neni prehnany odhad. Vody mame malo, zasob take a kysliku…“ Arsenjev se podival na manometr kyslikoveho pristroje.
„Vystaci priblizne na ctyricet hodin,“ rekl.
„Budeme-li vystaveni velke fysicke namaze, pak mozna jen na kratsi dobu. Vite, jak jsme se s ostatnimi domluvili. Nevratime-li se do osmi vecer, poleti Osvatic s letadlem po akusticke stope. Neztrati-li ji drive, doleti ke krateru… tam, kde je stopa prerusena.“
Astronom se na mne podival:
„Je mozno zaletet letadlem do soutesky?“
Primhouril jsem oci. Pred zrakem se mi vynorily cerne, rozervane skalni steny.
„Zaletet je mozne,“ rekl jsem, „ale…“
„Ale?“
„Ale obratit — ne. Letadlo nemuze zustat stat v povetri jako helikoptera.“
„Znamena to, ze kazdy pokus nutne skonci katastrofou?“
„Kazdy.“
„Musime se tesit nadeji, ze Osvatic bude… rozumny,“ poznamenal suse astronom. „Dobra! V nejlepsim pripade tedy bude moci na okraji srazu shodit zasoby potravin.“
To, o cem hovoril astronom, bylo soucasti planu zachrannych praci, ktery byl vypracovan, nez jsme se vydali na cestu. Kdyby nas nemohl nalezt, mel Osvatic shodit padakem zasoby potravin a kysliku. Baliky byly opatreny specialnimi radiovymi pristroji, ktere automaticky vysilaji signaly, abychom je snaze nasli.
„Souteskou bychom prosli za nekolik hodin,“ pokracoval Arsenjev, „ale steny krateru jsou neschudne. At si vytycime cestu jakkoli, je predem vylouceno, aby se nam podarilo dorazit k rakete pred soumrakem, ktery zacne asi za 26–28 hodin. Vzpominate si na prurvy a propasti, nad nimiz jsme leteli? Zakreslil jsem je jenom naznakove, protoze jsem spolehal na fotografie, ale ty jsou zniceny. Co tedy navrhujete?“
Vsichni mlceli; jen vitr rozdirany o hrany balvanu svistel a okraj mapy se pod astronomovou rukavici neklidne trepetal.
„Kdybychom urazili za hodinu ctyri az pet kilometru a vubec neodpocivali, mohli bychom — theoreticky — vykonat cestu ke Kosmokratoru za ctyriadvacet hodin,“ rekl Soltyk. „Ale tento casovy plan nema zadnou cenu, protoze nevime, jak dlouho nas zdrzi prurvy ve skalach… a daji-li se vubec prejit nebo obejit. Proto navrhuji, abychom se pustili nikoli k jihozapadu, smerem k rakete, nybrz na vychod, kolmo na smer cesty, kterou jsme sem prileteli…“
Udivene jsem se podival na inzenyra, ale on klidne pokracoval:
„Dosah nasich radiovych pristroju je velky, ale jejich vlny se siri pouze primocare. Spojeni s druhy v rakete bychom tedy mohli navazat jedine tehdy, kdybychom dosahli vysky tak znacne, ze by mezi nami a raketou nelezely zadne terenni prekazky. Nestaci vystoupit na nahorni rovinu, lezici ve smeru, odkud jsme prileteli, protoze mezi nami a Kosmokratorem se tahne Mrtvy les, jehoz ionisovane pasmo odrazi vlny jako zrcadlo. Kdybychom vsak misto toho sli sem,“ polozil prst na mape za vychodni okraj kotliny, „a vystoupili na nekterou z techto hor, podarilo by se nam snad navazat spojeni…“
„Snad,“ zduraznil prizvukem hlasu Rainer.
„Nevidim jineho vychodiska.“
„Jistotu samozrejme mit nebudeme.“
„Ne. Vzdalenost je nesnadno odhadnout, ale od techto skalnich vrcholku nas patrne nedeli vice nez pet nebo sest kilometru. Pripocteme jeste… osm… nebo radeji devet… nebo dokonce deset hodin na vystupy a dosahneme mista, ktere dominuje cele krajine.“
„Ale jezero, kde kotvi raketa, je obklopeno horami,“ poznamenal jsem. „Pocitate s tim?“
„Ano. Prusmyk je obracen presne k severoseverovychodu, to znamena k teto skupine vrcholku.“
„Plan se mi zamlouva,“ rekl jsem. „Kdyby se podarilo navazat spojeni, priletela by raketa za nami… a nemuseli bychom nocovat venku…“
„Napad je dobry,“ rekl Arsenjev, „i kdyz jeho provedeni nebude snadne. Souhlasite s nim vsichni?“
Vsichni jsme prisvedcili.
„Teprve nyni, kdyz nemame technicke pomucky, jimiz nas vybavila Zeme, ukaze se nase skutecna hodnota,“ rekl Arsenjev. Vstal a obratil se na mne:
„V putovani po horach jste nejobratnejsi vy. Spolehame na vas.“
„Vyrazime hned?“ zeptal jsem se.
