letadlo, vtazeno magnetickym polem, leti vzhuru. V okamziku, kdy je denni svetlo vystridano nahlym serem, vypinam motor. Kridla poklopu se s rachotem zaviraji. Novy naraz kovu na kov — to prejimaji pruzna pera vahu stroje. Slysim ohlusujici sykot stlaceneho vzduchu, ktery vyhani z komory atmosferu planety. Pak vsechno tichne a lampy se rozhorivaji klidnym svetlem.
ZAKON VYVRTKY
Za necelou pulhodinu doletela raketa nad jezero. Klesali jsme a hory vypadaly stale vyssi a mohutnejsi, vodni plocha stale rozlehlejsi. Nahle zacala tmava hladina vrit v zaru atomovych plynu a Kosmokrator, zustavujici za sebou stopu bilych pen, plul jeste nekolik set metru, pak se zastavil a vlny jim mirne kolebaly.
Kdyz motory umlkly, zavolal me Arsenjev do spolecne kabiny, abych podal zpravu o vysledcich letu. Byl jsem si jist, ze muj objev bude mit rozhodujici vliv na smer dalsich vyzkumu a ze se ihned vydame do Mrtveho lesa hledat kovove broucky. O sveho maleho vezne jsem bohuzel prisel: vitr, ktery vznikl ve chvili startu, smetl ho i s krabickou s kridla letadla.
Kdyz jsem skoncil vypraveni, zavladlo kratke ticho, ktere prerusil Arsenjev:
„Zklamal jsem se ve vas. Nemyslete si, ze cele to dobrodruzstvi stastne skoncilo. Kez by to byla pravda! Ale nevime, jak silnou davku radioaktivniho zareni pohltil vas organismus. Vase blazniva vyprava do Mrtveho lesa byla vic nez lehkomyslnosti: byla prestupkem. K pohnutkam sveho jednani jste pripojil i pohnutku, kterou jste k nim nemel pravo pripojovat: svou smrt. Chtel jste ukojit zvedavost bez ohledu na nebezpeci, jako kdyby vase smrt po nekolika hodinach samoty byla skutecne neodvratna. To, co jste udelal, svedci sice o vasi odvaze, ale odvaha, ktera se neopira o rozum, nema valnou cenu. Kdybychom se vsichni pustili do chaotickeho patrani na vlastni vrub, dopadlo by to s nasi vypravou spatne… Chcete k tomu neco dodat?“
„Ne.“
„Rikal jsem vam to vsechno pred ostatnimi,“ pokracoval Arsenjev mirneji, „abychom se v budoucnosti nedopousteli podobnych omylu. Riskovat smime jedine v pripade nevyhnutelne nutnosti. Budeme-li pred ni postaveni, budte si jisti, ze budu od vas i od sebe vyzadovat vsechno. Ano. Dale o tom mluvit nebudeme. Chtel bych ted od vas slyset, jaky dalsi postup navrhujete.“
„Jsme v situaci cloveka,“ promluvil Lao Cu, „pred nimz se otevrela kniha napsana nesrozumitelnym jazykem. Tusim, ze se navic otevrela nekde uprostred a jeste vzhuru nohama. Dokud nevime, co je podstatne, co nahodne, co hlavni a co vedlejsi, musime se obavat, ze nase jednani mohou ovlivnit nahodne nalezy a falesne domnenky. Proto navrhuji, abychom se vubec nezdrzovali mudrovanim, zda kulicky, ktere objevil Smith, jsou kovovymi broucky nebo ne, a jestlize je tomu tak, jsou-li nejdulezitejsimi obyvateli planety, ale abychom prikrocili k pruzkumu krajiny kolem Kosmokratoru, zakreslili mapu jezera a vytvorili si operacni zakladnu pro dalsi vypravy. Nechci nikomu vnucovat svuj nazor, ale myslim, ze musime shromazdit co nejvice fakt a jejich vyklad odlozit na pozdejsi dobu.“
„Jednim slovem, hypothesas non fingere?“ rekl Candrasekhar.
