pisecne plane svetlejsi odstin, stejny jako v cele kotline. Arsenjev si prehodil pristroj pres zada a pripjal jej k sirokemu naramennimu pasu.
„Tak pujdeme… vy nas povedete, pilote…“
Cim nize jsme sestupovali skalni ssuti, tim nehostinnejsi se stavalo okoli. Kameny kutalejici se pod botami strhovaly s sebou jine. Kdyz jsem se jednu chvili obratil, helikopteru jsem nespatril. Zmizela v nitru soutesky.
Cim prikrejsi byl svah, tim hure se slo. Kameni se sesouvalo pri nejslabsim doteku; najednou se cela vrstva i se mnou dala do zrychlujiciho se pohybu. Uskocil jsem stranou na plochy kamen, opreny o skalni vystupek. Unavny pochod nebral konce. Uz jsme meli za sebou dolni hranici magnetitu a cela plocha kamenneho more se mihala v ocich, trpytem malinkych jiskricek kremene jako by se trasla.
„Pockejte chvilku,“ rekl Arsenjev. Vzal pristroj a obratil jej kolmo k zemi.
„Potrubi je nedaleko, ale…“ nedokoncil, pristoupil ke mne a podal mi kabel. Zapojil jsem jej a trhl jsem sebou, tak blizke a silne bylo rovnomerne duneni. Arsenjev se podival vzhuru, jako by odhadoval vzdalenost, ktera nas delila od soutesky, a vykrocil. Bila koule se pomalu blizila. Bylo tezke odhadnout jeji vysku; po leve strane se za ni tycily ctyri skalni jehly a po prave huste trcely ze zvetrale ssuti hrotite obelisky. Mezi nami a kouli se cernala uzka zatocina. Vody jezera v tomto miste roztinaly sousi jakoby cernym jazykem, zuzujicim se ve smeru kamenite plane. Protejsi breh pokryvaly rozervane kameny, hrozive se trpytici, svisle kamenne desky. Najednou zustal astronom stat.
„Bila koule vysila…“ rekl temne. Indukcni pristroj byl zbytecny. Radiovy prijimac v prilbe hucel basovym, zesilujicim se bzukotem. Rychle jsem sel za Arsenjevem. Obratne preskakoval kameny, prvni dospel k zatocine a bez rozmysleni vesel do vody. Chvili se ponoroval, ale voda mu nesahala ani k ramenum. Rychle jsme pomahali jeden druhemu, kdyz jsme vystupovali na druhy breh, pokryty sikmymi plotnami. S hrebene vysinky jsme opet uvideli Bilou kouli. Jeji kupolovite klenute boky vrhaly na povrch ssutiste lehounky stin. Svah stoupal k castecne roztristenym skalnim jehlam. Za posledni z nich byla rovinka, pokryta oblazky s jemnejsim sterkem. Bilou kouli jsme jiz nemohli pohledem obsahnout. Zvedala se pred nami jako vypoukla hladka hradba… Prisli jsme az k ni. Dotkl jsem se bile steny. Srdce se mi rozbusilo. Zvedl jsem hlavu. Prede mnou se tycila obrovska, nehybna, nema koule. Oprel jsem se o ni zady. Helikopteru nebylo videt; v dalce nad kamenitym svahem, po nemz jsme sesli dolu, zelo mezi rozestouplymi skalami usti soutesky.
„Duneni je cim dal tim silnejsi,“ rekl Rainer. „Nebylo by vhodnejsi jit o kousek dal?“
Arsenjev se podival na indikator radioaktivity.
„Neni tady stopy po radioaktivite, ale myslim, ze…“
Nedomluvil. V cernem usti soutesky, na ktere jsem se prave dival, vzplalo nahle svetlo. Doletlo odtamtud zahrmeni, jeste jednou zablysklo a zahrmelo, pak zacal ze skalni prurvy stoupat v hustych chuchvalcich kour. Lenive se nesl nad kamenitou plani.
Nikdo z nas nepromluvil. Stali jsme asi minutu bez hnuti a upirali jsme oci na usti soutesky, zahalene kourem. Konecne si astronom prehodil pristroj pres rameno a postupne se na nas podival.
„Myslim, ze noc stravime mimo raketu…“ rekl a vykrocil k zatoce.
Zpatecni cesta nas stala temer dve hodiny casu. S divoce busicim srdcem, udychani, zaliti potem jsme temer poklusem dobehli do soutesky, ktera nas privitala posupnym mlcenim. Bylo zde daleko chladneji nez v kotline. Drali jsme se jeden pres druheho na balvany, prebihali po vratkych skalnich deskach, skakali s kamene na kamen, az se pred nami objevilo misto pristani.
Skala byla cerna od sazi; jeste na ni doutnaly zuhelnatele trosky, casti konstrukce, kapky kovu roztaveneho obrovskym zarem. U me boty se neco stribrne zalesklo: podpera podvozku se sroubem, roztrzena jako papir.
Arsenjev sotva venoval pohled tomuto obrazu zkazy. Obratil indukcni pristroj dolu a delsi dobu naslouchal.
„Tak se doplaci na hloupost,“ rekl, prehodil si pristroj pres rameno, obratil se a zacal sestupovat dolu. Mlcky jsme sli po sraznych svazich skalni drti. Kroky se hlucne rozlehaly v tichu, ktere tam vladlo a ktere prerusoval jen rachot riticiho se kameni…
Nedaleko usti soutesky prikrocil Arsenjev k velkemu plochemu kameni, oprenemu o hroty nekolika balvanu, ktery tvoril jakysi prirozeny stul.
