baterky. Zare se ztracela v parach. Kuzel svitilny si chvili vahave hledal cestu, nahle se otocil dolu a zastavil se. Oslnen (dival jsem se chvili do svetelneho zdroje) nevsiml jsem si siroke rozsedliny a zapadl jsem do ni skoro po kolena. Natazeny sval zabolel; posadil jsem se, abych si prohledl nohu. Me lano chvili klouzalo po kamenech. Pak jsem ucitil trhnuti.
„Halo, profesore, stujte!“ vykrikl jsem.
Nikdo neodpovidal. Vstal jsem a sel, lehce kulhaje, za svetlem, v nemz se pohybovaly rozmazane stiny. Kdyz jsem zvedl oci vzhuru, uvidel jsem mezi okraji rokle oblohu jako sirokou reku jasu. Tak vypada vodni hladina, kdyz se na ni potapec diva ze dna.
Svetlo baterky najednou zhaslo.
„Co delat, slezeme tam,“ pravil Rainer.
„Pockejte, clovece!“
Byl to Arsenjevuv hlas. Baterka znovu zasvitila a jeji svetlo se znasobilo v chvejive aureole par ruznobarevnymi pablesky. Vsiml jsem si, ze se oba dva naklaneji dolu. Pod jejich nohama puda nahle koncila a misto ni se cernal tmavy pas mlh.
V temz okamziku se v matnem kuzelu elektrickeho svetla zableskla prilba inzenyra Soltyka, ktery vylezal z hlubiny. Rainer mu pomohl vysplhat se na okraj srazu.
„Sestoupit se da,“ rekl inzenyr, „spad svahu se zmirnuje, ale je tam cim dal tim tepleji.“
„Teplota stoupa? Ze bychom meli takhle sestupovat az do nitra planety?“ poznamenal Rainer.
Mimodek jsme utvorili hloucek. Baterka osvetlovala ctyri cerne obry v rasnatych kombinesach. Namodrale jiskricky se chvely v okenkach prileb.
„Bude treba obetovat magnesiovy naboj,“ rekl Arsenjev a vytahl z kapsy plochy zasobnik. Byly to naboje do raketove pistole, o kterou jsme prisli, protoze jsme ji nechali v helikoptere.
„Mate nahodou nekdo kapesnik ve vnejsi kapse?“
Prihlasil se Rainer. Astronom udelal uprostred diru nozem a k cipum uvazal nekolika nitkami naboj. Svitlo mi: profesor si vedel rady i bez signalni pistole. Uderil nekolikrat silne do roznetky naboje, a kdyz se ozvalo syceni, mrstil balickem pres okraj skaly.
Naklonili jsme hlavy nad propast. Oslnive svetlo magnesia protalo tmu. Objevily se svahy: ten, na nemz jsme stali, i protejsi, vzdaleny asi sedesat metru. Pak zaclonila horici naboj oblaka par. Netrvalo to vsak dlouho. Prosvetlene kotouce mlh se rozprchly a zpod kloboucku improvisovaneho padaku vytryskla zare s novou, i kdyz rychle slabnouci silou. Svetlo se salive trepetalo, prelevajic se v zavoji par. V hlubine pod nim se objevila cernava dlouha masa, ktera se zaleskla jako vlna zkamenele lavy. Kdyz svetlo zeslablo, zahledl jsem, jako by se masa natahla a hned nato smrstila, jako telo hada, ktery polyka tluste sousto. Pak vse zmizelo.
Kdyz jsme pomalu odstoupili od strze, polozil si Arsenjev ruce za pas.
„Tak to zde chodi: kdyz se cloveku zda, ze se pochybnosti rozplynou, vynori se deset novych… co si myslite tam o tom?“ ukazal dolu.
„Zpozoroval jsem pohyb,“ zacal opatrne Rainer, „nevim, jestli jsem se nemylil, ale…“
„Ne, nemylil,“ prerusil ho astronom. „Mohli bychom sice obetovat jeste jeden naboj, ale nestoji to za to.“
Pristoupil k okraji srazu a vrhl dolu kuzel svetla z baterky. Rozplynulo se v mlhach.
„Co to, k certu, je?“
„Proud lavy?“ vyslovil opatrne svuj nazor Rainer. „Mel jsem dojem, ze to tece.“
„Teplota je prilis nizka.“
„Snad nejaky kanal?“
„Kanaly na Venusi?“
„Dno lezi necelych tricet metru pod nami,“ prohodil jsem.
„Takove osvetleni nesmirne ztezuje odhady. Ale co, sestoupit musime tak jako tak. Pojdte za mnou!“
Prvni se pres okraj strze presunul Arsenjev. Sestupovali jsme dolu mlcky, zprvu obraceni tvari ke skalni stene, pozdeji jsme se otocili a pokracovali v ceste rychleji. Skala, podobna cedici, byla prostoupena vrstvami s ostrymi hranami. Vtom zvolal Soltyk:
„Pozor! Tady je to!“
Baterka se prestala pohybovat. V kruhu svetla se objevil vysoky val, ztracejici se na obou stranach z dosahu zare. Leskl se mastne a cerne jako hrbet velryby. Tato masa, vyplnujici melke skalni koryto, precnivala kamenite brehy, vzdalene od sebe nekolik metru. Jeji povrch se pomalu vlnil; jednotlive faze smrstovani a napinani prichazely z prave strany a mizely po leve strane.
