vlastnostech puvodnich castic. Lakaly me jiste pokusy s polyisobutylenem a polystirenem a s gumou take, ale s gumou obycejnou, ktera je snad nejznamejsim polymerem. Chtel jsem vytvorit theorii vysvetlujici chovani vsech polymeru vubec. Snad mohu uvest na svou omluvu, ze mi bylo ctyriadvacet let, a v tomto stari, kdyz si precte clovek jedinou odbornou knihu, vybuchuji mu v hlave moznosti objevu jako ohnostroje. Jeste driv, nez jsem nastoupil v laboratori, oblozil jsem se literaturou a pomalu, aniz jsem si uvedomil jak, zacal jsem v ni tonout. Shromazdoval jsem fakta a zpravy o pokusech, cim dal vice fakt, na malych obdelnikovych listcich, ktere jsem napred ukladal do krabicek od cigaret, pak do zvlastnich poradacu, potom do zasuvek, policek a do stolu. To jiz byl tech listku plny pokoj. Jeste jsem se v nich orientoval, ale tusil jsem, ze prijde okamzik, kdy me zaplavi a zatopi. Od vytouzene theorie jsem byl zatim jeste porad stejne daleko.
Ty me zamilovane polymery se chovaji velmi zajimave. Nektere z nich maji ve dvou rozmerech prostoru vlastnosti jako kapaliny a v tretim jako pevna telesa. A guma se zase chova jako idealni plyn, nebot se pri roztahovani ochlazuje a pri smrstovani ohriva. Nejvic me vlastne zajimala guma. V duchu jsem si myslel, ze se mi podari dospet theoretickou cestou tam, kam se mym kolegum nepodarilo dojit pokusy. Pro zacatek, abych ziskal urcitou praxi v technice pokusu, delal jsem — jako predtim oni — roentgenove snimky malych kousku gumy za nejruznejsich podminek; natahoval jsem je, vystavoval jsem je vysokemu tlaku, moril jsem je v kyselinach. Pak jsem zapisoval vysledky a cele vecery jsem snil o te sve theorii. Nemohu tomu rikat jinak, protoze byla daleko jako Zaslibena zeme. Nenatazena guma dava na roentgenovem snimku tyz obraz jako kapaliny, to znamena chaos propletenych castic. Pri tahu se obraz meni a struktura se blizi strukture krystalu. Deje se to proto, ze se dlouhe zkroucene retezy atomu, z nichz je guma slozena, tahem napinaji, vyrovnavaji a chaoticka zmet se meni v rovnobezna pasma, ktera prave davaji onen obraz krystalu. A tak jsem prazil, stlacoval, zmrazoval, susil a znovu prazil kousky gumy, az mi jednou vecer uplne dosla zasoba. Sel jsem na laboranta, ktery mi rekl, ze ve skladisti na pude je jeste par banek se vzorky te stare kremite gumy. Machl jsem nad ni rukou, ale druhy den rano jsem nasel na svem stolku v laboratori patnact zaprasenych sklenenych banek. Aby se mi zavdecil, prinesl mi je laborant s pudy. V bankach byly lepkave cerne pozustatky pokusu. Holler je sveho casu nazyval zastavenimi krizove cesty, protoze od jednoho pokusu k druhemu zaril nadeji, ktera se po kazde obratila v nivec. V zadne bance vlastne nebyla guma, nybrz jakasi lepkava kase, ktere jsem se radeji nedotykal. Zato v posledni bance jsem nasel tmavosedy, slusny kousek. Vlozil jsem gumu do pristroje, zahral, udelal roentgenovy snimek a sel domu. Na druhy den byl snimek hotov. Byl jsem presvedcen, ze uvidim totez, co doposud vzdycky: naprosty rozpad atomovych retezu, kasi, ktera nedrzi pohromade. A ja zatim uvidel primo dokonalou krystalickou sit. Neveril jsem vlastnim ocim. Guma byla prece vystavena teplote kolem osmi set stupnu a tlaku tisice atmosfer, mela se tedy rozbrednout na mazlavou hmotu. A zatim byla neporusena! Otevrel jsem pristroj, do nehoz jsem se od vcerejska nepodival, protoze rozehratou komoru nebylo mozno otevrit, a nasel jsem tam kousek gumy nejcerstvejsiho vzhledu, nejpruznejsi a nejpevnejsi, jaky jsem kdy