nemel nic na praci. Plan nepocital s zadnou cinnosti mimo raketu. Vedci se zavreli v laboratori, odkud se ozyval pronikavy bzukot transformatoru. Osvatic sedel v centrale u prediktoru. Raketa se prestala kolebat, protoze ji spoutal led, ktery pokryval jezero cim dal tim silnejsi vrstvou. Mraz prituhoval. Nahledl jsem do knihy, kterou Osvatic cetl; byly to Eukleidovy „Elementy“. V zoufalstvi jsem vysel na chodbu. Dvere laboratore se otevrely.
„Konec legendy o myslicich kovovych brouccich!“ zvolal Arsenjev, kdyz me uvidel. Byl v dlouhem pracovnim plasti s vykasanymi rukavy, na cele mel binokularni lupu, kterou snal s oci. „Je mi vas jakozto jejiho autora lito, pilote, ale fakta rozhoduji — ostatne skutecnost je snad jeste zahadnejsi.“
Laborator byla do posledniho mistecka zastavena pristroji. Velke civky tlumivek byly upevneny dokonce i na strope. Se stolku visely cele svazky ruznobarevnych kabelu. Pod velkym reflektorem sedeli Tarland, Rainer a Lao Cu, kteri pod lupami prohlizeli neco, co jsem ode dveri nemohl rozeznat. Pristoupil jsem bliz. Kdyz jsem se naklonil, uvidel jsem na tmave desce nejake malinke jiskricky. Vedle prazdne kovove skorapky lezelo nekolik mikroskopickych spiralek, dratek tenci nez vlas a kousek hmoty, malicke jako spendlikova hlavicka a prusvitne jako kapka kouroveho skla.
„To jsou vnitrnosti kovoveho broucka,“ rekl Arsenjev. „Je to jakysi miniaturni radiovy vysilac, ktery pracuje na vlne nekolika centimetru, ovsem vysilac neobycejne zvlastni konstrukce. Vidite ten krystalek?“ zvedl pinsetou trpytnou kapicku. „Je to konglomerat nekolika prvku, vykrystalisovany tak, ze tvori jakysi 'balicek' zachycenych elektrickych kmitu. Je-li nabuzen, reprodukuje jako gramofonova deska.“
„Co rikate? Okamzik, okamzik… profesore!“ zvolal jsem. „To je nemozne, na vlastni oci jsem videl, jak to reagovalo na mou pritomnost, jak se to pohybovalo a zase prestavalo pohybovat, ba dokonce to docela zretelne bzucelo, kdyz jsem se priblizoval…“
„Zcela spravne,“ odpovedel s uspokojenim astronom, „prosim, hned jednoho broucka vzkrisime…“
Fysik polozil „tvorecka“ na ebonitovou desticku pod antenu velkeho radaroveho pristroje, manipuloval pakami a soustredil na nej proud neviditelnych vln.
„Byli poradne zasli,“ rikal zatim Arsenjev, „vznikla tam vselijaka spojeni a zkraty, z pocatku nechteli fungovat, ale kdyz jsme je vycistili, reagovali skoro vsichni… no, podivejte se!“
Rekl to naprosto klidne, ale ja jsem ztrnul.
„Broucek“ se zachvel, vznesl a vystrcil teninky dratek. Fysik otacel antenou radaru, zvedal ji, spoustel, krouzil s ni a „broucek“ poslusne opakoval vsechny pohyby po nem a obracel spicku s dratkem k antene radaru.
„Kazdy takovy miniaturni pristroj ma, jak jsem rekl, krystalek s urcitym kvantem zachycenych kmitu,“ povidal Arsenjev. „Dokud neni nabuzen, lezi nehybne. Nabudit jej lze pomoci radiovych vln delky nekolika centimetru, tedy prave takovych, s jakymi pracuji nase radary. Kdyz jste se tam v Mrtvem lese priblizil ke svemu kovovemu brouckovi, nabudily jej vlny vysilane antenami vasi prilby. Broucek 'obzivl' a zacal vysilat. Kdyz jste se pak od neho vzdaloval nebo odvracel hlavu, vlny jej uz nezasahovaly a pristroj prestaval fungovat. Ma proste zarizeni, zakladajici se na principu variometru, jimz se nataci vzdycky presne ve smeru budicich vln. Je to jasne?“
Mlcky jsem prikyvl. Ma posledni hypothesa se rozpadla v prach. Rozhodl jsem se, ze od teto chvile upustim od tvoreni hypothes.
„Neni to tedy bytost…“ promluvil jsem po chvili.
