zkouska.“
„Ale ne posledni,“ odpovedel Gorelov. „Bylo nutne to, cos udelal?“
Zavahal jsem:
„Ne…“
„To jsem vedel!“ rekl Gorelov a v tom okamziku jsem pochopil, proc prede mnou skryva svou tvar. Usmival se, ale ne na mne. Usmival se necemu v sobe samem, snad svemu mladi, ktere v tu chvili videl pred sebou na dosah ruky a v plnem jeho nadseni. Pak, jako by si vzpomnel, ze nema rozhodovat o sobe, uprel na mne oci a ja jsem pocitil, po druhe behem tohoto rozhovoru, ze mi pripomina nekoho tak blizkeho, jako by byl casti mne sameho; nevedel jsem vsak koho a ulekl jsem se.
„Mechanici,“ pravil Gorelov, „matematici, astronomove i ti, kdo zachranuji zbloudile v horach, ti vsichni jsou pro nas stejne nepostradatelni a zivot by nebyl uplny, kdyby v nem schazel treba jen jediny z nich. Ale nezapomen, ze zivot ma smysl jen tenkrat, jestlize necemu slouzi. Velke cile a ciny slouzi vsem, cizim i svym, blizkym i vzdalenym, jako most, ktery zbudoval inzenyr, jako verse, ktere napsal basnik. Ale ty male cile, nase, vsedni, at jiz jsou to prochazky jarni prirodou ci krajiny, ktere spatrime, dokonce i sny — davame tem, ktere mame radi. Ale plneho cloveka a plnou sluzbu delaji jen obe tyto veci spolecne. Svet patri tobe, pokud ty patris svetu, a vsechno, co delas — slysis, vsechno! — musi nachazet svuj smysl a cil nikoli v tobe, nybrz mimo tebe. Takto jednat neni pro kazdeho stejne snadne. Pro tebe to nebude snadne, ale prave proto se takovym clovekem stanes, protoze uz se jim stavas. Ty prece chces byt kovem, ktery pri uderu zazvoni, vid, Roberte?“
Prikyvl jsem hlavou, protoze jsem nebyl mocen slova.
„Inzenyr konstrukter z tebe nebude,“ rekl Gorelov. „Myslim vsak, ze studia musis ukoncit, protoze nic z toho, co clovek umi, v zivote se neztrati. Ale pak, az budes mit v ruce diplom, musis jit do hor a tam hledat sebe sameho.“
Potom, kdyz jsem se vracel domu z dlouhe, velmi dlouhe prochazky v horach, obklopujicich nase mesto, trochu omameny sluncem, letem i rozmluvou, prisel jsem na to, ze mi Gorelov pripominal dedecka. A tak — jako dedecek nad mym detstvim — stanul Gorelov nad mym mladim. Ridil jsem se jeho radou a nelituji toho.
Kdyz jsem dostudoval na ustave, neodesel jsem sice hned do hor, nybrz po rocnim vycviku v Ustredni letecke sluzbe jsem se stal pilotem, ktery zaletava nove typy letadel. Nejednou se mi stalo, ze jsem pristal na letisti, kde byl velitelem muj otec. Zato jsem travil v horach kazdou dovolenou. Me jmeno se stalo znamym v horolezeckem klubu i mimo nej pro vypravy, jichz jsem se zucastnil. Jednou, kdyz jsem mel u okenka na nejakem urade odpovedet na otazku, jake je me povolani, rekl jsem z roztrzitosti „alpinista“ misto pilot. A treba jsem se hned opravil, je jedno i druhe stejne pravda. Protoze dnes uz se trochu znam a vim, ze me stejne vabi hory, ktere dosud nikdo nezlezl, jako letadla, na nichz se dosud nikdo nevznesl do vzduchu. Kdyz mi bylo dvacet pet let, byl jsem mezi ucastniky vypravy na Strechu sveta — severni oblast Pamiru. O rok pozdeji jsem byl mezi temi, kdo se pokouseli zdolat treti nejvyssi horu na svete — Kangcendzongu. Tato vyprava byla pricinou tragicke smrti jednoho z mych druhu a mne stala rozsireni srdce, ktere jsem pul roku lecil v sanatoriich na jihu. Sotva jsem se vratil k letectvu, rozsirila se zprava o vyprave na Venusi, ktera hledala pilota pro pruzkumne letadlo. Prihlasil jsem se a byl jsem vybran z nekolika tisic uchazecu.
