nevidim. Byl jsem tak trochu jako dite, ktere dostalo rozsypanou mosaiku z mnoha malych dilecku a ma z ni slozit cely obraz, ale neumi to udelat. Nevedel jsem, co k cemu prilozit, a tak jsem castecne ze zoufalstvi, castecne ze zvyku skladal v hlave hned ten, hned onen kousek, ale nic se k sobe nehodilo. Zacal jsem chodit za profesory a zahrnovat je otazkami. Konecne mi rekl jeden z nich, kdyz mu dosla trpelivost: 'No dobra, tak co vlastne mam za vas udelat?' — a timto zpusobem se mne navzdycky zbavil a ostatni profesory prede mnou zachranil. Vratil jsem se zase k mori. Ted uz vim — ale tehdy jsem to nevedel, protoze jsem mel hlavu do posledniho mistecka nacpanou polystireny — ze jsem se vracival domu teprve tehdy, kdyz uz se vracela rybarska flotila a zvlast jedna nevelka plachetka rychlejsi nez vsechny ostatni kutry. Mela velmi zajimave usporadane plachty. Nekolikrat, treba tma uz houstla, se mi zdalo, jako bych na ni cekal. S jakymsi nepochopitelnym zajmem jsem sledoval jeji drahu po tristicich se vlnach; ja se totiz v plachteni nevyznam a jeji zvlastni plachtovi pripominajici kridla mi nerikalo nic, co bych mohl vedome spojovat se svymi problemy. Clun byl zkratka pro mne znamenim, ze se ma prochazka po molu chyli ke konci.
Jednou vecer, kdyz jsem tak stal na betonovem okraji mola a cekal, dalo se do deste. Pocasi, dosud vetrne, zacalo se menit v bouri. Ve chvili, kdy uz zavladlo skoro uplne sero, objevily se kutry. Ten nejrychlejsi bylo velmi dobre videt, protoze se jeho bile plachty odrazely od temneho more. Vlny byly neobycejne vysoke a bily do vlnolamu s takovou prudkosti, ze jsem mel saty v nekolika minutach skrz naskrz promacene, ale neco, co neumim nijak pojmenovat, nedovolovalo mi odejit. Vitr stale silil, pronikave vyl a cela hladina more stoupala a klesala. Vsechny kutry svinovaly plachty, jen ten bily clun napinal jeste dalsi a vypadal jako bily ptak norici se hrudi do vody, ktery se pokousi vzletnout prudkym rozmachem kridel. Mozna, ze ten obraz byl mene poeticky, ale jak rikam, ja jsem suchozemska krysa a v moreplavbe se vubec nevyznam. Kdyz jsem videl, jak ona lod s napjatymi plachtami vyplouva s rostouci rychlosti pred ostatni, predjizdi je a vzdaluje se do mlhy a temnoty, stalo se ve mne neco, co me primelo, abych se ihned vratil domu. Napadlo mi, ze muj organismus je mene odolny nez hlava, ktera jeste touzi po lyrickych prozitcich, zatim co telo uz si zada jen odpocinek. Kdyz jsem se vratil domu, zakladal jsem sve listecky a — at se tomu smeje kdo chce — vypsal jsem si novou literaturu, s niz se musim co nejdrive seznamit. Tak jsem usnul za psacim stolem s perem v ruce, v polovine rozepsaneho slova. Mel jsem zvlastni sen. Zdalo se mi o polystirenech a butadienech, coz nebylo konec koncu v te dobe nic neobvykleho. Zvlastni bylo to, ze si pocinaly, jako by do nich dula silna vichrice. V jejim dechu se radily, ale ne tak, jak panbu kaze, presneji receno, jak to vyzaduji vzorce v ucebnicich, nybrz jako napjate plachty. Cim silneji dul vitr, tim sire se vzorce rozkladaly a mezi nimi letel jeden, dlouhy jako clunek na tkalcovskem stavu, ktery beha v osnove. Clunek? Kdepak, to byla ta bila lodka — a hle, tady se utvorila velka krystalicka mriz…
Kdyz jsem procitl, zmocnila se mne ochromujici hruza, ze si ten sen nebudu pamatovat, a kdyz jsem se z neho probiral k plnemu vedomi, pustil jsem se ihned do psani a videl jsem, dokonce s jakymsi ohromenim — samozrejme radostnym, ze se mi pod perem rodi vzorce…“
Rainer prerusil vypraveni.