„Ctvrt hodiny odpocinek a porada,“ oznamil. „Je vam jasne, co se stalo?“
Pri techto slovech rozlozil na kameni mapu, kterou mel ve vnejsi kapse skafandru.
Ja jsem tedy, abych pravdu rekl, nechapal nic. V hlave jsem mel naprosty chaos. Vedel jsem jen tolik, ze doslo ke katastrofe, jejiz nasledky byly nedozirne. Prisli jsme o helikopteru, pristroje, potraviny. Pro kazdeho zbyla zelezna zasoba konserv, nevelke mnozstvi vody a zasoba kysliku, ktery zbyl v lahvich skafandru.
Krome toho nesl Soltyk rucni paprskomet, ktery mel upevneny popruhy na zadech, a ja kotouc lana. To bylo vsechno.
„Myslim, profesore, ze se nedomnivate, ze to byl… utok?“ zeptal se pomalu Soltyk.
„Ne. Myslim, ze jsme to do znacne miry zavinili sami.“
„Ale proc? Cim?“ zvolal jsem.
Arsenjev neodpovedel.
„Vybuchly pohonne hmoty v nadrzich,“ uvazoval nahlas Rainer. „Ale to byl teprve pocatek. Kdybychom spojili katastrofu s dunenim, ktere bylo slyset u koule… ano, ano, potrubi!“
„Tedy magneticke pole?“ zeptal se Soltyk.
„Dokonce nesmirne silne… ve zlomku vteriny musely pusobit miliony gaussu!“
Zacinalo mi pomalu svitat, ale jeste stale jsem si nemohl z uryvku, ktere jsem zaslechl, slozit celek.
„Ty kameny… magnetit… profesore, souviselo to s tim holym mistem, kde jsme pristali?“
„To je to cele!“ rekl Arsenjev, a prestoze nase situace byla tragicka zaznel v jeho hlase triumf vedce, ktery nasel klic k reseni problemu:
„To hole misto!“
Pridrzoval kraje papiru, ktere se trepotaly ve vetru, a ukazoval drahu, kterou jsme urazili az k mistu katastrofy.
„Vec je jednoducha, tak jednoducha, ze by ji pochopilo dite, ale my jsme se zachovali jako pitomci! Potrubi, lezici vsude v hloubce nekolika desitek metru, vystupuje v techto mistech nahoru a vede tesne pod povrchem skaly. Po jedne strane je nad nim hole misto a po druhe strane — hromady balvanu. Nejsou to obycejne balvany, nybrz magnetit, zelezna ruda! Kdyz probiha potrubim proud, vznika v okoli potrubi magneticke pole. Dokud se nemeni intensita proudu, je v klidu. Kdyz se proud zesiluje, zacina pole rotovat podle Oerstedova zakona.
„Ke vsem certum!“ vykrikl jsem. „Zakon vyvrtky!“
„Ano. Zakon rika: Jestlize proud prochazi smerem k jejimu hrotu, otaci se magneticke pole souhlasne se zavity vyvrtky. Pri pokusech v laboratori se uziva jako vodice medeneho dratu a jako telesa, kterym ma magneticke pole pohnout — zeleznych pilin. Tady bylo podzemni vedeni a balvany magnetitu. Pri obrovskych zmenach napeti a smeru proudu prehazuje magneticke pole balvany s jedne strany na druhou. Tak vzniklo na zapadni strane hole misto a na vychodni strane — hromady balvanu.“
„Ale nad timto mistem je potrubi preruseno,“ namitl jsem.
„Nevadi. Je proste uzemneno a proud je odvaden do skaly. Nezapominejte, ze je tam 'zelezna puda', ktera neklade temer zadny odpor.“
„To je pravda. Helikopterou to take mrstilo o skalu?“
„Ano.“
„A doslo k vybuchu pohonnych hmot? Ale ja jsem prece vypnul zapalovani!“
„Indukci musely vzniknout v kovove konstrukci virive proudy tak obrovske sily, ze se kov zacal v mziku tavit,“ vysvetloval inzenyr. Sklopil jsem hlavu.
„A tady jsem ja pristal,“ rekl jsem zdrcene. „Krasne jsem pristal… to hole, rovne misto bylo pasti… ale kdo by se toho byl nadal?“
„Kazdy,“ ohradil se ostre Arsenjev. „Meli jsme vsechna fakta; vedeli jsme, ze touto casti potrubi prochazi proud… pravda, slaby, kdyz jsme tady byli, ale proud, ktery mohl kdykoli zesilit. Dale, zjistili jsme, ze balvany jsou zeleznou rudou. Videli jsme, ze hole misto lemuji cele hromady techto kamenu… proc? Kdo je odtamtud odhazel a z jakeho duvodu? Aby nam prokazal laskavost? Myslit bylo nasi povinnosti, myslit!“
„Mate pravdu,“ rekl Soltyk. „Ale dost uz o tom. Nechme to ted. Musime si rozmyslit, co podnikat dal.“
Nad mapu se sklonily ctyri prilby.
„Od rakety nas deli vzdusnou carou takovych 90 az 100 kilometru… velmi obtizneho terenu. Myslim, ze to
