je udelal: Jeste deset kroku! A tak porad dal. Kdyz jsem prekracoval nizky hrbolek, zakopl jsem a upadl do snehu. Nechtelo se mi vstavat. Zmocnovala se mne prijemna ospalost. V tom jsem uslysel primo u ucha zretelny hlas: uz je mrtev. Vzeprel jsem se na rukou a potaji, jako zlodej, zacal jsem rozvazovat lano, kterym byl ke mne privazan. Tu jsem zaslechl jeho srdce. Tlouklo. Vstal jsem a sel jsem dal. Co bylo potom, si nevzpominam. Snad jsem jedl snih, protoze me neco palilo v krku jako ledovy ohen. Jiste jsem byl v bezvedomi. Druhove, cekajici na nas navrat v jedenactem tabore, vysli nam v poledne naproti, prestoze sami byli nemocni. Asi ve dve hodiny uvideli na vrcholu hrebene cerny bod. Myslili, ze se vraci jen jeden z nas. Byli uz blizko, kdyz zjistili, ze se mylili. Volali, abych zustal stat a pockal na ne. Radili mi pri sestupu. Nic jsem neslysel. Nevedel jsem, kde jsem. Musel jsem jit, to bylo vsechno. V polovine cesty ke mne dorazili a ujali se ho. Prinesli ho do tabora zabaleneho do stanoveho dilce. Take mne museli nest; jakmile mi ho snali se zad, padl jsem oblicejem do snehu, jako kdyby on byl drzel do posledniho okamziku mne. Nepoznaval jsem nikoho.“
Delsi dobu bylo ticho. Nedival jsem se uz na nikoho, jako kdybych mluvil k cerne obrazovce, do nekonecneho prazdna, v nemz zarily miliony hvezd.
„Kdyz jsem se probral, svitalo slunce a bylo teplo. Chtel jsem pohnout nohou, ale nemohl jsem; byla v sadre. Pod prsty jsem ucitil mekkou pokryvku, za oknem pokoje bylo videt nebe plne monsunovych mraku. Nekdo prisel a zustal stat ve dverich, prekvapen tim, ze jsem otevrel oci. Pohladil jsem prikryvku, a kdyz se nerozplynula, rozplakal jsem se.“
Zase jsem prestal mluvit.
„Bylo to v prvem tabore, Gangtoku, sedm dni po one udalosti. Mel jsem nastipnuty kotnik, nevim, jak se to stalo. Take jsem mel rozsireni srdce — leva komora se mi roztahla div ne do podpazdi. Byl jsem slab, tak slab, ze jsem stezi mohl mluvit.“
Ted se rozhostilo ticho tak dlouhe, jako kdybych uz byl skoncil. Arsenjev zvedl hlavu a podival se mi do oci:
„On to neprezil, vidte?“
„Ne. Skonal den nato, co jsem ho prinesl. To vsechno… bylo zbytecne.“
„To neni pravda!“ temer vyhruzne rekl Arsenjev. „A nikdo tak nesmi mluvit, ani vy sam ne!“
„Chcete rici, ze to bylo hrdinstvi?“ rekl jsem podrazdene. „Ostatni ucastnici vypravy mi davali najednou najevo, ze jejich ucta ke mne stoupla po… ale me to jenom dopalovalo. Ja jsem ho tam prece nenavidel. Co na tom? Smite vedet vsechno. Klel jsem a modlil jsem se, aby umrel, porad dokola jsem se modlil.“
„Ale sel jste dal?“
Neodpovedel jsem.
„V nasem svete,“ pravil Arsenjev, „neni strachu, bidy, neni tech strasnych zkousek, jakym byl clovek kdysi vystavovan. Bylo by vsak zle, kdybychom jen proto, ze zijeme v blahobytu, ztratili to, co nas nejvyrazneji odlisuje ode vsech ostatnich tvoru. Rozdil mezi clovekem a zviretem je nepochybne v nasem rozumu… v tom, ze uzivame nastroju… ze dovedeme mluvit, ze letime k hvezdam. Ale nad tim vsim je jeste neco, co nas dela vytrvalejsimi, nez jsou nase tela, silnejsimi, nez jsou nase svaly, a tvrdsimi, nez jsou nase kosti. To, co nam veli bit se za vec predem prohranou — ve jmenu druheho cloveka. Neni nic cennejsiho nez tato sila, tvrdosijnost nebo vernost, na nazvu nezalezi, protoze pro cloveka je nejvyssi mirou druhy clovek. Smrt pritele neubrala ani o vlas smyslu vasemu jednani. Jmeno, ktere vam dali — 'clovek z Kangcendzongy' — jsem vyslovoval, jeste nez jsem vas poznal, s durazem na prvnim slove, a ne na druhem, protoze zde neslo o exotiku vypravy, nybrz prave o cloveka. A vy jste jim byl az do konce, pilote! Kez bychom vsichni, vzdycky a vsude, dovedli stat s otevrenyma ocima.“
Vstal a uhodil rukou do stolu.
„Ale o ostatnim, pratele…… o ostatnim se mlci.“
HVEZDA ZEME
Dvacaty den cesty. Kosmokrator s vypnutymi motory leti jako nove nebeske teleso okolo Slunce a stiha Venusi, jejiz faze, menici se jako ctvrti Mesice, je uz mozno pozorovat pouhym okem. Avsak tento let si vubec neuvedomujeme. Nedivame-li se na televisor, mohli bychom se domnivat, ze raketa lezi nehybne na zemi. Po cele hodiny se prochazim ustredni chodbou sem a tam, probiham vsemi galeriemi a pruchody v skladistnich prostorach a zase se vracim dolu do trojuhelnikovite chodby, dokud me odtamtud nevyzene nerusene, jako od veku vladnouci ticho a rovnomerne, stale stejne zarici umele denni svetlo.
