prileteli. Dlouhymi kroky lehce stoupal s kamene na kamen. Pustil jsem se za nim. Po obou stranach se tycily rozeklane srazy. Mraky usedaly na okrajich propasti, zalevaly je a naplnovaly soutesku zvlastnim rozptylenym svetlem.
„To bzuceni pusobila ruda, jsme tedy na falesne stope,“ rekl jsem Arsenjevovi, kdyz jsem ho dohnal.
„Tady je jeste neco jineho nez ten zatraceny magnetit,“ odbyl me. Najednou zmenil smer cesty. Zacal splhat na velky vycnely kamen, ktery uzaviral cestu. Dale spadal svisly prah.
„Tam neprejdete,“ rekl jsem, ale Arsenjev sel dal. Postoupil jsem o krok a zpozoroval jsem ve stinu vycnele skaly, ktera nam zakryla polovinu oblohy, neco podobneho uzke policce. Jen jsem na ni stoupl, ucitil jsem, ze je tam tepleji. Po nekolika krocich se objevil vchod do obrovskeho tunelu. Jeho kruhovy obrys mohl clovek jen vytusit pod hromadami hrozive navrsenych kamenu. Bylo tam sero. Arsenjev vytahl svou baterku a rozsvitil ji. Ve sparach mezi balvany se neco zatrpytilo. Oprel jsem se do nejblizsiho balvanu, a kdyz povolil, zacal jsem odvalovat stranou i jine. Konecne jsem drzel v ruce roztrhany a zprohybany kus vlniteho plechu. Arsenjev prendal baterku do leve ruky, do prave vzal indukcni pristroj a priblizil jej k hradbe z balvanu.
„Sem by bylo dobre prijit se specialni vyzbroji,“ poznamenal Soltyk, „abychom mohli odvalit kameny.“
„Neni to snad cesta… jejich cesta?“ zeptal jsem se.
„Neni to cesta…“ odpovedel astronom. Vylezl nahoru po hrouticich se kamenech a svitil do skulin mezi nimi.
„Je to potrubi…“
„Potrubi?“
„Ano. Prerusene nejakou katastrofou. Znicene.“
„Znicene?“ opakoval jsem ohromene. Stal jsem mezi chaoticky nakupenymi ulomky. Obraz tunelu se ztracel. Uvidel jsem jej znovu az po nekolika krocich; ovalna, prerusovana krivka se rysovala pod hranatymi ulomky skaly. S pristrojem prehozenym pres rameno k nam sestoupil Arsenjev.
„Potrubi, po jehoz stope jsme leteli, je preruseno nekde ve stene krateru, asi tam…“ ukazal smer, odkud jsme prileteli. „Je uplne hluche… mrtve. Neprochazi jim ani nejslabsi naznak proudu. To, co jsme pri letu slyseli, ta akusticka stopa, to byla jen elektricka ozvena, odrazejici se od jeho kovoveho povrchu. Ale tato cast,“ ukazal na kamennou hradbu, „tato cast funguje. Chcete si poslechnout?“ podal mi konec kabelu a zaroven obratil pristroj k usti tunelu.
„Ale vzdyt to je…“ zvolal jsem, ale Arsenjev me prerusil.
„Nerikejte zatim nic.“
Podal kabel Soltykovi, aby si take poslechl zvuk vychazejici z tunelu.
„Tak, a ted reknete, co vam to pripomina?“
„Zapnute elektronky,“ rekli jsme soucasne, jako kdybychom se smluvili. Chvili jsme se divali jeden na druheho. Svetlo rozsvicene baterky promitalo na temnou skalni stenu nase stiny jako shrbene siluety obru s trojuhelnikovitymi lebkami. Na kovovych prilbach si pohravalo svetlo.
„Ano,“ rekl astronom. „Je to zvuk, jaky vydavaji katodove lampy, kdyz jimi prochazi proud.“
„Kde by se tu vzaly elektronky? Jsou v potrubi?“
Arsenjev pokrcil rameny. Poklekl jsem a odvalil nekolik plochych balvanu, na nichz jsme stali. Spodni vrstva kameni byla zaborena v cernem slizu. Dotkl jsem se ho; prsty se zaborily do klihovite hmoty. Zmocnil se mne hnus. Jiz jsem chtel vstat, kdyz ma ruka zavadila o neco obleho a tvrdeho. Zatahl jsem za to a vytrhl jsem zpod kamenu predmet vypadajici jako ulomena vetev. Nemelo to vlastne s vetvi nic spolecneho. Byl to kratky, dosti silny valec, z nehoz vybihaly tri tenci. Kazdy z nich se zase rozvetvoval stejnym zpusobem a tak na konci vznikal trs tenkych tvrdych prutu. Cele to vazilo snad patnact kilogramu a merilo asi metr. Nejsilnejsi valec, jak bylo videt na lomu, byl ze soustrednych vrstev kovu, stridave zluteho a sedeho.
„Nejaka hlinikova vrba,“ rekl jsem. „Podivejte se, profesore.“
Arsenjev si prohlizel predmet s vrcholnym zajmem. Kazdou vetvicku bral zvlast do prstu, prikladal k ni elektrometr, ale bezvysledne. Pak se rozhledl:
„Poletime dal souteskou po stopach potrubi.“
„Ten magnetit nas bude zatracene mast,“ poznamenal jsem.
