vzorcu, ale proc vy smite snit o tom, ze ridite letadlo, a proc ja o sve matematice ne? Mame proste v temze svete ruzna zamestnani. Z toho je videt, ze jsme prilis mnoho mluvili o neobycejnych objevech a myslenkach a prilis malo o lidech, kteri je delaji. A proto zmenim plan pro dnesni vecer — k prospechu nejen vasemu, ale i k prospechu nas vsech.“
Odpoledne jsem se prochazel po chodbe a cekal jsem, az budou ctyri hodiny, kdy jsem mel prevzit po Soltykovi navigacni sluzbu. Uvazoval jsem o tom, ze mezihvezdna cesta se lisi od vsech ostatnich hlavne tim, ze vubec nelze pozorovat, jak pokracuje, a jedinym svedectvim toho jsou komplikovane krivky, ktere kazdy vecer zakresluje vedouci vypravy do map hvezdneho prostoru. Postrada ustavicnou zmenu panoramatu, a protoze se hvezdy zdaji svou nesmirnou vzdalenosti nehybne, nedeje se vlastne nic a jde to tak daleko, ze jsou behem dne chvile, kdy pocituji zkratka nudu. A vubec nepomaha, kdyz si opakuji, ze jsem meziplanetarnim cestovatelem.
Podival jsem se na hodinky. Byly uz skoro ctyri. Obratil jsem se a pomalym krokem jsem sel do centraly. Ode dveri me delilo snad pet kroku, kdyz doslo k prudkemu narazu, ktery mnou mrstil o zem. Dokutalel jsem se na konec chodby. Blesklo mi hlavou, ze jsme se s necim srazili. Pokousel jsem se vstat, ale marne. Nepochopitelna sila me tiskla k podlaze. Slysel jsem ostry, vibrujici hvizd. Myslil jsem, ze mi tak huci v usich, ale ne, to pracovaly motory! Nez jsem domyslil tuto myslenku do konce, doslo k druhemu narazu z opacne strany. Hlavou napred jsem letel ke dverim centraly. Odrazil jsem se od nich jako mic, protoze nasledovalo dalsi trhnuti, zase dozadu. Motory po kazde vyrazily hvizdavy ton a utichly. Byl okamzik, kdy jsem ztratil hlavu. Strela, zmitana straslivymi narazy, hned se vrhala vpred, hned sebou zase trhala zpatky. Poletoval jsem v chodbe jako zrnko hrachu v krabicce, kterou nekdo vsi silou trese, a kdyby nebylo houbovitych potahu, byl bych si jiste rozbil hlavu. Dvere nejblizsi kabiny se otevrely. Vyletl z nich Arsenjev:
„Co se stalo?“ zvolal.
„Pozor!“ vykrikl jsem, ale uz bylo pozde. Srazil me k zemi. Oba jsme se kouleli dopredu. Probouzel se ve mne vztek. Katastrofa, no, budiz, ale co znamena to potvorne skubani! Pri nasledujicim narazu jsem se odrazil nohama od steny a vletel jsem primo na dvere centraly. Povolily. Vrazil jsem dovnitr jako blesk, Arsenjev za mnou. Chytil jsem se za operadlo kresla a nepustil jsem se, treba se prudce zabrzdena raketa otrasla, jako by se zarazila do neviditelne prekazky. Uvidel jsem Soltyka. Klecel na kolenou u zdi a pokousel se vstat. Oblicej mel zakrvaceny.
