dolu.
Pod mracny, ktera se lenive tahla k vychodu, lezela mrtva a pusta skalni propast, spadajici k temnym vodam jezera. Bila koule se zmenila v maly bod, sotva viditelny na sedem pozadi skalni ssuti.
Trhl jsem sebou. Nekdo mi polozil ruku na rameno. Byl to Arsenjev.
Dival se, stejne jako ja, na misto, kde nas stihla pohroma. Mlceli jsme, ve skranich nam rychle busil puls, z vyse sem doletal tlumeny svistot vetru drasaneho hranami utesu.
„My se sem jeste vratime!“ temne rekl Arsenjev. Chvili postal, pak vykrocil na dalsi cestu. Jeho skafandr se chvilemi ztracel, splyvaje s sedohnedou barvou skal, pouze kovova prilba se leskla mezi velkymi balvany. Vysoko nad nami se zvedal mracny zahaleny stit hory, ktera byla nasim cilem.
CERNA REKA
Ukazalo se bohuzel, ze ma domnenka je spravna. Kdyz jsme stanuli na hrebeni hory, spatrili jsme pred sebou druhe udoli. Rozlevalo se v nem more prevalujicich se mlh. Byla to skalni kotlina, polozena vyse nez udoli u Bile koule, sevrena cernymi zubatymi stenami. Po kratke porade jsme se rozhodli, ze jizni udoli obejdeme po stupnovite klesajicim horskem hrbetu, ktery prechazel na severovychode v terasovite planinky velkeho horskeho stitu. Prchave, pohyblive chomace mlh se misily, roztahovaly a pozvolna, ale neustale houstly a zaplavovaly uboci. Spojeni navzajem lanem, postupovali jsme po hrebeni, jehoz oba svahy pohlcovala mlecna zaplava. Cas od casu splhal vzhuru prchavy, vetrem polapeny mrak, zachytaval o skalu a proplouval mezi nami. Tehdy jsem videl jen cernavy, zveliceny stin Arsenjeva, ktery sel prede mnou. Vypeti sil vhanelo krev do tvari a oci a promitalo svetelne skvrny a obrysy hvezdicovitych prizraku na projekcni stenu mlh; stacilo vsak nekolikrat zamrkat ocima, vse zmizelo — a zustavala pouze mlha.
Pohledl jsem na hodinky. Byli jsme na ceste jiz devet hodin. Citil jsem, ze mi chybi trening. Na tele vyvstaval bohaty pot, stekal po siji, po krku, po cele na tvar.
Vrcholek hory tycil se ve stale stejne dali, nehybny uprostred prevalujicich se mraku. Stavel nam na odiv sve mohutne zvlnene svahy, zbrazdene uzlabinami. Horsky hrbet klesal. Jeho cerny hreben se rozplyval v prilivu mracen. Toto misto vypadalo jako dlouhy uzky poloostrov, oblevany se vsech stran bilym oceanem. Kdyz jsme dorazili k jeho okraji, navrhl jsem odpocinek. Moji druhove byli velmi unaveni, Rainer klopytal i na mistech pomerne schudnych. Utaborili jsme se na miste, kde hreben tvoril vyvyseninu. Na stesti zde nehrozil nejuhlavnejsi nepritel velehorskych vyprav na Zemi — mraz. Skala byla tepla, jakoby vyhrata sluncem. Slysel jsem, ze chemik rika neco o cokolade.
„Chtel jsem si vzit tabulku s sebou a zapomnel jsem… ted by byla dobra.“
„Nefnukejte, kamarade,“ broukl Arsenjev. „Jak dlouho zde zustaneme?“ obratil se na mne.
„Kdo to dovede, at se pokusi usnout,“ rekl jsem. „Nic lepsiho v teto chvili nemuzeme delat. Ctyri hodiny vam musi stacit. Vzbudim vas, umim spat, jak dlouho chci.“
„Vzacne nadani,“ rekl nekdo. Tato slova ke mne doletla jakoby z velke dalky. Pohrizil jsem se do prijemneho klidu.
Tahlo ke mne nesmirne mnozstvi stribrnych broucku. Nemel jsem z nich strach, naopak, nas vzajemny vztah byl docela pratelsky. Jednu chvili jsem si vsiml, ze mi jeden z nich sedi na ruce a krici; zadal me, abych se ihned vznesl do vzduchu a letel k rakete, protoze nasi druhove maji obavy o nas osud. Ostatni broucci, lezouci po zemi, podporovali ho sborovym piskotem. Marne bylo vsechno me vysvetlovani, ze neovladam umeni letat. Konecne, rozzloben, zamaval jsem rukama a vzletl jsem do vzduchu. Placal jsem sebou nizko nad zemi, tezkopadne jako slepice, kdyz vtom me neco stahlo dolu, a to tak radne, ze jsem procitl vsede. Nade mnou se sklanela kuzelovita kovova ban s obrovskym sklenenym okem. V prvem okamziku jsem myslil, ze je to snovy prizrak, a uplynula hezka chvilka, nez jsem poznal Arsenjevovu prilbu.
„Nemel jste nas vzbudit?“
Podival jsem se na hodinky. Spal jsem bezmala pet hodin. Zmaten jsem vyskocil.