Tyto radky pisi v dvacate osme hodine letu. Kdyz zvednu hlavu, vidim na obrazovce vnitrniho televisoru bily kotouc vzdalujici se Zeme. Zda se mi, jako by jeden muj zivot skoncil a druhy zacinal. V takovem okamziku je snad dovoleno udelat silnou caru za vsim, co bylo. Vim, ze mnoho veci neumim, protoze me schopnosti na ne zdaleka nestaci. Proto jsem se nikdy nepokousel nastoupit vedeckou drahu. Vim, ze jsem daleko za lidmi, jako jsou Candrasekhar, Arsenjev nebo Lao Cu, s nimiz budu sdilet dobre i zle.
Ale vim, ze vsechno, co jsem v zivote delal, delal jsem snad az prilis horlive, se srdcem az prilis planoucim, ale opravdove, tak opravdove, jak jsem byl schopen. Vzdycky jsem se snazil verit v lidi. A kdyz jsem se na nekoho zlobil, pak vzdycky hlavne sam na sebe proto, ze jsem nedokazal byt takovy jako Hannibal Smith. Kdyz jsem po prve rekl devceti, ze je mam rad, nedovedl jsem najit slova dosti velka a krasna, abych vyjadril vsechno, co jsem citil. Rekl jsem ji proto, ze laska v mych predstavach — to nejsou sfery vysokeho letu, ani nebe, v nemz tak casto pobyvam, nybrz ze je to neco takoveho jako zeme, neco, do ceho je mozno vrazet kuly a na cem je mozno stavet zdi a budovat domy.
Ze ji to nepresvedcilo, to uz je jina.
NAVIGARE NECESSE EST
Mistem startu byl zbytek nekdejsi pouste Gobi, piscite uzemi v rozloze asi tisice hektaru. Dopravilo me tam letadlo rizene kolegou z Ustredni letecke sluzby, ktery po celou cestu mlcel jednak proto, ze spatne povetrnostni podminky soustredily na sebe jeho pozornost, jednak proto, ze se take uchazel o misto ve vyprave, ale nebyl prijat.
Nebylo mi prijemne v jeho spolecnosti, ale zapomnel jsem na vsechno, kdyz jsem z vyse sesti tisic metru uvidel stribrnou raketu lezici na piscinach. Letadlo, kterym jsem priletel, zarolovalo k ni a hned zase startovalo. Podaval jsem kolegovi ruku s jistymi rozpaky. Znali jsme se prilis kratce, abychom se stali prateli, ale byli jsme na nejlepsi ceste k tomu a bal jsem se, aby nas tato vec nerozdelila — vzdyt je mu teprve jedenadvacet let. Ale v okamziku, kdy vstal se sveho mista a vyklonil se ke mne — byl jsem uz na kridle — poznal jsem, ze je vsechno v poradku, a kdyz jsme se objali, vedel jsem, ze je bohatsi o neco tezkeho a pekneho, protoze v teto chvili se z vlastni vule zrekl tohoto velkeho dobrodruzstvi v muj prospech. Proto kdyz stroj zmizel a ja vykrocil k rakete, bylo mi na okamzik tezko.
Lidi, s nimiz jsem mel letet, jsem temer neznal. Se Soltykem jsem se kdysi vidaval v Ustredni stanici pro letecky vycvik, ale s vedci jsem se setkal teprve pred nekolika mesici v Leningrade na technickem skoleni. Melo oficialni raz, bylo tedy samozrejme, ze jsem jim byl cizi stejne jako oni mne.