„Ano,“ odpovedel Cinan. „At nase vyzkumy zacnou touto velikou zasadou Newtonovou.“
Ctyri dny uplynuly v nepretrzite praci. Kazdy den rano jsem vzletal s helikopterou, abych porizoval fotogrametricke snimky a provadel zamerovani theodolitem. Po navratu jsme se Soltykem z vyvolanych snimku skladali leteckou stereoskopickou mapu a prenaseli jsme clenitost terenu do kartografickych siti. Tak vznikla mapa krajiny o polomeru sedesati kilometru. Mezitim provadela druha operacni skupina, skladajici se z Rainera a Osvatice, geologicke pruzkumy terenu. Do pobreznich skal vkladali naloze trhavin a odpalovali je. Kdyz jsem se vznasel s helikopterou nad jednim horskym stitem, ktery byl vrcholem triangulacniho trojuhelniku, hrmelo udoli pode mnou jako kovarna kyklopu. Pod prikrovem mlh se prevaloval rachot vybuchu. Vedci vyvolavali umele otresy pudy, pomoci citlivych pristroju registrovali seismicke vlny a urcovali slozeni hlubinnych vrstev skaly.
Arsenjev a Lao Cu krizovali v motorovem clunu po jezere a zkoumali ultrazvukovou sondou clenitost dna. Mlha, z niz vycnivaly jen nejvyssi skalni steny, nesmirne ztezovala vsechny prace. Fysikove se ji pokouseli rozehnat radioaktivnimi emitory. Kuzely paprsku ionisovaly pary, ktere se srazely jako jemny teply destik. Neuplynulo vsak ani dvacet minut a chomace par znovu zahalily krajinu. Kdyz nasledujici dny krizovali po jezere Arsenjev a Osvatic, zjistili, ze na nekterych mistech dava sonda dvoji udaje. Tento pristroj totiz vysila do vodnich hlubin zvukove vlny, ktere se odrazeji ode dna a vraceji se nahoru. Z casu, ktery uplyne mezi vyslanym impulsem a jeho ozvenou, vypocitava se hloubka. Na nekterych mistech byla vracejici se ozvena deformovana, jako kdyby odraz byl dvojity. Presnym merenim vyslo najevo, ze tesne u dna jezera se tahne dlouhy, ve vode ponoreny predmet, podobny sirokemu potrubi. Jeho prumer jsme odhadovali na pet az sest metru. Potrubi vedlo rovne jako podle snury severovychodnim smerem, dospelo k brehu, v hloubce asi sedesati metru do neho vnikalo, prostupovalo skalni masiv pod prusmykem, kterym jsem proletel pri svem prvem pruzkumnem letu, a pokracovalo pod povrchem roviny. Kdyz vedci sledovali smer potrubi na opacnou stranu, dospeli k druhemu brehu jezera. Vypadal velmi neobvykle. Misto obrovskych sedobilych balvanu, jimiz byly brehy vsude pokryty, vypinal se nad vodou cerny vypoukly valec, podobny boku prevracene lodi. Kdyz jsme po nem slapali okovanymi botami, vydaval zvucne, kratke tony. Zbezna analysa prokazala, ze je to vrstva zeleza, pokryta zavejemi supinkovite rzi. Naridili mi, abych priletel s helikopterou; pomoci radarskopu a indukcniho pristroje jsem vymezil hranice zelezne vrstvy. Nikde nebyla silnejsi nez ctyri metry a rozkladala se na plose sesti ctverecnich kilometru. Jeji nepravidelne, jakoby rozskubane okraje spocivaly na zricenych balvanech. Nechal jsem helikopteru na vode a zucastnil jsem se vyzkumu zelezneho prikrovu. Sondy ukazaly, ze nekolik metru pod hladinou nahle konci. Dalsi zaznamy sondy byly skreslene a nejasne. Protoze v nasich skafandrech je mozno pobyvat stejne dobre na sousi jako pod vodou, pokousel jsem se ponorit. Voda byla velmi tepla. Klouzaje po hladkem oblem brehu, potopil jsem se do hloubky asi peti metru. Tak hluboko sahala vrstva zeleza. Doleji byl hruby, tmavy pisek. Snazil jsem se podhrabat rukama okraj zelezne vrstvy, abych se presvedcil, jak je silna, ale nenahmatal jsem okraj, ani kdyz jsem vyhloubil pulmetrovy otvor. Dale breh prudce klesal. Kdyz uz se svetlo menilo v tmavozelene sero, narazil jsem rukama na tvrdou oblinu. Tady se zelezo opet vyskytovalo, a to v podobe svislych, makovicim podobnych utvaru, ktere rostly z neviditelneho dna. Vypadalo to, jako kdyby rozzhaveny kov vtekl do vody a vychladl v ni.