Dnes v poledne, kdyz jsem sel okolo laboratore, zaslechl jsem, ze se tam nekdo smeje. Poznal jsem Arsenjevuv hlas. Jeho smich by probudil mrtveho. V domneni, ze vedci uz skoncili svou praci (vysedali v laboratori od rana), otevrel jsem dvere a slysel jsem, jak Arsenjev rika fysikovi:
„Zertujete, kolego. Kistjakovskij prece dokazal, ze plocha potencialu pri volne rotaci okolo dvouuhlikove osy cini v ethanu sotva dve kilokalorie!“
Tim me tak vydesil, ze jsem zamrucel „prominte“ a vzdalil jsem se. Sel jsem do spolecne kabiny; byla prazdna. Pohledl jsem na televisor. Byl obracen k Zemi. Svitila jasne a lisila se ode vsech ostatnich hvezd velikosti i zari. Kousek nad ni visel Mesic jako bily, kulaty bod. Dival jsem se na ni snad pul hodiny, kdyz mi znenadani nekdo polozil ruku na rameno… Trhl jsem sebou. Byl to Arsenjev. Nejaky cas jsme stali oba mlcky; pak on rekl takovym tonem, jako by se neptal, nybrz sam v sobe hledal odpoved:
„Nostalgie.“
Zeme svitila modrave. V obrazovce si clovek vubec neuvedomoval hloubku prostoru. Tesne u jejiho okraje se vinul bledenazlatly pas Mlecne drahy. Astronom, aniz snal ruku s meho ramene, rekl tiseji:
„Snad… proto se nam vyhybate?“
„Vyhybam?“
„Ovsem ze ano. Treba pred chvili v laboratori.“
Usmal se.
„Nezucastnujete se nasich porad, prestoze vas zval Lao Cu i ja. Krome toho, sotva si sedneme nekde pobliz vas, zvednete se a odejdete. Vsiml jsem si toho uz nekolikrat.“
„Nechci vas proste rusit,“ rekl jsem rychle. „Pokud jde o porady… zjistil jsem, ze to nema smysl. Prijit jen proto, abych tam sedel… co bych vam ja mohl rici, co byste uz davno nevedeli? Jsem pilot a…“
„K certu s pilotem!“ rekl Arsenjev a z toho, jak mu zablysklo v ocich, jsem poznal, ze se doopravdy rozzlobil. „Pilot a vedci, ze? Vy nas pokladate za jakousi sbirku veskere moudrosti. Knihy… vzorce… matematika …“ dal se do zlostneho smichu.
„Docela tak to neni,“ namitl jsem. „Kdyz mi bylo sest let, prisel k nam jednou jeden slavny pilot, ktery se zastavil v Pjatigorsku na ceste Kanada — Severni pol — Australie. Tatinek ho privezl autem… Byl u nas na veceri, prenocoval a rano letel dal… Jako by se to odehralo prave ted, vzpominam si na chvili, kdy jsme pili caj… Sedel naproti mne a po ruskem zpusobu pil z podsalku, protoze caj, ktery pripravovala maminka, byl varici a silny… Pomalounku jej srkal a nic nerikal, ale ja jsem na nem visel ocima jako… s cim bych to srovnal… jako astronom na zatmeni Slunce, jake se opakuje jednou za tisic let… a pokousel jsem se vyrvat mu jeho tajemstvi. Sedel mezi nami, dosti zavality, klidny muz stredniho veku… obycejne se pohyboval, obycejne jedl, dekoval, kdyz jsme mu podali misu… ale presto — toto nebyla skutecnost. Skutecnost — to byl mnoho hodin trvajici let kolem sveta, samota raketove kabiny, dole mraky a hvezdy nad hlavou. Kdyz byl u nas a sedel za stolem, jedl a pil, mel jsem pocit, ze muze kazdou chvilku uletet nebo zmizet… protoze je to host z jineho sveta. A to, co na nem mohu videt… ze se usmiva… ze ma zlaty zub… to vsechno je naprosto bezvyznamne a neni to skutecnost, a to, co je skutecnost, neni zas mozno videt. Opakuji vam, jak dovedu, myslenky sestileteho chlapce. A ted, abych se vratil k nasemu rozhovoru… veda je po mem soudu povolani, lisici se ode vsech ostatnich. Zijete stale v ni a jestlize jste s nekterym z nas, z nas nezasvecenych, jako kdybyste na chvili opousteli svuj svet — ale vim, ze se muzete v kteremkoli okamziku do neho vratit. Vy mate stale ten svuj svet, kdezto ja…“
„Kdezto ja jsem zanechal svuj svet na Zemi — je to tak?“ prerusil me Arsenjev. Stiskl mi pazi, az to zabolelo. Patrne si to vubec neuvedomil. Ten stisk me potesil.
„Podle vas se tedy kazdy vedec sklada ze dvou casti: viditelne, ktera ji, spi a hovori s 'nezasvecenymi', a z te dulezitejsi, neviditelne, ktera zije ve svete vedy. Nesmysl! Nesmysl, povidam! Vas svet i muj svet a svet nas vsech je tam, kde zijeme a pracujeme, a ted v teto chvili tady, tricet milionu kilometru od Zeme. Je pravda, veda je mym povolanim. Mam ji rad… to je malo, je mou vasni. Pravda, me sny mivaji obcas podobu matematickych
