Cele me nadseni bylo to tam, kdyz jsem uvidel tento usmev. To byla jeho chvile, chvile, o ktere snil. Rucicky na ciferniku dobehly k stanovenemu mistu. Soltyk stiskl cerveny knoflik, vsechna svetelka na deskach se roztancila — a uz to zacalo.
Napred kratke zahrmeni. To pracovaly pomocne kyslikovodikove rakety, vypalovane v salvach. Strela se dala do pohybu nerovnomerne a nemotorne, tezce brazdic pisek, vzletajic a padajic jako nestvurny pluh, zmitany vybuchy. Potom byly vybuchy castejsi. Pekelna trhnuti, treni o zem, skoky a dopady. Hazelo to s nami na vsechny strany, prestoze jsme byli privazani pruznymi pasy.
Najednou zaznel mohutny zpevny ton. Otresy ustaly, zato me telo tezklo kazdou vterinou. Uprene jsem se dival na kulatou obrazovku pred sebou. Videl jsem bok rakety, lesknouci se jako uzky lem, dole vlnici se pisciny, ale vsechno se to chvelo a mihalo jako plachty smackaneho celofanu. Byly to vrstvy vzduchu, ktery pred sebou stlacovala rychle letici raketa. Znam tento pohled z letu nejvyssi rychlosti.
Videt bylo cim dal tim hure. Strasliva sila me vtlacovala do mekkeho luzka, vlevajic neviditelne olovo do mych udu. Prodirala se stale prudceji a draveji do kazdeho svalu a nervu, az se dech zacal chraptive drat z prsou, drcenych nejakym obrovskym bremenem. Podival jsem se stranou. Vsichni lezeli bezvladne. Svetelka na deskach tancila a jako mocny proud probihal celym telesem rakety onen zpevny zvuk, jaky vydavaji atomove plyny, tryskajici do prostoru.
Trvalo to dlouho, tak dlouho, az pot, ktery mi vyvstal na cele, zacal mi stekat mezi obocim. Chtel jsem jej otrit, ale nemohl jsem zvednout ruku. Soltyk stiskl nejakou packu a najednou se mi ulehcilo. Podival jsem se na hodinky. Leteli jsme uz 16 minut. Pod nami lezelo — opravdu nevim, jak bych to mel nazvat. Nebyla to Zeme, ta nekonecna, plocha rovina s teninkymi carkami silnic a rek, tak dobre mi znama z letadla. Vypadalo to, jako kdyby si nebe a zeme vymenily mista. Misto lehke azurove kupole se nad nami klenula plocha cerna tma, v niz sotva viditelne doutnaly hvezdy, a dole se rozkladal obludny, rudy, obrovsky vypoukly utvar, nepodobny nicemu, co jsem znal. Na tomto zdanlive do nekonecna se siricim telese cernaly se rozmazane skvrny. Ale nejvic upoutavaly pozornost bile, nehybne stojici cary, ktere jej pokryvaly jako chomacky vaty, nalepene na jeho povrchu.
Upozornil jsem na to Soltyka. Vrhl rychly pohled na obrazovku a rekl: „To jsou mraky,“ a zase obratil oci k svym mericim pristrojum.
Pochopil jsem. Ano, byla to oblaka plynouci nad planetou, ale jejich vyska nebyla nicim proti vysce, ktere jsme jiz dosahli my. Kdyz se clovek dobre podival, mohl tu a tam pozorovat skvrnky stinu, lezicich pod takovym bilym chomackem, ktery byl mracnem dlouhym mnoho kilometru. Leteli jsme nyni — jak ukazovaly svitici kotouce prediktoru — po elipse, jako umely mesic Zeme. Trvalo to asi hodinu, behem niz probehla pod nami asi tretina planety. Kdyz jsme preleteli mnohobarevnou rovinu Ciny, pevnina zmizela. Byli jsme nad Tichym oceanem. Ocelove cerna, vypoukla krajina vod, jakoby z matneho, hlazeneho kovu, skytala zvlastni podivanou. Kdyz se objevily brehy Ameriky, stiskl Soltyk znovu cerveny knoflik, znovu zaznel mohutny zpev motoru a Kosmokrator, se spickou zvednutou k cernemu nebi, prudce opustil drahu, kterou opisoval okolo Zeme. Cesta, krajne vycerpavajici pro stale zmeny zrychleni, trvala az do pulnoci. Raketa, treba jiz davno unikala z atmosfery, bojovala jeste stale se zemskou tizi. Prace motoru neustavala ani na okamzik; protoze vsak jsme podstatne prekrocili rychlost zvuku a nadto jsme leteli ve vzduchoprazdnem prostoru, mohli jsme se dorozumivat, aniz jsme zvysovali hlas. Nekolik minut po pulnoci jsme na Soltykovo znameni rozepjali pasy a vstali, abychom se trochu nejiste rozhledli po svem okoli.
