Tesne kolem nas se mihaly chvejive, snehu podobne chumace kondensovanych krystalku, trpyticich se stribrne ve slunecnich paprscich. Niz lezela mracna jako nacechrana, slita stena. Ritili jsme se ji vstric s desivou rychlosti. Okamzik a obrazovka zhasla, jako by ji ovanul husty kour.
Stada mracen padila, rozletujice se jako vyplaseni tezci ptaci. Hlasil jsem Soltykovi vysku: tricet kilometru — a uz jsme byli v mracich. Na Venusi pluly v nezvykle vysce. Atmosfera byla tak husta, ze i nase pomerne nevelka rychlost mela za nasledek pronikave vyti, prechazejici od basove traslavych tonu az do nejvyssiho hvizdotu. Viditelnost se prakticky rovnala nule. Hned jsme se pohrouzili do tmavozluteho sera, hned jsme vletli do mlecnych pen, hyrive posetych duhami. Soltyk prepojil televisory na radar, ale prilis to nepomohlo. Dolu obracene kuzely radarovych paprsku bezmocne vazly v trasoviskach mracen a neprozrazovaly utvareni povrchu. Leteli jsme naslepo podle gyrokompasu, opisujice okolo planety siroke oblouky. V sedozelenem svitu, ktery zaleval obrazovku, ukazovaly se rozmazane kontury mraku lezicich niz a v mezerach mezi nimi vrstvy jeste hlubsi az k povrchu, na nemz se tvary slevaly v kalnou sed.
Sluchovou kulisou letu byl ustavicny duty sum. Pri nepretrzitem pozorovani obrazovky se me chvilemi zmocnoval dojem, ze pod nami kypi rozbourene more a ze sum letu je hlukem tristicich se vln. Tento klam byl asi po hodine letu uz tak silny, ze jsem musel na nejakou dobu odvratit oci od obrazovky. Soltyk vedl raketu niz a niz. Od povrchu uz nas delilo pouhych osm kilometru, ale viditelnost se stale rovnala nule. Jak ukazovaly aerometricke pristroje, vznasely se v mracnech chomace drobnych pevnych castecek, ktere pohlcovaly radarove vlny. Byl jsem zvedav, co Soltyk udela, ale samozrejme jsem se na nic neptal. Nejprve se me zmocnilo zklamani, pak netrpelivost, nakonec zlost: tak dlouho jsem cekal na okamzik, kdy vsednu do kabiny letadla, a ted, kdyz se ten okamzik blizil, primo jsem se bal, ze v tech zatracenych mracnech ztratim orientaci.
Obraz v televisoru se zmenil. Soltyk postupne zapinal stale kratsi a prubojnejsi radarove vlny. Vlnomer vysilacky ukazoval: centimetr, pul centimetru, tri milimetry… Naraz se rozplynuly a zmizely masy, plazici se po obrazovce. Spatril jsem povrch Venuse — bohuzel vsak se na nem nedalo mnoho rozeznat. Nerovnosti a vypouklosti terenu spletaly se pri silenem uprku zpet do jakychsi roztresenych pruhu, zelenavych a rudohnedych. Soltyk ted bez prestavky manipuloval s pakami; budto zapinal motory, nebo silneji brzdil, az poklesla rychlost letu na nejnizsi pripustnou hranici. Leteli jsme nad jakousi velkou rovinou rychlosti asi tri sta metru za vterinu. Zdalo se mi, ze je porostla hustym lesem. Kosate koruny stromu nebo snad nejakych fantastickych rostlin, obrovske kere, haje, houstiny — to vse se mihalo pred ocima prilis rychle, nez aby bylo mozno sledovat jakoukoli podrobnost. Kdyz letadlo kleslo na ctyri tisice metru, zmocnily se me pochybnosti, jsou-li ony fantasticke utvary opravdu rostlinami. Zmizely vsak drive, nez jsem mel cas dobre si je prohlednout. Objevily se ploche pahorky s mirnymi svahy. Tu a tam nesahaly mraky az k povrchu planety. V jedne z trhlin mezi mracny, ktera menila sve tvary a line pulsovala, zacernal se oblak s temnymi stenami, odrazejici se svou nehybnosti od oceanu par. Byl to vrchol hory. Teren stoupal. Rucicka altimetru dosahla drobnymi skoky sedmi tisic metru. Pod nami plynula mohutna klenuta uboci, casem se zatrpytilo svetlo jakoby odraz na ledovci, casem zableskly svahy hladke jako sklo. Pak se giganticke panorama skalnich vysin a hlubokych udoli ponorilo do mlh. Raketa nabirala vysku. Devet, deset, jedenact tisic kilometru. Ridnouci plyn, prorazeny spickou rakety, svistel cim dal slabeji. Konecne se Soltyk obratil ke mne. Nerekl nic, ale z jeho oci jsem vycetl, ze prisel muj cas.
