daleko dulezitejsiho.“
„A co je to?“ zeptal jsem se uzasle.
„Zeme. Vzpomente si na ni a pochopite, ze nemame pravo dopoustet se omylu.“
Temito slovy me odzbrojil. Mel pravdu, ale pravdou rovnez zustalo, ze ve mne neuhasil vnitrni zar, ktery me spaloval. Nutil jsem se do trpelivosti v nadeji, ze budoucnost prinese udalosti rozhodujiciho vyznamu. Necekal jsem dlouho.
Arsenjev a Lao Cu se vratili k helikoptere s nakladem ulomku krystalu. Pri zpatecnim letu jsme nevymenili ani slova. Az ve vzduchotesne komore, kdyz se mistnost naplnila kyslikem, rekl astronom, snimaje cernou prilbu:
„Za hodinu bude porada. Prijdte tam, prosim vas.“
Stul ve spolecne kabine pokryvaly fotograficke a kreslene mapy, svitky filmu, vzorky mineralu a radioaktivnich latek, uzavrenych v olovenych krabickach. Kovovi broucci tam nebyli. Vedcum se nepodarilo je nalezt.
„Pratele,“ zacal Arsenjev, „za dva dny zacne soumrak a nastane noc, nase prvni noc na teto planete. Doporucuji, abychom v teto dobe zustali na palube rakety. Pocatecni vyzkumy se chyli ke konci a my mame pred sebou padesat hodin casu. Proto myslim, ze stoji za to podniknout delsi vypravu do terenu. Nasim cilem je navazat spojeni s obyvateli Venuse. Za nejdulezitejsi ze vseho, co jsme zatim objevili, pokladam umely utvar, kteremu rikame potrubi. Je to kovove vedeni, ktere je — pokud se lze spolehnout na zkoumani pomoci seismickych a radiovych vln — jistym druhem energetickeho kabelu. Zda se sice, ze toto vedeni nefunguje, protoze za nekolik desitek hodin, co jsme na jezere, neproslo jim ani sebenepatrnejsi mnozstvi energie. Presto si zaslouzi nasi pozornosti. Jeden jeho konec lezi pod zeleznou vrstvou na brehu. Uvazujme, nemame-li hledat druhy…“
Casne rano se otevrela kridla poklopu a na hrbet rakety vyjela helikoptera, pripominajici svymi siroce rozkrocenymi „nohami“ lucni kobylku. V kabine, se vsech stran zasklene, sedeli jsme ctyri. Velky trilistovy propeler se roztocil, zmenil se v pruhledny kotouc a stroj, bzucici jako cmelak, vznesl se do vzduchu. Mlhy hnane cerstvym vetrem odletaly s jezera. Viditelnost se zlepsovala. Letel jsem nekolik metru nad cernou vodou a ridil jsem stroj k zeleznemu brehu. Kdyz vitr prudceji zadul, vzletaly kotouce praskovite rzi a barvily mlhy rysavou hnedi. Pod helikopterou visel, spojen kabelem s mymi sluchatky, citlivy indukcni pristroj, reagujici na pritomnost kovu. Nad zeleznym brehem se sluchatka naplnila pronikavym cinkotem a hvizdanim. Jako orel patrajici po koristi zacal jsem opisovat sirsi a sirsi kruhy, az jsem zaslechl charakteristicky se lomici vysoky ton. Byla to elektricka ozvena kovoveho potrubi. Zachytil jsem spolehlivou stopu a sledoval jsem ji stale v prime care, napred nad jezerem, pak nad skalnatymi planemi. Zadny, ani sebemensi naznak na povrchu pudy nenapovidal, ze pod zemi vede potrubi; letel jsem vsak najisto, protoze jsem ve sluchatkach slysel hlas, ktery znel stale stejne silne. Pobliz prusmyku se helikoptera dostala do vzdusneho proudu. Po obou stranach ubihaly horske srazy, jejichz temne masivy se dotykaly mracen. Pod skalnim hrebenem se misila a houstla oblaka v bilych chuchvalcich jako rozbourena morska hladina u vlnolamu. O neco dale se prusmyk rozsiroval