naprosta apatie.
Zatim se mlha pod nami tu a tam zatrpytila pod dotekem paprsku. Tu oslnive zahorely okraje velkeho oblaku. Vyhledl zpoza neho obrovsky plamenny kotouc, jiz silne nachyleny k zapadu. V okamziku nastalo straslive vedro. Povrch mlh zazaril, jako by jej zalil vrouci kov. Vzapeti za stinem, zavratnou rychlosti prchajicim k dalkam obzoru, vybuchovaly orgie svetel. Z hlubin vyvstavaly hory rozzhavene medi, krvave propasti, rokle a jeskyne s tekutymi stenami, kterymi prorazela slunecni zare, vytesavajici v pohyblivem, jakoby zivotem obdarenem magmatu zlate sine. Cely ten ocean mlcicich plamenu dychal. Vznasely se nad nim fialove a ruzove opary, v nichz se chvely stuhy nekolikanasobnych duh. Az se pred slunce opet vedral nejaky mrak a oblacna plan pohasla, zalita v jedinem okamziku bezbreznou sedi.
„Za tuto podivanou jsme zaplatili vysokou cenu,“ rekl Rainer trpce.
Uvazal jsem si kolem tela lano a podal jsem druhy konec Soltykovi. Pripjal karabinku na krouzek sveho pasu a zamiril ke svahu. Prvni sel Arsenjev, za nim ja, pak Soltyk; Rainer, s namahou zvedajici nohy, sel posledni… Tak zacala nase zpatecni cesta.
Dlouhou dobu jsme sestupovali v mlze. Chvilemi mlha tak zhoustla, ze v ni zmizela silueta astronoma, ktery sel prede mnou. Oci tonuly v sede kapaline. Rozmazavaly se kontury cesty, nejblizsich balvanu, ba i obrys natazene ruky. Zmocnoval se mne pocit, ze se v mlze cely rozpoustim, rozplyvam. Byl to pocit ze strasidelneho snu, pri nemz clovek ztraci vedomi skutecnosti, existence. V takovych okamzicich jsem volal sve druhy a jejich hlasy zaplasovaly na chvili drtivy pocit osameni.
Nejakou dobu skala pod hroty cepinu zvucne resonovala, pak hrcelo kameni ssutist a po trech hodinach chuze kroky ztichly a nohy se zacinaly borit do kypre prsti. Nevedeli jsme, je-li to rovina nebo jen kupolovita vyvysenina. Na udaje aneroidu jsme se totiz nemohli spolehat. Jiz delsi dobu se chovaly neklidne. Atmosfericky tlak klesal rychleji, nez se dalo predpokladat podle tempa chuze: zcela urcite se blizila tlakova nize. Souviselo to s nastavajicim soumrakem.
Zakratko se rovny teren zase zacal svazovat. Sestupovali jsme niz a niz. Pokud jsme se mohli v mlze tak huste vubec orientovat, sli jsme v melkem uvozu, pripominajicim reciste vyschle reky, a sestupovali jsme dolu, prochazejice vsemi jeho zatocinami. Znenadani jsme pod nohama ucitili pevnou skalu. Slo se po ni jako po chodniku nekde v meste, tak byla rovna a hladka. Udivene jsem se rozhledl, ale nemohl jsem nic rozeznat.
Soltyk, ktery nas vedl podle kompasu, zustal stat.
„Tamhle neco je,“ ukazal na velkou skvrnu, cernajici se v sedivych mracnech.
Sehnul jsem se a prejizdel jsem rukou po skale.
„Poslyste,“ rekl jsem, „mozna, ze se mylim, ale tohle jsou ctvercove kamenne desky. Citim pod prsty spary mezi nimi… je to ten nejopravdovejsi chodnik!“
„Chodnik? Mozna, ze tu nekde bude restaurace?“ zeptal se Rainer. Cestou jiz nam dal okusit sveho trpknouciho humoru. Arsenjev obratil indukcni pristroj ve smeru ovalne skvrny, ktera se nejasne rysovala v nevelke vzdalenosti.
„Casu mame malo,“ rekl astronom, „ale… kdo z vas tam pujde se mnou?“
Prihlasili jsme se Soltyk a ja a po chvili rozmysleni se pripojil i chemik.
Hladka plocha, kterou jsem oznacil jako chodnik, se zatacela a pozvolna stoupala. Udelali jsme nekolik desitek kroku a stanuli jsme pred cernym otvorem. Mlha zde byla ridsi. Zkrizily se v ni svetelne kuzele nasich svitilen. V jejich svetle se objevila prostorna jeskyne. Vevnitr u steny stalo valcovite teleso. Sebehl jsem k nemu po hrubem pisku, sesouvajicim se pod nohama. Byl to kovovy valec, zcasti zapusteny do zeme, uzavreny vypouklym vikem. Oprel jsem se do neho ramenem. Mezi vikem a valcem vznikla uzka cerna skulina, ktera se rychle rozsirovala. S kovovym brinknutim vyletlo viko vzhuru. Vnitrek byl prazdny.
„Nadrzka!“ zvolal jsem. Druhove sestupovali po sesouvajicim se pisku. Udelal jsem nekolik kroku stranou. Jeskyne byla podivne pravidelna, podlouhleho tvaru, s mirne sbihavymi stenami a vydutym stropem. O kus dal visely se stropu jakesi cerne cary jako giganticke pavuciny. Kdyz jsem k nim pristoupil a dotkl se jich rukama, zjistil jsem, ze je to kruchy, jakoby prepaleny kov. Byl rudohnedy, zprohybany a pokryty sazemi, ktere se na mne jednu chvili ve velkych kusech sesypaly. Najednou se neco cerveneho mihlo v zari baterky, jejiz svetlo poskakovalo jako bily kotouc po zkroucenych kovovych zavesech, vrhajicich prchave stiny. Posvitil jsem tam. Na stene bylo videt kresbu, patrne velmi starou, protoze cervena barva byla na mnoha mistech setrena a odpryskana. Znazornovala soustredne kruznice. Obratil jsem se, abych privolal druhy, a tu jsem zpozoroval, ze to, na cem stojim, neni pisek.