Osvatic prevzal od Soltyka rizeni, a zatim co raketa, ponorena v mlecne bilych mlhach, letela dal, meli jsme poradu. Prvou veci bylo, urcit presne slozeni atmosfery. Souhlasne s predpoklady se ukazalo, ze je mnohem, temer dvojnasobne vyssi nez zemska. Tlak ve vysce jedenacti kilometru byl 690 milimetru rtutoveho sloupce, tedy skoro tolik jako na hladine zemskych mori. Podle chemikovych zaveru jsou mracna velmi ruzne konsistence. Jak se zdalo, tvori nekolik nad sebou lezicich vrstev. Nejvyssi se skladaji z polymerisovaneho formaldehydu a castecek nejake nezname latky, jejiz podrobne prozkoumani bylo odlozeno na pozdejsi dobu. Nizsi obsahovaly vedle formalinu nevelke mnozstvi vody. Kysliku bylo v ovzdusi pet procent, kyslicniku uhliciteho dvacet devet. S litosti jsem se rozloucil s tajnou nadeji, ze se domnenky vedcu nepotvrdi a ze se po planete bude mozno pohybovat bez kyslikoveho skafandru. Protoze let v mracnech neprinasel presne udaje o terenu a znesnadnil rakete pruzkum a navic bylo manevrovani s Kosmokratorem v malych vyskach spojeno s jistym risikem, rozhodli jsme se, ze pristaneme. Na prostore asi sedm tisic kilometru, nad niz jsme proleteli, nebylo mozno zjistit zretelne znamky cinnosti myslicich bytosti, ale v presvedceni, ze na planete jiste ziji, rozhodli jsme se po pristani zahajit pruzkum, zatim v oblasti pomerne nevelke, pri nezbytne opatrnosti. V teto krajine mel den trvat jeste sest dnu pozemskych, casu tedy bylo dost. Osvatic vratil raketu do smeru ploche krajiny, kterou jsme predtim zpozorovali. Zbyvalo jeste prozkoumat podrobne teren a nalezt co nejrovnejsi misto pro pristani. Vystoupil jsem na horni palubu, abych se prevlekl, a kdyz jsem se vratil, jiz ve skafandru, vsichni se okolo mne shlukli. Nechtel jsem se s nikym loucit. Spolecne se Soltykem jsem odesel do komory ve spicce rakety, kde na katapultu lezelo letadlo: dlouha, stihla ocelova kapka s kridly ustupujicimi daleko dozadu. Protoze jeho kabina je hermeticky uzavrena, snal jsem prilbu, ktera zuzovala zorne pole.
„Uz vite vsechno, vidte?“ rekl Soltyk.
Stiskl jsem mu pevne ruku, vystoupil jsem na kridlo a jednim skokem jsem se octl v kabine. Prilbu jsem polozil pod sedatko, abych ji mel kdykoli po ruce. Zapnul jsem svetla a ciferniky pristroju, jeste jednou jsem zkontroloval kohoutky kyslikovych pristroju a pohledl jsem pres okenka na inzenyra. Byl rozcileny, ale snazil se, aby to nedal na sobe znat.