a helikoptera, nadnasena vetrem, vzletla nad nahorni planinu. V boji se vzdusnymi viry jsem ztratil akustickou stopu a musel jsem nekolik minut krouzit, nez se mi podarilo znovu ji zachytit. Kdyz jsem naposled opisoval kruh, objevila se v usti skalni prurvy vzdalena jezerni hladina. Vlny bijici do brehu se tristily. Pak uzavrela vyhled skalni bariera. Pres hodinu jsme leteli nad zvlnenymi horskymi hrebeny. Protoze jsem musel sledovat elektrickou stopu, udrzoval radiove spojeni s Kosmokratorem Soltyk. Cas od casu mi daval znameni, ze je vsechno v poradku. Arsenjev porizoval snimky teleobjektivem a Rainer sledoval pristroje ukazujici intensitu kosmickych paprsku. Svetly, zdanlive nehybny kotouc vrtule se vznasel primo nad nami. Jeji jednotvarny svistot chvilemi silil, chvilemi slabl. Z pocatku jsme leteli ve smeru Mrtveho lesa, pozdeji potrubi zahnulo a tahlo se velkym obloukem k severozapadu. Teren mirne, ale neustale stoupal. Osamele stojici ostra skaliska prapodivnych tvaru srustala v rozeklane masivy. Stale casteji jsem ztracel stopu a musel jsem krouzit, abych ji zase nasel. Pod okny ubihala kamenita, balvany poseta uboci, prurvy a uzlabiny. Akusticka stopa vedla podel svazujiciho se horskeho hrebene na rozlehlou nahorni planinu, zahalenou kyprymi mraky. Obcas obklopovaly mlecne opary celou kabinu, obcas se do nich zaborila jen vrtule a tu jeji pruhledny kotouc ztemnel.
Vtom se mracna roztrhla. Pod nami zela cerna hlubina, krater jakoby prorazeny ve skalach pesti giganta. Helikoptera se snesla k okraji propasti, cerne, zeskelnatele, pokryte siti trhlin. Doleji za sikmymi vrstvami cedice byla prazdnota. Vznasely se nad ni mekke opary, ulpivaly na okrajich propasti a vysouvaly po jejich stenach dlouha, chvejiva chapadla. A prave zde stopa koncila. Obratil jsem se na Soltyka. Zavrtel hlavou a ukazoval na pristroj. Radio uz davno umlklo, protoze mezi nami a Kosmokratorem lezel Mrtvy les. Byli jsme odkazani sami na sebe. Pohnul jsem ridici pakou. Helikoptera se zastavila nad propasti. Mraky staly tesne nad nami, vir vrtule je uvadel do pomaleho otaciveho pohybu. Stroj se houpal jako zatka vrzena na zcerenou vodu. Vrtule, nesetkavajic se ve vzdusnych dirach se zadnym odporem, virila cim dal tim rychleji. Nahle jsme se propadli. Za okny tancily a ritily se prurezy geologickych vrstev. Naplno bezici motor pronikave vyl. Ridici paka sebou trhala a zasazovala mi prudke rany, ktere jsem stezi vyrovnaval. Pomalu jsme zacinali znovu nabirat vysku. Za okny ustupovala a propadala se ostra skalni zebra, po nichz se tahly chomace par. Nebylo mozno pozorovat toto ponure tajuplne misto, aniz se cloveka zmocnila zavrat. Nicim se nepodobalo horske krajine po veky vystavene vlivum vody a vetru. V mracich se tycily steny hladke jako tabule cerneho ledu. Pohled, bezdecne se obracejici dopredu, klouzal po techto strasidelnych srazech. Velkymi kruhy jsme stoupali jako skalni orel, az pod nami lezel cely krater — cerny kotel plny mlh.
„Ztratil jsem stopu,“ rekl jsem Arsenjevovi. „Je to vulkan? Treba potrubi konci prave zde?“
„Nevypada to jako vulkan. Dolu sestoupit nemuzeme, vidte?“
„Ne.“
Podal mi mapu, do ktere zakreslil cervenou carou drahu, kterou jsme zatim urazili.