Centrala tonula v klidnem svetle. Kdyby nebylo cernych obrazovek posypanych jiskrami hvezd, byli bychom se mohli domnivat, ze raketa lezi nepohnute v hale. Pod nami lezela Zeme, jako ze tri ctvrtin zatmeny, giganticky kotouc. Jeji nocni polokoule se odrazela od svetla hvezd temnym, serivym prisvitem. Sluch pomalu privykal zvuku motoru a bylo treba se zvlast soustredit, abychom si jej uvedomili.
Kdyz jsme vyslechli zpravy vysilane radarovymi stanicemi, odesli jsme na veceri do spolecne kabiny. Pak se prihlasil o slovo Arsenjev.
Ze spolucestujicich me prevysuje postavou jen on. Je to hotovy Herkules v podobe astronoma. Nemohu se ubranit pocitu primo fysickeho uspokojeni, kdyz vidim jeho mocne klenutou hrud a siji rovnou jako sloup, na niz sedi mohutna hlava s bujnymi svetlymi, temer belozlatymi vlasy.
Oslovil nas temito slovy:
„Pratele, nase cesta bude trvat tricet ctyri dny. V teto dobe nas bohuzel neceka prilis mnoho prace. Nebudeme bezpochyby zahalet a zprijemnime si cestu diskusemi — ja jako prvni vyzyvam kolegu Lao Cua na souboj o problemu vlnovych pasem hmoty. Ale protoze tady nejsme v laboratori, nybrz v rakete vzdalujici se od Zeme, navrhuji, abychom se vecer co vecer vraceli v myslenkach k ni, a to tak, ze kazdy z nas bude postupne vypravet nejakou svou vzpominku, kterou povazuje za vyznamnou.“
Vsichni pristoupili na jeho navrh. Mlcel jsem v domneni, ze se to mne netyka, protoze se bude nepochybne hovorit o vedecke praci a vedeckych objevech. Jaky byl muj udiv, kdyz se Arsenjev obratil na mne, abych zahajil tento — jak to nazval — cyklus „pribehu triceti a ctyr noci“. V rozpacich jsem se zacal vymlouvat, jako kdybych az do posledniho okamziku vedl zivot kancelarskeho cerva, ktereho nepotkalo nic pozoruhodneho.