„Krasne vzorce…“ rekl se sotva slysitelnym povzdechem a zase se usmal jako na omluvu. „Nemohu je nazvat jinak: neobycejne krasne. Sotva jsem dopsal posledni, vyrazil jsem ze dveri; kdyz jsem probihal predsini, popadl jsem plast a bez cepice, prostovlasy, v proudech deste, klusaje celou cestu, jelikoz jsem se nemohl odhodlat k tomu, abych klidne sedel v tramvaji, dorazil jsem do Ustavu. Byly ctyri hodiny rano. Vzbudil jsem laboranty, kteri byli tak vydeseni mym prichodem i vzhledem — voda ze mne crcela jako z utopence — ze si ani netroufali na sebe vyznamne pohlednout. Pobihal jsem pred nimi a kricel, zaprisahal a prosil, aby si vzpomneli, zda v dolnim sale nebyl pred rokem, kdyz tam pracovali Jaentsch, Braun a Holler, nejaky silny elektronovy pristroj, nejaka vakuova trubice, ku prikladu Crookesova, nebo aspon elektronovy mikroskop. Az konecne — ale trvalo to na mou dusi aspon pul hodiny, nez se mi podarilo prekonat ospalost a uzas tech flegmatickych Hamburcanu — az konecne nejstarsi z nich, Wolf, budiz jmeno jeho pochvaleno, si vzpomnel, ze v sale sice nebylo nic, ale ze asi mesic pred koncem pokusu byl v prizemi instalovan pojizdny urychlovac castic typu «V», to znamena 'vertikalni', se svisle postavenou trubici. Po dvou dnech zkousek byl prenesen do jine budovy, protoze se ozvaly hlasy, ze je zdrojem radioaktivniho zareni tak intensivniho, ze pronika stropy vsech pater a muze pusobit skodlive na lidi pracujici v salech.
'Datum! Presne datum! Kdy to bylo!' zvolal jsem. Po chvilce otaleni mi to rekl. Probehl jsem kolem uzaslych laborantu, popadl jsem klice visici ve skrini, vbehl do laboratore a za okamzik uz jsem byl u korene velkeho tajemstvi. Tyz den, kdy byl instalovan urychlovac, byly provadeny pokusy od cisla 6419 az 6439, takze ten zazracny vzorek byl z nich posledni. Nebyl k nicemu, stejne jako vsechny ostatni. Kdyz byl porizen roentgenovy snimek, nechali ten kousek gumy v rozpalene peci a vsichni opustili laborator. Kdyz uz nahore nikdo nebyl, prikrocili technici v prizemi ke zkouskam akceleratoru. Proud elektrickych castic, ktere pristroj vrhal, pronikl pres tri patra do komory stale jeste zhave a zpolarisoval polystireny tak, ze vznikla kremita guma.