videl. Zavolal jsem laboranta a ptal jsem se ho, jestli do pristroje neco vkladal. Rekl, ze ne. Ani se k nemu nepriblizil. Jeste porad jsem tomu prilis neveril; vystavil jsem zazracny kousek gumy znovu vysoke teplote a tlaku. Tentokrat jsem vsak nesel domu, ale cekal jsem, az komora vychladne. V osm vecer jsem gumu vytahl: byla jeste horka, ale pruzna, jako kdybych ji nebyl vytahl z pece, ale z prihradky. Pro vsechny pripady jsem jeste provedl chemickou analysu: byla to kremita guma! Prestoze uz bylo pozde, vzal jsem kousek gumy veliky asi jako krabicka zapalek a vsechny roentgenove snimky a bezel jsem k profesorovi, ktery bydlil nedaleko. Zprvu nechtel verit, ale pristiho dne, kdyz jsem vsechny ukony provedl pred jeho ocima, musel to uznat. Meli jsme pred sebou autenticky vzorek kremite gumy, o niz snili konstrukteri letadel, s vlastnostmi proste idealne se shodujicimi s theoretickymi predpoklady. Meli jsme ji, ale nebylo nam to nic platne. V organicke chemii existuje vlastne jen jedno velke umeni: jak prinutit atomy, aby se slucovaly tak, jak to potrebujeme. Takovy proces se odehral prave v tomto kousku gumy, ktery lezel pred nami, ale my jsme nevedeli, jak k tomu doslo. Jinymi slovy, nemeli jsme vyrobni postup a ani nejmensi predstavu, jak k nemu dojit. Prvni veci, kterou jsme ucinili, bylo, ze jsme — samozrejme — povolali Hollera, Brauna a Jaentsche, kteri v te dobe pracovali v berlinskem Ustavu pro tekuta paliva. Telegram jsem sestylisoval sam tak, ze vsichni tri prileteli jeste teze noci a vzbudili me casne rano, kdyz se dobyvali do meho bytu. Jakmile se trochu utisily otazky a vykriky, ukazalo se, ze vedi prave tolik jako ja a muj profesor, totiz: nic. Bez namahy jsme nasli protokoly pokusu. Vzorek c. 6439 — pod timto cislem byla zaznamenana ona neobycejna guma — byl kdysi vyhozen jako bezcenny a z pripojeneho roentgenoveho snimku bylo jasne videt, ze nejde o omyl. Byli jsme tak docela v koncich, tak docela desorientovani, ze jednomu z nas uklouzla veta, ktera zni z ust odbornika proste komicky: 'Treba ta guma za tu dobu dozrala.' Tento nesmysl se pak stal porekadlem a byl nejednou opakovan jako vtip, kdyz si nekdo nevedel rady s nejakym problemem. Po ctyrech dnech kolegove, kteri se museli vratit do berlinskeho ustavu, mavli nad celou zalezitosti rukou a odjeli. Zustal jsem sam s kouskem te nestastne gumy, s netrpelivym profesorem a v hlave s horeckou, ktera mi nedopravala klidu ani k spanku, ani k jidlu.
Polymerovou theorii jsem pustil jiz uplne z hlavy a zacal jsem provadet vsechny etapy pokusu, ktere predchazely vznik onoho vzorku. Vyrobni postupy jsem prece mel v protokolech. Nebudu se sirit o tom, co jsem delal. Staci, kdyz reknu, ze jsem onu synthesu opakoval 518krat. Drzel jsem se postupu s jakousi proste slepou, otrockou presnosti a berlinske kolegy jsem obtezoval telegramy, aby mi podrobne popsali vsechny okolnosti, ktere provazely jejich praci s timto vzorkem. Kdyby byl mezi vami chemik, pochopil by me. Je znamo, ze v chemii, kde pocet moznych kombinaci reagujicich latek je prakticky nekonecny, dochazi k objevum casto nahodou, ku prikladu proto, ze nekdo oklepal do banky speticku cigaretoveho popela, ktery se pak stal krystalisacnim jadrem reakce, nebo ze nekde o poschodi niz natirali chodbu lakem, ktery obsahoval nejaky vzacny prvek v mnozstvi sice mizivem, avsak dostacujicim, aby se stal katalysatorem teto jedine potrebne reakce, ktera se zadnym jinym zpusobem nechce a nechce rozjet, i kdyby se cela laborator stavela na hlavu.