„K prediktoru!“ kricel. „K prediktoru!“
Vsechno se odehravalo nesmirne rychle. Odrazil jsem se a dopadl jsem ke kotouci pristroje. Jednou rukou jsem se zachytil trubky, ktera jej lemovala, druhou jsem uchopil Soltyka, kdyz se kutalel okolo mne. Oba jsme se krecovite drzeli trubice. Soltyk si uvolnil jednu ruku a sahal po pace. Nove trhnuti ho ode mne odervalo. Podarilo se mi popadnout ho vzadu za kombinesu, ale roztrhla se mi v ruce jako hadr. Soltyk spadl sikmo dolu, hlavou napred. Nemohl jsem nic delat. Dival jsem se. Vtom se v mistech, kam padal, primo u zdi jezici se pakami, zacala zvedat obrovska postava — Arsenjev. Nove trhnuti, tentokrat vpred, jim podrazi nohy, ale Rus, ktery objal inzenyra kolem pasu, uz ho nepousti. Preletnou okolo mne… Arsenjev a ja se do sebe krecovite zapleteme. V jednu chvili jsem se levou rukou drzel trubky a pravou pazi jsem je oba objimal. Zda se mi, ze me to roztrhne ve dvi, ze mi praskaji svaly i nervy. Tmi se mi pred ocima. Propuka ve mne straslivy, zvireci vztek, sam nevim proti cemu. Vyrazim hrdelni vykrik, drzim je a vim, ze je do konce nepustim. V nasledujicim okamziku motory tichnou a je nam neobycejne lehko. Oba, Arsenjev i ja, objimame rukama Soltyka a ten — protoze ho podpirame zezadu a shora — se proste vrha na paky prediktoru, rve olovene plomby pojistky zrychleni, pretrhava draty, az se mu lamou nehty, a konecne vyrazi chraptivy vitezny vykrik. Na podlahu pada pojistka vytrzena z objimek. Prediktor znovu zapina motory. Je slyset jejich hlas cim dal tim silnejsi. Nicim jiz nebrzdena rucicka gravimetru prechazi pres cervenou hranici… Ukazuje 12 g. Vidim to, kdyz se choulim s druhy u trubky prediktoru. Nemuzeme se ji pustit, protoze sila, ktera ted pusobi, mrstila by nas zpet a roztristila o steny. Naklonili jsme se, nase paze jsou propleteny, nohy se opiraji o podlahu, takto ve trech, s nejvetsim vypetim tresoucich se svalu, klademe odpor rostoucimu zrychleni, ktere nas odtrhuje od zachranneho prstence. Rucicka se blizi k 13 g. To jeste vidim, ale pred ocima se mi dela cerno. Soltykovi, ktery je vmacknut mezi nas oba, je asi ponekud lehceji. Skrcil se, jak jsem to ja sam nekdy delaval pri stremhlavem letu. Tiskne bradu na prsa. Delam totez. V ocich se mi vyjasnuje. Koutkem oka se divam na obrazovku a — je mi vsechno jasne.
V zornem poli leveho televisoru se neco pohybuje — nekolik malych skvrnek, sviticich jako hvezdy. Rostou zavratnou rychlosti. Za nimi se riti dalsi. Jsou to meteority! Cely roj obklopuje raketu. Jeden obrovsky pada shora. Pomalu se otaci a zari leskem odrazenym od jeho lesklych hran. Citim primo fysicky krivku jeho drahy i misto v prostoru, kde dojde k srazce. Neodvazuji se podivat na Arsenjeva, bojim se, aby me prudky pohyb hlavy nezbavil vedomi, chci videt vsechno az do konce. Pod deskou prediktoru se ozyva pronikave zvoneni. Kosmokrator se prudce zataci, jako by jej popadla obludna pest. Tryskaji cervena svetla pretizeni. Ozyva se kratke zavyti poplasne sireny. Strasliva sila nas vrha na kovovou desku prediktoru, promackava hrudniky, dusi, lame. Oci mam siroce otevrene, ale prestavam videt. Najednou se v prediktoru ozyva kratky praskot a motory tichnou. Tezce oddechujice, stojime na nohou, mekkych jako z vaty. Kotouce obrazovek jsou uplne prazdne a tmave. Je takove ticho a tak naprosty klid, ze clovek ani nechce verit vsemu tomu, co jsme pred chvili prozili. Na desce prediktoru by bylo mozno postavit minci — tak klidny je let rakety. Pomaham Arsenjevovi polozit Soltyka do kresla, sam pristupuji k druhemu a spis do neho klesam nez usedam. Dlouhou dobu mlcime. Konecne rikam:
„Musime se podivat, co je s ostatnimi.“
„Bezte sam!“ rika Arsenjev. Vstavam a mirim ke dverim. Tu on dodava: „Neskodilo by trochu etheru nebo alkoholu.“
Otacim se a vidim Soltyka bezvladne lezet v kresle. Omdlel.