Rano vyhodili vzorek do skladiste jako bezcenny, aniz meli tuseni o zazracne promene, ktera se s nim udala. To je vlastne konec meho pribehu. Mohutny vichr, ktery urovnal atomy do atomove mrizky, byl proud elektrickych castic. Takto vznikl vyrobni postup, nazvany po case Rainerovou metodou… a dopomohl k tomu onen maly clun s odvaznou posadkou, krasnym plachtovim a ten bourlivy cas v hamburskem pristavu. Jeste nikdy jsem o tom nemluvil a na Zemi, mezi kolegy, bych se k tomu snad ani neodhodlal, ale zde…“
Rainer umlkl. Za hodnou dobu rekl Candrasekhar:
„Bylo to neobycejne zajimave. Krasny priklad bohatosti a clenitosti jevu, odehravajici se v lidske mysli soucasne v mnoha rovinach. Ja tomu rozumim asi tak, jako kdyz nekde velmi daleko jede ulici tezke nakladni auto, a tu ze vsech hrnicku a sklenicek, jichz je plny pribornik, jedna se ozve a tichounce, snive zacinka. Tato odpoved na vzdaleny impuls je samozrejme resonance, ale s vami a s tou plachetkou to bylo vlastne stejne, kolego Rainere. A tak jako musi byt v pokoji ticho, abychom zaslechli tenounky hlasek sklenicky probuzene vzdalenymi otresy, tak jste vy musel usnout. Aby vase myslenky mohly jit po zcela novych cestach, spanek pretrhl a zahladil hluboko vyjezdene a spolu spojene koleje, na nichz se v kruhu pohybovaly a klopytaly. Vase podvedomi se jiz davno neceho domyslelo, ale vy jste s uminenosti hodnou vyznamnejsi veci predstiral, ze o nicem nevite. To znamena, samozrejme, nepredstiral, ale skutecne nevedel…“
„To mi pripomina jednu vec,“ zacal Arsenjev, ale kdyz se podival na hodinky, zavrtel hlavou. „Pul ctvrte,“ rekl. „Myslim, ze je nejvyssi cas jit spat, vidte?“
Vsichni prisvedcili. Myslim, ze si z Rainerova vypraveni kazdy neco odnasel a ze chtel zustat sam se svymi myslenkami.
„A tak, treba nemame ani noc, ani den, ani casti dne, preji vam dobrou noc, pratele!“ rekl Arsenjev a naprimil svou obrovskou postavu. Mlcky jsme odesli do kabin. Strela se pohybovala, ale hvezdy na obrazovce staly nehnute. Jeste jednou jsem se na ne podival, drive nez se ma hlava, preplnena smesici dojmu nastradanych za den, dotkla podusky. Teto noci se mi zdalo o mem prvnim letu.
MRTVY SVET
Po cely den Zeme rostla. Cim vice jsme se od ni vzdalovali, tim vetsi cast zemekoule bylo videt. V sedmnacte hodine letu dosahla nejvetsiho prumeru. Pohled na hrozive nakupenou hmotu, ktera vydavala tezke bile svetlo, byl proste hruzostrasny. Pak se stalo to, o cem mi povidal Soltyk, ale co nelze pochopit, nespatri-li to clovek na vlastni oci: zmizelo rozdeleni sveta na nebe a zemi, protoze Zeme sama se pozvolna stavala casti nebe, jednou z jeho hvezd. Napred to byla obrovska, tri ctvrtiny obzoru vyplnujici koule, pozdeji se jeji vypouklost zplostovala, svetlo pohasinalo, konecne v sedm hodin rano jiz se cela vesla na obrazovku televisoru jako matne belavy kotouc s temnejsimi skvrnami oceanu.
Zatim se strela blizila k Mesici. Z pocatku se zdalo, ze proletime mimo nej po prave strane, ale kdyz jsem zvedl oci od svych poznamek, zpozoroval jsem, ze se na obrazovce televisoru presunuje Mesic tak, ze spicka rakety smerovala nakonec k jeho severnimu polu.
Nechal jsem psani a sel jsem do centraly. Byli tam jen Soltyk a Arsenjev. Umistili pred obrazovku obrovsky fotograficky pristroj s teleobjektivem. Kosmokrator mel proletet okolo Mesice ve vzdalenosti sotva peti set kilometru a astronom chtel pri teto prilezitosti udelat radu snimku.
Mesicni kotouc se zvetsoval v obrazovkach kazdou ctvrt hodinou a zaroven silil jeho rtutovy, do oci bodajici lesk, podobny chladne zari, jakou vydava horak kremikove lampy. Pocinajic jedenactou hodinou zacaly se rozpadat tmave skvrny a pruhy na mesicnim povrchu a odrazely se od pozadi jako horske, stale jasneji viditelne prstence s ustrednimi vulkanickymi kuzely. Nehybne zarici polokoule Mesice jako kdyby vytlacovala z obrazovek cerne nebe.