„Nevadi. Zato potrubi ted vydava svuj vlastni ton.“
Vratili jsme se k helikoptere. Tady Arsenjev vystoupil na vysoky balvan a zustal stat:
„Pockejte. Musim to prozkoumat.“
Zapnul pristroj a zacal obchazet misto pristani.
„Potrubi zde lezi uplne na povrchu… to volne prostranstvi… nevim proc, ale cela ta historie se mi nelibi… nerozumim tomu…“ mluvil v kusych vetach, zrejme sam k sobe.
„Doktore,“ obratil se najednou na Rainera s otazkou, „co myslite, muze byt ta propast vyhaslou sopkou?“
„Na Zemi bych rekl 'vylouceno', pokud mohu soudit podle skal… take otresy pudy davaji zcela jine obrazy… ale tady mohu jenom rici 'nevim'.“
„Proc vystupuje potrubi na povrch? Je to snad nahoda?“
„Myslim, ze vim, co sledujete,“ rekl Soltyk. „Potrubi by melo byt polozeno hloubeji. Kdybych mel jako inzenyr instalovat tak mohutny privod energie, vlozil bych jej nejmene sest metru hluboko do zeme.“
„Nemyslil jsem jen na to,“ rekl Arsenjev, „ale je to opravdu pozoruhodne… pozoruhodne…“ opakoval. „Cloveku se mimodek vnucuje domnenka, ze nejprve bylo polozeno potrubi a teprve pak… se zmenilo rozvrstveni terenu…“
„Chcete rici, ze potrubi bylo kladeno v dobe, kdy jeste neexistoval krater, ani souteska?“ otazal jsem se.
„Ano, prave to. Vite co, pojdte se podivat za ten prudky ohyb, treba se nam odtamtud podari neco objevit.“
Sestoupili jsme nekolik set kroku po nacernalych balvanech. Byl jsem rychlejsi nez ostatni a prvni jsem dospel do zuzujiciho se skalniho hrdla… Pod nami, ve vzdalenosti zhruba dvou set metru, souteska koncila. V temnem ramci jejiho usti svetlala se siroka kotlina. Na jejim dne lezelo jezero. Cerna, nehybna vodni hladina, jeste ve znacne vzdalenosti od brehu probodana vycnelymi skalnimi hroty, rozlevala se daleko siroko. Zastiraly ji opary lehounke jako dym. Kuzele skalni drti, ktera se vsech stran spadavala, lemovaly jezero jako obrovsky srazny trychtyr. Nad kamenitymi planemi a pruhy skalni ssuti cnely skupinky nepravidelnych kamennych jehel. Vpravo se od temneho pozadi odrazel bily kotouc. Nekdo pristoupil tak blizko, ze zavadil o me rameno, ale nevenoval jsem tomu pozornost. Skoro soucasne s mym druhem — byl to Arsenjev — zvedli jsme k ocim dalekohledy.
Nekolikrat jsem zamrkal, protoze se mi zdalo, ze jsem obeti preludu. Ne, dalekohled byl v poradku a presne jsem jej zaostril…
Na nehostinne skalnate plani se tycila bila koule. Zvedala se nad balvany jako hladka kupole matematicky presnou, dokonalou, plynulou krivkou, bez stinu nepravidelnosti. Odrazela se nesmirne ostre od chaosu roztristenych skal, ktere ji obklopovaly.
„Dokazal byste tam pristat?“ rekl astronom.
Neodpovedel jsem hned a prohlizel jsem si misto dalekohledem. Vsude balvany a balvany, nastavujici ostre hrany, vsude nekonecne plochy skalni drti, sesypavajici se sedymi splazy do uzlabin. Misty staly balvany opreny o sebe v poloze tak neobvykle, ze oku, ktere po nich prebihalo, se zdalo, ze ztraceji rovnovahu a padaji.
„Pristani by bylo nebezpecne,“ rekl jsem. „Jestlize se balvany sesuji, helikoptera se prevrhne. Mohla by se zkrivit vrtule. Ale muzeme tam prece sejit, neni to daleko, jiste ne dal nez tri kilometry…“
„Nevim, jestli by nebylo moudrejsi vratit se k rakete,“ rekl zvolna Arsenjev. „Skoda, ze nemame hydroplanovy podvozek… mohli bychom se snest na jezero.“
Myslil na nafukovaci gumove plovaky, na nichz muze helikoptera pristavat na vode. Nechali jsme je v rakete, abychom zmensili zatizeni stroje.
„Profesore, ted se vratit?“ zvolal jsem. „Ted, kdyz uz jsme tak blizko rozreseni zahady?“
„Nezda se mi, ze rozreseni zahady by bylo nejak zvlast blizke…“
Vedle nas na skalnim prahu stali nasi druhove a dalekohledy si prohlizeli rozlehlou pustinu. Arsenjev naklonil indukcni pristroj k zemi a otacel nejakou dobu jeho usti kolem dokola.
„Zda se mi, ze potrubi skutecne klesa dolu k te kouli,“ rekl, „ale poslech je praspatny; nestastny magnetit…“
Vysoke haldy zelezne rudy se valily ze soutesky a pokryvaly svah dolu se zuzujicim klinem. Kus dal mely