Masa zrnek, trpyticich se v svetle, byla vrstvou stribrnych broucku. Nebyli vsak uz stribrni, nybrz matni, potazeni vrstvou naletu jako kapky cinu, a pripominali meho malickeho vezne pouze tvarem. Bezdecne jsem uskocil zpet, ale lezeli vsude. Cele dno bylo pokryto vrstvami broucku, kteri selestili pri doteku. Kovove cary, jichz jsem se prve dotkl, povlavaly ve vzduchu. Teprve ted jsem si vsiml, ze je za nimi neco podobajiciho se velke vceli plastvi. Kovove zavesy, zkroucene jako rozedrana a ohorela kuze, castecne ji zakryvaly. Podobu s plastvi davaly stene pravidelne rozmistene otvory, ktere tvorily jakousi mnohouhelnikovitou mosaiku. Lezeli v nich sedi, kdysi stribrni broucci. U steny se jich vrsila cela kupa.
„Pohledte!“ rekl jsem priskrcenym hlasem. „Pohledte!“
Druhove me obklopili. Nadzvedli ponekud cary site, visici od stropu, a brali do rukou lehounke, temer nic nevazici broucky. Kdyz se sypali, selestili a cinkali slabounce jako kovove skorapky. Pri kazdem kroku pukaly stovky drcenych telicek. Vsichni mlceli, vzruseni stejne jako ja. Vzpomnel jsem si na kresbu, zvedl jsem svitilnu a posvitil na zed.
„Podoba se to heliocentricke soustave,“ zaseptal Rainer.
„V stredu Slunce — pak draha Venuse a dal Zeme… to je nase slunecni soustava.“
„Ale tamhle je jeste neco, vidite?“
Od obrazce Venuse se tahla primo k Zemi teckovana, barvou nevytazena primka. Spojovala obe planety. Neznama hruza mi sevrela srdce. Rychle jsem se ohledl, ale jeskyne byla prazdna. Pouze kovove zavesy se mirne houpaly a strasaly lehounke platky sazi.
„Tady byli lide…“ zaseptal jsem. Neodvazoval jsem se mluvit nahlas.
„Ne, to nevytvorila lidska ruka,“ rekl Arsenjev.
„Jak se ta skala zvlastne leskne,“ poznamenal jsem po chvili, „jako glasura…“
Povrch skalni steny byl pokryt siti drobounkych, sklovite pableskujicich bledemodrych zilek.
„Co to asi je, doktore Rainere?“
„Nevim, nikdy jsem to nevidel… neco jako avanturit… ale poloroztaveny neobycejne vysokou teplotou… nevim,“ opakoval.
Arsenjev ukryl hrst kovovych zrnek do kapsy skafandru.
„Pratele… v teto chvili nemuzeme dobre odhadnout vyznam naseho objevu. Musime jit dal, a to rychle. Za ctyri hodiny nastane soumrak.“
Beze slova jsme opustili jeskyni. Venku mlha o poznani ztemnela. Dostavala modrave tony, ale pri tom trochu zridla. Kdyz jsme sestupovali po mirnem svahu, mohl jsem bez obtizi pozorovat posledniho druha.
V pomerne rovnem terenu jsme urazili ostrym tempem nejmene deset kilometru. Pak se nam zdalo, ze cesta zase pozvolna stoupa. Mohl to vsak byt klam, protoze se zrak nemel oc oprit. Najednou se prede mnou ozval duseny vykrik a duta rana. Vrhl jsem se vpred.
Arsenjev lezel a opiral se rukama o zem.
„Stat! Stat!“ zvolal a zvedl cepin. Pristoupil jsem jeste o krok. Tesne pred nim zela temna strz. Jeji dno se ztracelo v mlze. Na druhy breh se nam nepodarilo dohlednout ani pomoci radarskopu. Rainer poznamenal, ze tam mozna vubec zadny druhy breh neni, ze stojime na pokraji propasti, kterou spada nahorni planina do roviny.
„To znamena, ze by nas delilo od rakety necelych tricet kilometru,“ rekl Arsenjev, ktery se pokousel orientovat podle mapy, ktera byla bohuzel prilis naznakova a nekolikrat nas jiz behem cesty zmatla.
„Pokusime se o sestup. Cim budeme niz, tim lip. Snad se nam podari najit nejakou skrysi.“
O nekolik set kroku dale sraz uz nespadal svisle; v obrazovkach radarskopu matne zaril nazelenaly obraz sikmych svahu, nabizejicich pohodlny sestup. Sel jsem prvni. Okolo virily mekke chomace mlh. Sero houstlo, mlha nabyvala modrych, popelavych a nakonec fialovych odstinu. Na nekolika mistech jsme si museli pomahat rukama, protoze okovane boty klouzaly po hladkych skalnich deskach. Neobeslo se to bez padu. O neco nize byl svah mirnejsi. Skala byla prorvana hlubokymi, krizujicimi se koryty. Bylo to velmi nebezpecne, protoze chybny krok mohl privodit zlomeni nohy.
Nekdo me predesel — patrne Arsenjev. Spatril jsem bile, mnohonasobnou duhou lemovane svetlo jeho
