Zaklapl jsem vicko. Piskani v sluchatkach ihned ustalo — toto jsem prece jen pochopil. Kovove steny krabicky nepropoustely elektromagneticke vlny. Vydal jsem se na zpatecni cestu s pocitem, ze nesu v kapse neco jako casovanou pumu, narizenou na neznamou hodinu. Za dvacet minut jsem byl u letadla. Predevsim jsem zasedl k prijimaci. Ale ether byl prazdny — bylo slyset jen casty, blizky praskot. Od pristani uplynuly ctyri hodiny. Mel jsem hlad. Sedl jsem si do kabiny a uz jsem ji chtel zavrit, kdyz jsem pocitil touhu znovu se podivat na obyvatele Venuse. Otevrel jsem krabicku. Jakmile jsem ji jen pootevrel, broucek se pohnul a jako predtim vysunul dratek; ve sluchatkach se ozvaly prerusovane tony. Sam nevim dobre proc (za tento okamzik se stydim), ale nechtelo se mi jist, abych tak rekl, „pred jeho zrakem“. Polozil jsem tedy krabicku na kridlo letadla, zavrel jsem kabinu, vycistil ji od jedovate atmosfery stlacenym kyslikem z lahve a pustil jsem se do zasob. Zrovna jsem byl v nejlepsim, kdyz se z dalky zacal ozyvat tlumeny ton, chvilemi se rozeznivajici zretelneji, chvilemi zase slabnouci. Prichazel ze znacne vysky. No ovsem, to byl Kosmokrator!
Shodil jsem s kolen rozlozeny balicek, podival jsem se vzhuru a pri tom jsem stiskl kontakt. Motor ihned naskocil. Nevidel jsem nic, ale rovnomerny hukot silil kazdou vterinu. Vtom se protrhava oslnive bily prikrov mracen a na jejich pozadi se objevuje raketa. Kricim do mikrofonu, davam plny plyn. Mam pocit, ze uplynula vecnost, a letadlo jeste stale sedi na zemi. Konecne! Stoupam vzhuru tak prikre, jak jen mohu, div ze se nezritim. Presto teprve zacinam stoupat a Kosmokrator, ktery preletel stranou, je uz daleko. Jeste okamzik a zmizi mi v mracnech. Sleduji raketu ocima siroce otevrenyma. Leti po obloze v prime linii, mraky, ktere se dostavaji do proudu tryskovych plynu, kolotaji a viri. V sluchatkach se ozyva stale jen ojedinely praskot. Krecovite sviram v ruce rizeni. Motor ze sebe vydava vsechno. Nadarmo. Kosmokrator se zmensuje, ztraci se v mlecnych kotoucich par — okamzik, naposled se slabe narysuje v mracich a mizi. Temer presne v stejnou chvili ozyva se v sluchatkach zvuk, jaky vydava ohnuty pruzny plisek; najednou uderi do usi prival hlasu, kratke, prerusovane volaci signaly rakety, bzuceni proudu a Soltykuv hlas, tak zretelny a cisty, jako by na mne mluvil ze vzdalenosti dvou kroku:
„Po ktere strane je zareni slabsi?“
„Po leve,“ odpovida Arsenjev. „Bude to asi tak osm kilometru.“
„Inzenyre Soltyku!“ kricim tak hlasite, az mi zvoni v usich. „Halo, Kosmokrator!“
„Zde, zde!“ vola Arsenjev. Soltykuv blizsi hlas vyplnuje celou kabinu:
„Pilote! Halo! Pilote! Co je s vami?“
„Vsechno v poradku!“
Zaplavuje me vlna nahle ulevy. Musim se ovladnout, abych mohl dodat:
„Vyska dva tisice metru. Letim za vami.“
A hlasem pokud mozno lhostejnym pripojuji:
„Objevil jsem dost slusne misto pro pristani.“
„Jdete k certu s tim svym mistem pro pristani!“ vola Soltyk. „Kde jste vezel, clovece?“
V prvni chvili jsem nevedel, co odpovedet; mezitim nasazuje zas on sluzebni ton:
„Mam vam hlasit kurs?“
„Neni treba, letim podle vaseho gonia.“
„Halo, pilote!“ vola Soltyk, jako by si prave vzpomnel na neco duleziteho. „Pozor na gyrokompas! Jste asi sest kilometru za nami, hledte, abyste zatim nepreletel osmy stupen. Je lepsi drzet se dal, asi tak o pul minuty vic na vychod.“
„Proc?“
„Tam lezi ten zatraceny radioaktivni les!“
„Radioaktivni les!“ opakuji a divam se na svuj kompas. „A co ma byt?“
„Nepropousti radiove vlny!“
„Nepropousti vlny…?“
Mam chut poradne se prastit do cela. To jsem pekny hlupak! Nad lesem prece lezi silna vrstva ionisovaneho vzduchu. Samozrejme, ze cela tato oblast je pro radiove vlny neprostupna. A ja osel si na to nevzpomnel! „Osel! Osel!“ opakuji si a ptam se Soltyka:
„Proc jste predtim krouzili nad lesem? Asi tak pred hodinou nebo pred hodinou a pul?“
„Vy jste nas videl?“ vola Soltyk. „Vy jste tam byl? Nerikal jsem vam to!“ obraci se k nekomu. A pak zase ke mne:
„Slysel jsem signaly vaseho letadla, kdyz jsme tamtudy leteli. Volali jsme vas, krouzili jsme tam asi ctvrt hodiny, ale poslech byl tak katastrofalne bidny, ze nebylo skoro nic slyset, a tak jsem myslil, ze jsem se zmylil.“
„Nemylil jste se…“ rikam tiseji, jakoby pro sebe. Chapu uz vsechno. Po celou dobu vysilalo radio na palube automaticke signaly, to znamena i v dobe, kdy jsem se toulal po mrtvem lese. A protoze letadlo stalo kus dal, pravdepodobne na hranici ionisovaneho pasma, zaslechl Soltyk signaly a raketa zacala krouzit nad rovinou… jen jedna vec je mi nejasna:
„Videli jste letadlo?“ ptam se.