Jen jsem se vratil na breh, zavolal me Arsenjev radiovym signalem na palubu rakety. Kdyz jsem pristal s helikopterou na hrbete strely, objevili se Arsenjev a Lao Cu v kovovych skafandrech, ktere je mely chranit pred radioaktivnim zarenim. Mel jsem s nimi letet do Mrtveho lesa. Ptal jsem se, mohu-li si take vzit kamexovy krunyr, ale Arsenjev mi rekl, ze pujdou sami. Nezbylo nic jineho nez nastartovat motor. Let jsme absolvovali bez nehody. Radiove signaly nam pomahaly udrzovat primy smer a privadely nas do spravneho kursu, kdykoli jsem se od neho odchylil.
Za tri ctvrti hodiny se objevila bledeolivova sira rovina na okraji Mrtveho lesa. Pristal jsem pobliz hraze, kterou rovina koncila. Vedci, kteri si vzali s sebou pristroje a naloze fulguritu, vzdalili se a ja jsem osamel.
V poslednich dnech byly prace provadeny tak uzkostlive presne a metodicky, jako kdyby se to vsechno odbyvalo v nejvsednejsim miste na Zemi, a nikoli na cizi planete. Vedci chodili beze slova okolo nejpodivuhodnejsich zjevu, jako bylo treba zahadne potrubi a zelezny breh. Na me kovove broucky si nikdo ani nevzpomnel. Musim se priznat, ze me to chvilemi zlobilo. Uvedomoval jsem si, s jak hlubokym zajmem zakresluji do mapy, jak sam zapominam, kdyz vysedavam nad propocty, ze jsem na prahu nesmirneho, chapani se vymykajiciho tajemstvi. Kdyz jsem se pokousel klast otazky, odpovidali vsichni, jako by byli smluveni: „S tim jeste musime pockat.“ — „O tom jeste nemuzeme nic urciteho rici.“ A kde je vzlet, kde romantika vedecke prace? Behem techto nekolika dni, jsa odkazan jen na vlastni fantasii, vymyslil jsem desitky hypothes: ze zelezny breh vznikl, kdyz na skalu narazil zelezny meteorit; ze potrubi je jednim z tunelu, v nichz se v podzemi pohybuji kovovi tvorove. Kdyz jsem to povidal Candrasekharovi, vyvratil me domnenky v peti minutach. — „Tady aspon sam vidite, kam vede nepresne induktivni uvazovani,“ rekl nakonec.
„Dobra, me domnenky nemaji prazadnou cenu, budiz,“ zvolal jsem. „A co vy? Objevili jsme potrubi, a misto abychom se k nemu dostali, nechali jste me dnes cely den brat vzorky vody z ruznych hloubek. Opravdu, ja uz nic nechapu. Jste pomalu tajuplnejsi nez obyvatele Venuse!“
„Ach tak, my tedy jsme pro vas zahadou?“ usmal se matematik. Najednou zvaznel, vzal me za ruku a rekl:
„Jsme jenom opatrni. Zpusoby, jak jedname, nediktuje nam dzungle zahad, ktere nas obklopuji, nybrz neco