„Co na tom, ze jste mezi profesory,“ opakoval ma slova astronom, jako by se mi trochu posmival. „Tady nejsou zadni profesori, ale spolucestujici. A pokud jde o vzpominky, myslim, ze my vsichni vam muzeme jen zavidet.“
Presto jsem se branil; konecne jsem prislibil, ze nektery z pristich dnu neco povim, az se trochu zaposloucham do slov ostatnich ucastniku a az jiz bude navozena atmosfera vypraveni. Snad mi to pak pujde lepe, protoze pro mne je zacatek vzdycky nejhorsi. Arsenjev zavrtel karave hlavou nad mou vypravecskou bezradnosti a obratil se na naseho chemika doktora Rainera. Byl jsem rad, ze mel vypravet prave Rainer, protoze jsem ho dosud nikdy nevidel. Podobne jako mne, zdrzely take jeho stranou od ostatnich druhu nejake zalezitosti v Nemecku a na misto startu dorazil az den pred odletem. Je to muz asi ctyricetilety, s brylemi, prosedively, nenapadny, nepopsatelne klidny. Chystal se prave zacit, kdyz Soltyk, ktery byl dosud v centrale, prinesl zpravu, ze za chvili bude vysilat rozhlas severni polokoule zvlastni porad pro nas. Prepojili jsme tedy reproduktor do spolecne kabiny a zde, v hlubokych kreslech u kulateho stolu, naslouchali jsme Beethovenove hudbe, nesouci se k nam na radiovych vlnach vzduchoprazdnym meziplanetarnim prostorem. Kdyz koncert skoncil, byla jedna hodina v noci, ale nikdo nebyl ospaly a Rainer zacal vypravet. Tu ho Soltyk prerusil po druhe. Bylo nutno uvest raketu do otaciveho pohybu. Vzdalili jsme se od Zeme tak daleko, ze jeji pritazlivost napadne zeslabla a pri prudsich pohybech se nejednomu z nas podarilo vyhodit do vzduchu salek, ktery chtel pouze zvednout k ustum. Predmety i nase tela byly cim dal tim lehci. Soltyk odesel do centraly a za nejakou dobu jsme pocitili, ze se pohyb rakety meni. Kratce trval neprijemny pocit zmatku, vyvolany odstredivou silou pri otaceni, ale potom vsechno ustalo a nase tela nabyla sve normalni vahy. Kdyz se Soltyk vratil, mohl Rainer konecne zacit vypravet.
„Nevim, jestli to, co vam budu vypravet,“ zacal, „bude nekoho z vas zajimat. Je to historie dosti zvlastni a podivna. Mohl bych ji nazvat «Polymery» — dost odstrasujici titul, vidte?“ obratil se na nas s nesmelym usmevem, pro ktery jsem si ho zamiloval.
„Bydlil jsem tehdy v stare pristavni ctvrti v Hamburku. Mel jsem po doktoratu a vedl jsem tenkrat laborator organicke synthesy profesora Hummla, sveho ucitele. Asi tak rok predtim se v laboratori pracovalo na synthese noveho druhu gumy, tak zvane kremite, v niz kremik nahrazuje atomy uhliku. Letecky prumysl do toho zapojil vsechny sve chemicke ustavy, protoze na objevu teto gumy zavisela budoucnost letectvi. Jak vite, pristavaji nase nova letadla takovou rychlosti, ze plaste z obycejne gumy se budto rozpadaji vlivem treni, nebo shori teplem. Theorie slibovala, ze kremita guma bude odolna proti nejvyssim teplotam, ktere za techto okolnosti vznikaji. Kdyby se ji nepodarilo vyrobit, museli by konstrukteri zavrhnout dosavadni systemy podvozku. Kdyz jsem v ustavu nastoupil, byla tato vec pokladana vlastne za ztracenou. Do vyzkumu byly jiz investovany obrovske castky, byla spotrebovana obrovska kvanta reagencii, zniceny spousty specialnich pristroju, napsany desitky referatu, ale bez nejmensiho vysledku. Na papire vsechno vypadalo tuze krasne, ale v praxi z toho nebylo nic. Mym prvym ukolem bylo udelat v laboratori poradek a pripravit ji pro praci z jineho oboru. Cele tydny jsme museli cistit tento Augiasuv chlev. Muzete si udelat predstavu o tom, co se tam delo, kdyz v poslednich mesicich vedecke osazenstvo prakticky neopoustelo laborator a tri moji starsi kolegove, Jaentsch, Holler a Braun, v ni proste bydlili. Zustaly tam po nich hotove haldy zpuchrelych, zuhelnatelych a spalenych vzorku gumy, stovky rozbitych banek a cele kilometry kaucukovych pruhu. A prestoze jsme se studenty spolecne pracovali jako zametaci a uklizeci, jeste mesic po tom, co jsem nastoupil v laboratori, objevovali jsme hned pod nejakou skrini, hned zase v thermostatu hotova loziska te nestastne gumy.
Ja sam jsem take — jak se rika — vezel v polymerech az po usi. Zajimaly me vsak spise z theoretickeho hlediska. Polymery jsou, jak vite, latky, ktere vznikaji tak, ze se slouci velke mnozstvi tychz chemickych castic. Vznikaji tak molekuly gigantickych rozmeru. Na jejich chovani se vubec neda usuzovat z toho, co zname o