Nasi druhove vyvazli se zdravou kuzi ze setkani, ktere mohlo tak spatne skoncit. Vsichni byli v kabinach, nekteri v postelich, ostatni v kreslech; tak unikli nebezpecnym narazum o steny. Nejvic jsme zakusili my tri. Soltykovi roztala nejaka ostra hrana kuzi na cele. Arsenjev, jak se zjistilo, ma nastipnutou kustku v zapesti a ja pohmozdeny bederni sval, nekolik modrin a poradnou bouli na temeni hlavy.
Kdyz jsem vychazel ze dveri, srazil jsem se s Candrasekharem a s Osvaticem; bezeli do centraly, plni nejcernejsich predtuch. Na vnitrnich televisorech videli v kabinach prubeh cele udalosti. Soltyk nas pozdeji seznamil s podrobnostmi. Pri letu v prostoru, ktery je podle hvezdnych map uplne prazdny, vnikl Kosmokrator do roje meteoritu, dlouheho asi tisic kilometru. Sotva se od nejblizsich odrazila radarova ozvena, zapnul prediktor motory a zacal se vyhybat priletajicim meteoritum. Shodou okolnosti mel jejich proud totozny smer s nasim letem a to podstatne prodlouzilo povazlive setkani. Aby se vyhnul meteoritum, prediktor stridave zrychloval a brzdil strelu. Pri tom mu prekazela pojistka nadmerneho zrychleni, ktera mu nedovolovala vyvinout rychlost dost velkou, aby nas vyrvala z tohoto prokleteho sousedstvi. Kdyz Soltyk pojistku utrhl, rychlost velmi rychle stoupla, a tak se nam podarilo uletet. Cele setkani od zacatku do konce trvalo necele pul druhe minuty. Nechtel jsem tomu verit, kdyz mi to rikali, a presvedcil me teprve zapis na filmovem pasu, ktery zaregistrovalo automaticke zarizeni prediktoru. Zatim co jsme o udalosti zive diskutovali, obvazal Tarland Soltykovi hlavu, Arsenjevovi srovnal kustky a dal mu ruku do dlah. Jednu chvili na mne astronom pohledl, siroce se usmal a ukazoval predlokti s peti cernymi skvrnami.
„Drzel jste me pevne, tohle je vas stisk.“
Pak jsme odesli do centraly, odkud jsme zkoumali celou raketu. Da se to provest za nekolik minut, protoze do vsech klicovych mist konstrukce jsou vsazeny krystaly kremiku, od nichz jdou do centraly draty elektrickeho vedeni. Tyto krystaly jsou jakymisi smyslovymi bunkami: tim, ze promenuji kazdy tlak v elektricky proud, ukazuji, jake sily a napeti pusobi v konstrukci rakety.
Soltyk zapnul toto zarizeni, nazyvane piezoelektrickou siti. Svetelne indikatory se zastavily na normalnich mistech. Kosmokrator neutrpel nejmensi uhonu, nepocitame-li rozbite stolni nacini a ctyri nebo pet laboratornich pristroju, ktere nebyly dosti pevne upevneny. Tarland mel jiste pochybnosti, mohu-li nastoupit navigacni sluzbu, ktera na mne pripadala, ale podarilo se mi ho premluvit. Vsichni opustili centralu, ale biolog se za chvili vratil, prinesl mi jakesi posilnujici tabletky a naridil, abych je uzival kazdou hodinu. Neodesel, dokud jsem prvni z nich nespolkl. Mel jsem dojem, ze mu prihoda pusobi radost, protoze mel konecne neco na praci.
Sledoval jsem v centrale udaje pristroju, ale az do konce sluzby jsem pohlizel s jistou neduverou na obrazovku televisoru posetou hvezdami. Vzdycky tak tichy a prazdny meziplanetarni prostor nam dnes ukazal novou, mene klidnou tvar. V tom me vystridal Osvatic; nez se podavala vecere, prochazel jsem se opet chodbou a mohl jsem domyslit do konce uvahy predtim prerusene.
Hle, dalsi znak cesty vesmirem: mezi jejim normalnim prubehem a nejnebezpecnejsim dobrodruzstvim neni prechodu. Namornik i letec pozoruji znamky blizici se boure dlouho predtim, nez zkrizi jeji drahu; zde propuka