„Ovsem ze ne.“
„Tak co to vlastne je?“
„Nevime. Kolega Lao Cu se domniva, ze obyvatele Venuse zaznamenavaji takto zpravy…“
„Aha, byla by to tedy jakasi kniha?“
„Kniha, film, gramofonova deska nebo mozna i dopis… bud jak bud, je to druh dokumentu, jehoz obsah je mozno reprodukovat.“
„A jsou snad tyto kmity… pravda, vzdyt «raport», prosluly «raport», byl prece take sepsan v kmitech… jsou snad tyto kmity stejne?“
„Jak vidite, neni zde profesor Candrasekhar. Pokousi se jiz asi dve hodiny odpovedet na tuto otazku za pomoci maraxu. Zatim se musime ozbrojit trpelivosti…“
Kdyz jsem se vracel do centraly, sel jsem kolem kabiny maraxu. Chtel jsem se tam podivat, ale zarazil me velky rudy napis TICHO, svitici nad dvermi. V centrale byl jeste stale Osvatic se svym Eukleidem. Sel jsem tedy nahoru, do prostory vzduchotesnych komor, oblekl jsem si skafandr a vystoupil jsem na hrbet rakety. Byla cerna a mraziva noc.
Rozzal jsem rucni svitilnu a zjistil jsem, ze se mlha rozplynula. Bily kotoucek svetla klouzal po lede, vyvolavaje trpytive odrazy, az zmizel mezi neurcitymi tvary, poprasenymi tenkou vrstvickou snehu.
Zhasil jsem baterku a usedl na plast rakety. Nejakou dobu jsem nevidel nic. Musel jsem vypnout radar, protoze me oslnovala ovalna obrazovka, zarici zelenavym svitem uvnitr prilby. Zrak pomalu privykal temnote. Tma, ktera me obklopovala, mela ruzne stupne intensity; nejhustsi byla nizko nad obzorem, kde jsem tusil hory. Nebe se jevilo jako cern sotva postizitelne bledsi. Nebylo na nem ani svitu, jaky na Zemi vychazi z mracen shora osvetlenych Mesicem. Zdola od ledove plochy sem dolehal tichy praskot. To narustala vrstva ledu a vytlacovala vzhuru teleso rakety. Doposud jsem se dival k severu, k prusmyku. Kdyz jsem se obratil k jihu, uvidel jsem traslavy, nasedly prisvit. Z pocatku jsem si myslil, ze je to prelud. Kdyz vsak jsem napjal zrak, podarilo se mi rozpoznat na serivem, nezretelnem pozadi vrcholky hor. Bylo tam trochu svetla, ale tak malounko, ze jsem byl na rozpacich, kdyz jsem se tam dival prilis dlouho, zdali opravdu neco vidim. Musel jsem na chvili zavrit oci, a kdyz jsem je nahle otevrel, presvedcil jsem se, ze to neni klam, nybrz ze tam doutna sice nesmirne slabounky, ale opravdovy sery prisvit.
Vratil jsem se do rakety, nechal jsem skafandr ve vzduchotesne komore a sestoupil jsem do dolni chodby. Cervene svetlo nad kabinou s maraxem uz nehorelo. Pootevrel jsem dvere. Vedle stolku, pripominajiciho svym tvarem zvon, staly na vozicku pristroje, mezi nimiz jsem poznal kaskadove zesilovace a obycejny rozhlasovy reproduktor. V kabine byli ctyri vedci. Naklonen nad pristrojem sedel fysik; kousek dal astronom, obraceny ke mne zady, v takove posici, jako by se dival na neco v temnote za pootevrenymi isolacnimi dvirky maraxu. V rohu stal Candrasekhar, vedle neho Rainer, opirajici se o trubku konstrukce, s tvari zakrytou obema rukama.
Vsichni mlceli. Jejich nehybnost byla tak podivna, ze jsem se neodvazil promluvit. Lao Cu, ktery si me prvni vsiml, se pohnul. Arsenjev zvedl hlavu, priviraje oci jako pred prudkym svetlem.
„To jste vy?“
Stal jsem jeste porad u dveri.
„Pojdte dal…“ rekl Arsenjev. Zdalo se mi, ze na mne Cinan upira nejaky zvlastni pohled, ale snad to byl jen odraz svetla v jeho brylich.
„Podarilo se vam to? Prisli jste na neco? A na co?“ ptal jsem se.
Lao Cu zavrtel hlavou:
„Ne, ale… profesor Candrasekhar udelal takovy pokus… takovou zkousku, ktera mela… prazvlastni vysledek.“
Rikal to tak pomalu, ze me zamrazilo.
„Co to znamena?“
„Je mozno pokus opakovat?“ zeptal se Cinan. Nikdo neodpovidal. Otocil vypinacem zesilovace na voziku. Ozval se hluchy sum, praskani, pak nekolik neprijemnych, prudce klesajicich zahvizdnuti. Najednou se v reproduktoru ozvala melodie. Pochmurna, zhustena, drava a plna desu. Nevzbuzovala hruzu, nybrz byla to hruza sama. Hruza byla v ni, jako v obrovskych kostrach jurskych velejesteru, ztuhlych v obludnych krecich, tak jak je zastihl proud zhave lavy a na veky je zpodobil v postoji nevyslovne bolesti a desu. Byla jako ty obrovske kosti, ktere jiz prestaly byt pateremi a zebry, ktere jiz nepatri do zivota, ale jeste se nestaly vapencovym utvarem, casti