„Potrubi vede do propasti se strany, temer po tecne. Musime je hledat na protejsi strane, tam, kde vycnivaji z mracen ty skalni hroty podobne homolim cukru, vidite je?“
Prikyvl jsem. Helikoptera pokracovala v letu nad propasti az k mistu, ktere mi Arsenjev oznacil. Cerne kuzele vycnivaly z mraku tak bileho, ze jej bylo mozno povazovat za zmrzly snih. Stena krateru, cim vice jsme se k ni blizili, vyhlizela, jako by se rozpadala. Objevovaly se v ni nove a nove trhliny, vyklenky, chodby. Vtom se ozval ve sluchatkach vzdaleny ton a zaroven se otevrela siroka souteska mezi dvema skalami, ktere se podobaly zricene brane a od nichz trcely nad propast uzke balvany. Zvuk v sluchatkach byl zcela jiny: membrana zvucela basove.
Vymenil jsem s astronomem vymluvny pohled. Take on to slysel. Kyvl hlavou na znameni, abych udrzoval tento smer. Pokousel jsem se vzletnout ponekud vys, avsak v te chvili nas pohltil mrak tak husty, ze se kontury skal rozmazaly i v radarskopu. Pohnul jsem kormidlem. Sestoupili jsme mezi steny soutesky a leteli jsme o nekolik metru niz, nez byly jeji okraje. Uzavreny prostor zmnohonasoboval rachot motoru. Na prave strane se skalni stena klenula nad souteskou a tvorila obrovsky baldachyn, napul odtrzeny od materske skaly. Shora na nas padl chladny, nehybny stin. Kdyz jsem se vyhybal nebezpecnemu mistu, bzuceni se zmenilo. Ozval se v nem novy ton, pripominajici nesmirne vzdalene duneni. Asi sto metru pred nami se souteska ostre lomila; previsle steny branily pohledu do dalky.
„Mohl byste tam dole pristat?“ zeptal se Arsenjev. Sledoval pozorne rucicku indukcniho pristroje. „Zda se mi, ze je tam neco zajimaveho.“
„Pokusim se,“ odpovedel jsem. Motor ztichl. Pomalu jsme klesali. Dno soutesky, zcela zastrene ponurymi stiny, vynorilo se mezi ohyby a vystupky skal a pohybovalo se pod nami lenive, jako ve zpomalenem filmu. Bylo poseto sikmymi, plochymi, cernou ssuti zasypanymi balvany, jejichz ostre hrany do sebe zapadaly. Tesne pred ostrou zatackou soutesky jsem zpozoroval pruh hole, pomerne rovne skaly, na ktere nebyly balvany. Vypadalo to, jako by je nekdo umyslne odhazel stranou. Tim vzniklo volne prostranstvi, lemovane po jedne strane hromadami cernych kamenu. V one chvili jsem se nad timto zvlastnim ukazem nepozastavil. Mel jsem radost, ze budu moci pristat. Vypnul jsem motor. Vrtule ted fungovala jako padak. S pronikavym svistem prorazela helikoptera vzduch, snesla se dolu a pristala primo pod hromadou cernych balvanu. Bzuceni v sluchatkach se stalo tak nesnesitelne, ze jsem je snal s usi. Arsenjev si prvni nasadil prilbu a vyskocil z kabiny. Soltyk, Rainer a ja jsme pospisili za nim.
„Magnetit,“ rekl Rainer, sotva zvedl prvni ulomek horniny. „Zelezna ruda, s vysokym procentem zeleza.“
„Tak proto ten pristroj tak bzucel!“ rekl jsem. Arsenjev se ohnul, vlezl pod siroko rozkroceny podvozek helikoptery, odmontoval indukcni pristroj a zastrcil bananek kabliku do zdirky ve svem skafandru. Pak pristroj zvedl a zacal opisovat kruhy. Kdyz zachytil stopu, vydal se na cestu vzhuru souteskou. Vracel se ve smeru, kterym jsme