Kolegove mi odpovidali a ja jsem delal vsechno, co melo smysl, menil jsem tedy teplotu, katalysatory, tlak, delal jsem i daleko vice veci, ktere nemely smysl, a dospel jsem tak daleko, ze jsem se stal povercivym. Po nejake dobe se stane i tomu nejpuntickarstejsimu experimentatoru — je-li opravdu posedly nejakym problemem — ze neni s to zvladnout cely material. Zkratka a dobre, v laboratori byl cim dal vetsi neporadek, ktery profesor Hummel nazyval svincikem, z pocatku za mymi zady, pak mi to rekl primo do oci a ptal se, jak jeste dlouho mi stat ma davat prostredky na mou nakladnou zabavu. Pozadal jsem o lhutu ctyr mesicu. Byl to prvni termin, ktery mi napadl. Abych pravdu rekl, ten neporadek, ktery se u mne rozrustal, jsem si do jiste miry sam pestoval, protoze jsem nekde na dne duse veril, i kdyz bych se k tomu nikdy nebyl priznal, ze mi snad v tomto jakemsi prachaosu prijde na pomoc stastna nahoda a objevi to tajuplne 'neco', co pomohlo pri vzniku znamenite kremite gumy.
Tento vzorek jsem mel ve sve pracovne nad laboratornim stolem pod sklenenym zvonem. Kdykoli jsem po nezdarenem pokusu vyleval do odpadu pachnouci reagencie a vracel jsem se znechucen ke stolu, padl muj pohled na maly tmavy hranolek hmoty a to mi bylo pobidkou k dalsi praci.
Je to velmi bolestny okamzik, kdyz si mladi uvedomi, ze pouhym svatym nadsenim, pouhou vuli ucinit objev nepostoupi ani o krucek kupredu. Kdyz uz pocet mych nestastnych pokusu prekrocil tisic a laboranti, vynasejice kose plne zuhelnatelych vzorku, na sebe vyznamne mrkali, vzpomnel jsem si na Severni more. Rikal jsem vam prece, ze se to vsechno odehravalo v Hamburku.“
Pri techto slovech se Rainer obratil stranou, kde z dreveneho oblozeni vystupovala obrazovka televisoru, a ukazal hulcickou, s niz si dosud pohraval, na jedno misto na Zemi. Jeji severni polokoule, zarici svetlem, ktere tlumily mraky, odrazela se od cerneho pozadi. Tesne u okraje kotouce zasahovalo more mezi rameno poloostrova Skandinavskeho a tmavy masiv Evropy. A hulcicka, krouzici po skle obrazovky, dotkla se mista, kde u paty Jutskeho poloostrova lezi Hamburk. Snad po prve od sveho vzniku uzil clovek zemekoule, videne ze vzdalenosti tisicu kilometru, jako mapy. Raineruv prosty pohyb nas razem prenesl ze vzpominek do hlubin meziplanetarniho prostoru. Zatim chemik, ktery jiz delsi dobu jezdil hulcickou po obrazovce, jako by mu to pusobilo trosku detinskou radost, pokracoval:
„Abych si ochladil hlavu, zacal jsem chodit do pristavu, k mori. A jako se mi drive zdavalo, ze vsechno znam a ze me deli pouhy krok ode dveri, od tech nasich dveri — pochopi to kazdy, kdo aspon jednou v zivote poznal omamnou radost, kdyz se blizil ke dverim, za nimiz ho ocekavalo rozuzleni zahady — nuze tak, jak jsem si kdysi byl jist sam sebou, prave tak se mi ted zdalo, ze nic nevim, a co horsiho, ze z toho nic nebude, protoze — no protoze jsem zkratka prilis hloupy a dost.
More tehdy za bliziciho se podzimu bylo stale bourlivejsi a po vodach, po tech mastnych, tmavych pristavnich vodach, krizovaly nakladni cluny, dal na sirem mori pluly lodi, parniky a cas od casu se objevovaly plachty rybarskych kutru. Chodival jsem na molo a staval velmi dlouho na jeho konci, takze si mne zacaly vsimat pristavni straze v domneni, ze jsem kandidat sebevrazdy, jeste ne zcela pevne rozhodnuty. Ja jsem vsak mel hlavu tak nabitou kremicitany a polystireny, ze jsem nevidel ani je, ba ani more a lodi — to znamena, zdalo se mi, ze to