„Ne. Vy jste pristal?“
„Ano.“
To je zvlastni! Leteli ve vysce priblizne pet tisic metru a nezpozorovali letadlo? Vtom padne muj pohled na kridlo letadla a vsechno se ihned vysvetli. Nejaky moudry inzenyr dal natrit trup i kridla svetlehnedou barvou. Oduvodnil to velmi ucenymi uvahami o vlastnostech atmosfery na Venusi, o pohlcovani, zareni a tak dale… Stroj tak splynul s barvou pudy, ze jej z vysky nebylo mozno zpozorovat.
„A v okenku gonia nebylo nic videt?“ ptam se. „Poruchy, ze?“
„Ano.“
Musim ted davat pozor, protoze uprostred okenka se objevuje svitici krizek. Znamena to, ze jsem uz nedaleko rakety. Letadlo se do ni nemuze vracet zpet stejnou cestou, jakou startuje.
Soltyk zacina hovorit:
„Vidite nas, pilote?“
„Ne,“ odpovidam. Napinam zrak, ale kolem mne se prevaluji pouze mlecne pary.
„Prepnete na radar. Jak se citite?“
„Docela dobre.“
Na obrazovce radarskopu se ihned objevuje zmensene, dlouhe vreteno. Soltyk rika:
„Zacinam hlasit: osm, patnact.“
„Osm, patnact,“ opakuji a lehce tisknu paku plynu, soucasne vzletam se strojem vzhuru. Snazim se udrzet obraz rakety v pruseciku bilych car v radarskopu. Letadlo i raketa se musi k sobe priblizit nejmene na patnact metru — je to pomerne snadna evoluce, je pouze treba ridit se presne udaji pristroju.
„Sest, sest!“
„Sest, sest!“ opakuji. Asi po minute mracno nade mnou ztemni. Odtrhuji oci od radarskopu, ktery uz nepotrebuji. Z bile hlubiny se vynoruje teleso rakety.
„Vidim vas!“ volam a kontroluji udaje na pristrojich.
„Jedna, osm!“
„Jedna, osm. Souhlasi,“ odpovida Soltyk. „Pozor! Zapinam PPH!“
„PPH“ znamena „pomocne pohonne hmoty“. V dobe, kdy raketa prijima na palubu letadlo, neni pohanena atomovymi motory, protoze by se letadlo mohlo pri nezdarenem manevru dostat do proudu tryskovych plynu, a to by znamenalo katastrofu. Proto se v takovem pripade uziva pomocnych pohonnych hmot — to znamena vodikokyslikove smesi.
Zvuk motoru v rakete se meni. Rovnomerny hukot prechazi ve vysoky kvilivy ton: to vyji cerpadla turboreaktoru. Opatrne pritahuji paku kormidla. Obrovske klenute bricho Kosmokratoru jiz na mne vrha svuj chladny stin.
„Sest desetin.“
„Sest desetin, souhlasi!“
Smer a rychlost obou letadel se ted musi shodnout co mozna nejpresneji. Napjate sleduji couvajici rucicku na ukazovateli a milimetr za milimetrem posunuji paku plynu.
„Nula! Pozor! Nula!“
„Nula! Souhlasi!“
Kosmokrator visi primo nade mnou. Mam pocit, ze bych se mohl dotknout stribrnych platu jeho pancire, kdybych vztahl ruku. Ozyva se duty rinkot. Na obe strany se rozletaji kridla poklopu, otvira se hangarovy prostor a