Brodil jsem se hlubokym piskem k male skupince lidi u steny Kosmokratoru, a teprve kdyz jsem byl od nich vzdalen necelych sto kroku, napadlo me, ze by se me obavy mohly zdat nekomu smesne: pocitoval jsem neco jako tremu, ne pred letem na Venusi, nybrz pred neznamymi lidmi. Dobre me pochopi jenom ten, kdo byl jeste s nekym v situaci, ktera, jak se rika, vystavuje cloveka zkousce pruznosti a pevnosti, treba jen na namahavem vystupu, kdy clovek jednou sam jisti druheho a hned nato je sam jisten. Slova „spolehat na nekoho jako sam na sebe“ dostavaji pak na konci spolecneho lana teprve svuj plny vyznam.
Oficialni rozlouceni vypravy se konalo jiz pred tydnem. Neucastnil jsem se ho, protoze jsem si musel vyridit formality spojene s odchodem od letectva. Nyni stalo na tomto zbylem kousku pouste, na pisecne plani pod bledym nebem, sotva dvacet osob — pribuzni odletajicich, predseda a nekolik clenu Akademie ved. Zmocnil se mne pocit osameni. Nikdo na mne necekal — maminka zemrela pred dvema lety a otec nemohl odjet z Pjatigorsku. Avsak v temze okamziku se ozval zvuk letadla. Stroj, ktery me sem dopravil, snasel se dolu. Primo nad raketou mi poslal pilot posledni letecky pozdrav, kolebaje letounem se strany na stranu. Jeste jsem stal a sledoval ocima letadlo, kdyz ke mne pristoupil Arsenjev. Podal mi ruku a pak me necekane k sobe pritahl.
„Konecne je tedy mezi nami ten clovek z Kangcendzongy! Vitam vas!“ rekl a ja jsem mu mohl odpovedet jen usmevem.
Start byl stanoven na jednu hodinu odpoledne. Tato liduprazdna krajina byla vybrana proto, ze bylo nutno odstartovat s velikou silou, abychom co nejrychleji pronikli vrstvami atmosfery a aby atomove mraky, tryskajici z rakety, nezpusobily na zemi skody.
Kdyz jsem se se vsemi pozdravil, odebral jsem se s inzenyrem Soltykem do hlavy rakety, abych naposledy prohledl pruzkumne letadlo, ktere mi bylo svereno. Ale brzy jsem byl z teto prace vyrusen. Primo u steny rakety na pisecnem presypu se odbylo louceni. Nikdo pochopitelne nemel zadny projev. Padlo jen nekolik slov, pozvedli jsme sklenicky svetlezlateho jizniho vina a pak jiz jsme se divali se vstupni plosinky, jak pasova auta odvazeji za hranici startovniho pasma ty, kdo zustali na Zemi. Potom jsme vstoupili dovnitr. Drive nez se uzavrely priklopy, ohledl jsem se naposled. A prestoze mi byla tato poust cizi, pocitil jsem, ze me k ni neco mocne pouta, a hrdlo se mi sevrelo. Ted byla pustina liduprazdna, vedel jsem vsak, ze nekolik kilometru za obzorem jsou rozestaveny v sirokem kruhu radarove stanice, ktere zachyti strelu do kuzelu svych vln a budou ji sledovat po celou cestu.
Vesli jsme do centraly a tam prevzal veleni Soltyk. Vsichni jsme si lehli na rozlozena kresla, privazali jsme se pasy a ted nastalo to, co snasim nejhure: cekani. Rucicka na hodinkach skakala a odmerovala ctvrtiny vterin. Konecne se na nas na okamzik obratil Soltyk, ktery lezel s rukama na pakach u cerne rimsy prediktoru. Usmival se.