„Ihned vas vystrelime…“ rekl. „Ale napred jeste jednou zkontrolujeme spojeni.“
Vedel jsem, ze je kontroloval uz stokrat — naposledy nejpozdeji dnes rano, ale jen jsem se na neho usmal. Odesel. Osamel jsem. Zabouchl jsem pruhlednou kupolku nad hlavou, utahl tesnici srouby a pevne jsem se oprel nohama o pedaly rizeni. Na sviticim ciferniku skakala vterinova rucicka. Vtom se v sluchatkach ozvalo slabe zapisknuti a hned potom Soltykuv hlas:
„Tak co, jak me slysite?“
„Slysim vyborne.“
„Letime ve vysce devet tisic metru, rychlost devet set dvacet za hodinu. V poradku?“
„V poradku.“
„Muzete tedy zapnout motor. Zapnuto?“
„Zapnuto,“ odpovedel jsem, kdyz jsem zmackl knoflik starteru. Cervene svetylko zazarilo v zelenavem pritmi.
„Pilot hotovo?“
„Pilot hotovo.“
„Pozor!“
Rozlehl se ohlusujici treskot. Poklop ve spicce se rozletl a ja jako naboj z delove hlavne jsem vystrelil ven v plamenech tryskovych plynu.
Oci zaplavil prival svetla. Jako plavec bojujici s vodou vyrovnaval jsem uplne mechanicky kormidla. Kabina byla zasklena vypouklymi okenky. Ve svetle prichazejicim odevsad, jako muska v kapce cireho jantaru, letel jsem po hlave proti kolotajicim mlham a mrakum. Vyti prorazene atmosfery ucpavalo usi jako vata. Zdalo se mi, ze kupolka praskne, promacknuta rychlosti letu. Ale brzy jsem ztratil rychlost, kterou mi propujcil katapult Kosmokratoru, a rozletel jsem se vlastnimi silami. Dival jsem se na sede, stranou prchajici mlhy a vtom, jako by nekdo mezi ne vsunul skleneny nuz, atmosfera nade mnou se vyjasnila. Soucasne obtahlo namodrale svetlo oslnivou konturou bricha mracen, rozlehl se hucivy svist a dolu se rinuly proudy vod. Pochopil jsem, ze nekde velmi blizko nade mnou leti Kosmokrator a ze tento ukaz zpusobily atomove plyny, vyletujici z jeho trysek. Slapl jsem na pedal, abych dostal stroj co nejrychleji z nebezpecneho sousedstvi. Kdyby me naplno zasahly tryskove plyny rakety, mohly by mi utrhnout kridla.
„Halo, pilote, jak se vede? Letite?“ ozval se hlas v sluchatku.
Prisvedcil jsem a udal jsem kurs podle gyrokompasu.
„Zacneme krouzit. Muzete letet dolu!“
Ze sveho mista jsem nevidel nic nez prevalujici se mlhy. Zato v male kruhove obrazovce palubniho radaru bez ustani plynuly obrysy terenu, leziciho pode mnou. Pomalym, tisickrat uz vykonanym pohybem polozil jsem stroj na kridlo a zacal jsem padat jako kamen. Na Zemi bych se na altimetr vubec nemusel divat, protoze zdanliva velikost rek, silnic a jinych veci dole viditelnych neni pri trose zkusenosti nejhorsim voditkem, ale tady jsem nespoustel oci s jeho stupnice a pri tom jsem pozoroval i obrazovku radarskopu. Kdyz se rychlost padu prilis zvetsila, dostal jsem stroj velmi pomalu ze stremhlaveho letu. Byl jsem primo ve vrstve mracen a pri letu jsem stridave vletal do jejich nacechranych chomacu a vyletal z nich. Pode mnou vsak nebylo ani stopy po one rovine zarostle lesem. Defilovaly tam dlouhe a siroke hole hrbety, podobne ztuhlym vlnam. Hlasil jsem to Soltykovi.