„Peristaltika,“ zaseptal nekdo.
Arsenjev sel smerem k cerne hmote po dlouhem balvanu jako po lavce. Na samem konci se zastavil, takze se ji mohl dotknout nohou. Klihovite bahno mu prilnulo k bote. Okoli mista doteku se zavlnilo. Pravidelny rytmus, v jakem se cela hmota dosud pohybovala, ustal. Vzduch se zachvel. Podel skalnich sten proletl zavan a leskla kase se zacala pozvolna zvedat a bobtnat jako otok. Chvilemi uplne tuhla, prestoze byla polotekuta. Konecne vysunula pres okraj plocheho balvanu, na nemz stal Arsenjev, siroke roztekajici se chapadlo.
„Pozor, profesore!“ vykrikl jsem.
Arsenjev bez hnuti ocekaval, co bude nasledovat. Cerny sliz se dotkl jeho obuvi, couvl a naraz, jedinym skokem, se pres ni prelil. Z mlhy se vynoril vysoky cerny hrbol, podobny vrcholu vlny, zenouci se na breh. Vtom rozsvitil svou baterku jeste nekdo jiny, tusim Rainer. Profesor vykrikl a trhl sebou zpet. Cerne bahno ho zalilo skoro po kolena. Masou projelo prudke skubnuti.
„Zpatky, profesore, zpatky!“ kricel jsem. Nemohl jsem pochopit, proc stoji jako pribity k zemi. Stal shrbene a ramena se mu trasla, jako by zdvihal neco tezkeho. Soltyk, stojici nejblize, priskocil k nemu s boku a zacal ho vytahovat, uklouzl vsak a sletl s balvanu skoro po pas do cerneho vlnobiti. Vyrazil priskrceny vykrik.
Popadl jsem lano obema rukama a tahl jsem ze vsech sil. Rainer je chytil o kousek niz. Siroke vlny prudce utocily a tristily se s mlaskavym zvukem o skaly. V svetle baterky jsem zahledl Soltykovu tvar — byla krecovite stazena. Cerna reka utocila na pobrezi sirokou frontou. Byli jsme vsak rychlejsi nez ona. Chytil jsem Soltyka za ruku, druhou rukou jsem uchopil Arsenjeva a Rainer mi pomohl vylezt na svah. Oba zachraneni sotva pletli nohama, a tak na mne viseli celou vahou. Jeden z nich stenave dychal.
„Jste raneni?“ zeptal jsem se, zmaten tim, ze stale jeste mlci.
„Pryc odtud, pryc! Nahoru!“ kricel Rainer. Vykrocil jsem. Oba druhy jsem musel vleci. Stezi pohybovali nohama, ktere jako by jim byly docista zdrevenely. Konecne rekl Arsenjev, ktery prvni mohl promluvit:
„Vyboj… elektricky…“ vykoktal, bojuje se stazenym hrdlem.
Vystoupili jsme jeste o nekolik metru vys. Arsenjev ztratil baterku. Vytahl jsem svou, obratil usti kovoveho valce dolu a stiskl jsem vypinac.
Vypadalo to tam jako vybuch blata, ale cerna hmota se nepohybovala pasivnim, gravitaci podminenym pohybem. Nadouvala se obludnymi bublinami, bubrela a chrlila nove a nove vlny, ktere zaplavovaly breh.
„Zpatky, vsichni!“ zvolal znenadani pevny hlas.
Doposud vidim tu scenu. Arsenjev se razem vymanil z mych rukou. Siroce se rozkrocil, sahl do pouzdra, ktere nesl Soltyk, pro paprskomet a zalehl.
S jedovatym sykotem sletl dolu bily blesk. Do prsou me uderil pekelny zar. Arsenjev stiskl kohoutek spouste po druhe. Druhy blesk jako stepina slunce zasahl cernou, vzedmutou masu primo uprostred. Pak se rozhostila tma. Vedel jsem, ze je nebezpecne divat se na usti paprskometu, je-li v cinnosti. Bylo to vsak silnejsi nez ja. Ted mi virily pred ocima zlate a cerne kruhy. Dlouhou dobu jsem nevidel nic, prestoze jsem krecovite mackal knoflik baterky. Konecne se chvejive skvrny rozprchly.
Skalni koryto bylo prazdne. Tam, kam dopadly paprsky, dohorivaly pachnouci cary, kusy specene strusky a zaveje lepkaveho popela. S mlhou se misila oblaka rudohnedeho dymu. S kamenu stekala kalna, jakoby slizem znecistena kapalina. Tu a tam jeste odporne sycely dohorivajici chuchvalce. Sestoupili jsme do reciste a posvitili si na obe strany. Cerna hmota zmizela. Vystoupili jsme na protejsi svah. Arsenjev si prohlizel nohy. Na nohavicich kombinesy se leskly skvrny jakoby potazene slizem, a boty byly popelave cerne.
„Rikal jste, profesore, ze to byl elektricky vyboj?“ kladl jsem mu nedockave otazky. „To vas ochromilo? Vas taky, inzenyre? Co to vlastne bylo?“
„Pojdme, pojdme,“ odpovedel astronom a setrasl se skafandru zbytky lepkave hmoty. „Musime jit dal. Pozdeji si o tom promluvime.“
Druha stena cerne uzlabiny byla mene srazna. Zdolali jsme ji za pul hodiny a dostali jsme se na planinu,