„Myslil jsem, ze bychom meli prozkoumat vodu v jezere, mozna, ze bude pitna.“
„Sebehnete tam tedy,“ rekl jsem, „a ja se zatim rozhlednu a pokusim se najit cestu. Pujcil byste mi svuj triedr?“ pozadal jsem Arsenjeva, jehoz dalekohled byl silnejsi nez muj.
Druhove zacali sestupovat do kotliny a ja jsem zamiril ke skupince stihlych skalnich utesu. Jeste pri porade jsem si vyhledl dva, stojici tak blizko sebe, ze vypadaly jako rozpolceny kamenny obelisk. Vmackl jsem se do skalniho komina, pracoval jsem stridave zady a nohama, pomahal jsem si pri tom rukama, a tak jsem rychle stoupal vzhuru. Nejakou dobu jsem jeste slysel uryvky rozmluvy, kterou vedl Soltyk s Arsenjevem; pozdeji, kdyz zmizeli za balvany, hlas v sluchatkach umlkl.
Vrcholek jehly nebyl nijak zvlast spicaty, bylo tam mozno pohodlne usednout a spustit nohy do prazdna. Zvedl jsem dalekohled k ocim. Nad propasti, ktera se v kruhovem zornem poli zretelne rysovala, vypinaly se dva vrcholky. Ridka mlha, vznasejici se ve vzduchu, propujcovala jim olovenou barvu a stirala mensi podrobnosti utvareni jejich povrchu. Objevil jsem skalnaty hreben, ktery stoupal od piscite plane a upinal se na hlavni masiv. Jednu chvili se mi zdalo, ze nahle mizi belavy mrak, plazici se po jednom z vrcholku. To mohlo znamenat, ze mezi onim vrcholkem a nami lezi jeste jedno udoli. Dival jsem se pozorne, ale neobjevil jsem uz nic, co by mohlo zaplasit me pochybnosti. Rozhodl jsem se, ze o tom svym druhum nepovim. Brzy nato se v sluchatkach ozvaly jejich hlasy.
„Jaka je ta voda?“ zeptal jsem se a schoval jsem triedr do pouzdra. Upevnil jsem dvojite slozene lano k vycnelku skaly.
„Je to bohuzel vlastne roztok formalinu,“ rekl Arsenjev.
Jeho hlas, ozyvajici se v rozhlasovem pristroji, znel zvucne, coz, zvlastne kontrastovalo s obrazem, ktery jsem videl: druhove se blizili k upati jehly, na niz jsem sedel, a vypadali z vysky nekolika desitek metru jako sedi mravenci s velkou hlavou.
Silne jsem se odstrcil nohama a slanoval jsem se dolu. Pevne jsem drzel lano, ktere se mi pohybovalo pod levou pazi. Za nekolik desitek vterin jsem byl u pratel.
Zatahl jsem za konec lana; spadlo shora v mirnych krivkach.
„Doufam, ze jste nam vybral cestu mene vzdusnou,“ rekl Rainer, ktery se trochu podezrivave dival, jak si omotavam lano pres rameno. Uhodl jsem, ze ma pred vystupem trochu tremu — byl totiz z nas ze vsech nejmene obeznamen s horami.
„Pujde se nam skvele,“ tesil jsem ho a prednesl jsem svuj plan: „Nejprve po kamenitem svahu na hranici loziska magnetitu az ke stene, pak kratky travers vlevo a dale vzhuru po skalnim hrebenu. Zda se mi, ze na jednom miste je previs… tak budto znovu pretraversujeme, anebo na nej vysplhame s druhe strany…“
„Jak to, budto — anebo?“ zeptal se Rainer. „Snad prijdeme bliz?“
„Bliz prijdeme zcela urcite, protoze lepsi cesta tam neni.“
Pustili jsme se urcenym smerem. Nad jezerem lezely balvany tak rozervane a neschudne, ze jsme je casto museli prelezat po ctyrech, ale pozdeji jsme dosli k dlouhym balvanum, plochym a drsnym, po nichz se slo docela dobre.
„Jednu vec nechapu,“ rekl jsem Arsenjevovi, ktery sel vedle mne. „Proc prochazel potrubim proud prave v tom okamziku, kdy jsme pristali? Byla to skutecne nahoda, nijak nesouvisici s nasi pritomnosti?“
„A proc ne? Zda se, ze potrubi je soucasti obrovske energeticke site, v niz se periodicky vyskytuje proud s obrovskym napetim… zacina to pomalym zvysovanim napeti… vzpominate si na zvuk, ktery jsme definovali jako 'zapnute elektronky'? Pak nasleduji vlny cim dal tim vyssi… to bylo duneni u Bile koule… a konecne dosahuje intensita vrcholu. Takovy ukaz se muze opakovat jednou za nekolik hodin nebo jednou za den.“
„A balvany byly z tohoto mista odhozeny predchazejicimi narazy proudu, vidte?“
„Ovsem.“
Stoupani po svahu cim dal prikrejsim znesnadnovalo rozmluvu. Umlkli jsme. Pod botami nam skripala hola skala. Blizili jsme se k hrebeni horskeho valu, obepinajiciho udoli. Obratil jsem se, abych se jeste naposled podival