„Jiste je to tim, ze jsme na jine planete,“ zamumlal jsem. Arsenjev probudil Soltyka a Rainera. Snedli jsme posledni tabletky vitaminoveho vytazku a vydali jsme se na dalsi cestu. Bylo klidno, mlhy lezely nehybne. Tam, kde se hreben snizoval, brodili jsme se po kolena v mlecnych oparech a chvilemi jsme v nich uplne mizeli. Kazdy krok byl nebezpecny. Postupovali jsme kupredu velmi pomalu a uplynulo mnoho hodin, nez pod nasimi botami zaskripelo kameni ssutiska. Dospeli jsme k usti velkeho zlabu, ktery se hluboko zarezaval do uboci horskeho vrcholu, k nemuz jsme smerovali.
Vystup nebyl nesnadny, ale nadmiru unavny. Skafandr tizil cim dal tim vic. Mel jsem chut strhnout prilbu a aspon jednou se zhluboka nadechnout cerstveho vzduchu. Bezdeky jsem se ohledl. Druhum, mene nez ja zvyklym pochodu v horach, bylo jiste jeste daleko hur. Shrbeni, stoupali co noha nohu mine v mlhach, plazicich se vzhuru po uboci v malych chomaccich. Vrcholek nam jiz davno zmizel s oci; rozervanymi plochymi skalisky se hora rozestoupila na dve strany, jako by tudy projela radlice nestvurneho pluhu. Dno uzlabiny pokryval belavy suchy sterk, vysoko nad okraje srazu cnely nazloutle, sede a rudohnede skalni utesy. Od upati jejich hrozive vycnelych zeber rozbihaly se kuzele ssuti. V osm rano, sedmnact hodin po katastrofe, vystoupili jsme po velkych zvetralych balvanech na vrchol.
Mrtvymi, ztuhlymi vlnami spadal horsky hrbet k vychodu. Pod nami bezbrezne more mlh, zihane tenkymi nitkami stinu, hrajicimi v dalce sede a fialove. Po nejzazsi hranice obzoru nic nez mlha, rozcesana v drobne pramenky. Svah naseho stitu sestupoval do ni mohutne vyklenutym ramenem, ktere bylo v puli prervano skalni branou. Touto prurvou se prevlekaly mraky, pod nimiz prosvitaly plochy hloubeji lezicich skalisek.
Arsenjev rozlozil mapu na balvan, urcil za danych podminek s nejvetsi moznou presnosti smer, kde byl Kosmokrator, a rozestavil nas ve vzdalenostech nekolika desitek metru od sebe na nejvyssich bodech. Volali jsme sve druhy radiem. V sluchatkach, v smesici vzdalenych, jakoby z celeho vesmiru soucasne prichazejicich selestu, ozyvaly se v pravidelnych intervalech signaly. To se hlasil kazdych patnact vterin dvema prerusovanymi tony automaticky vysilac rakety. My jsme raketu slyseli, ale ona na nase volani neodpovidala. Snad byla vzdalenost prilis velka nebo se od Mrtveho lesa sirily prostorem radioaktivni mraky, ktere tlumily slabe vlny nasich vysilacu — fakt je, ze jsme se po hodine shlukli kolem Arsenjeva, zachmurene mlcice. Astronom rozlozil mapu a zamyslil se nad ni.
„Tak prece jen stravime noc pod sirym nebem,“ rekl. „Dnes, za takovych osm devet hodin, nastane soumrak. Je treba, aby nas zastihl v bezpecnem ukrytu. Muzeme cekat prudkou bouri.“
Pohledl na mlhy, prostirajici se nekolik set metru pod nami.
„Cestu si vybrat nemuzeme,“ rekl, „a proto pujdeme takto!“
Zakreslil do mapy ve smeru rakety caru rovnou jako podle pravitka.
„Musime si vsak odpocinout,“ rekl jsem, „nejmene pul hodiny. Sestup, jak jiste vite…“
„Sestup bude lehci nez vystup,“ rekl Arsenjev rychle, a kdyz jsem na neho udivene pohledl, polozil mi s vymluvnym gestem ruku na rameno. Umlkl jsem. Kdyz po chvili Rainer poodesel, prilozil profesor svou prilbu k me. Protoze se obe kovove prilby dotykaly, mohli jsme se domlouvat bez pomoci radia. Arsenjev vypnul svuj vysilac a rekl:
„Neni nutno rikat vsechno naplno.“
„Z ohledu k Rainerovi?“
Prikyvl. Protoze se chemik priblizil, nevymenili jsme jiz ani slovo. Opreni zady o drsne balvany, divali jsme se do propasti mlhy ocima unavou jen polovidomyma. Za nejaky cas se nahore zacalo neco dit. Mraky houstly jako vrouci voda, v niz se rozpousti klih, rozplyvaly se v prstencich, svijely se, stavaly se stale tekavejsimi a pruzracnejsimi, az najednou se v nich ukazal otvor. Ihned zmizel, ale opodal se objevil dalsi.
Prosvitlo jim nebe. Vitr rozvival nacechrane chomace dal a dal.
„K sakru!“
„Proc klejete?“ zeptal se astronom.
„Nebe, profesore, nebe!“
Nebe bylo zelene. Pruzracna, bleda smaragdova zelen, jakoby ve skle rozlita barva prvnich travicek prozarenych sluncem. Ve velke vysi po nem pluly rasovite, uplne zlate mracky.
„Pravdepodobne kyslicnik uhlicity,“ poznamenal Rainer. Mel jsem radost, ze promluvil. Jeste ho nepremohla
