Ve dve jsme se k ni priblizili na 30 000 kilometru. Protoze raketa jeste stale rotovala, projevovala se pritazlivost Mesice velmi neprijemne nenadalymi zmenami teziste predmetu i naseho tela, coz nam chvilemi pusobilo zavrati. Kdyz se zmensila vzdalenost na neco vice nez 20 000 kilometru, Soltyk, spustiv na kratkou dobu motory, zastavil rotacni pohyb strely. Neprijemne pocity ustoupily pocitu neobycejne lehkosti. Kdyz jsem se chtel oprit o operadlo kresla, vyletl jsem prudce do vzduchu, protoze me telo vazilo sedesatkrat mene nez na Zemi. Nevenoval jsem tomu pozornost, plne upoutan nezvyklou podivanou, ktera se rozvijela pod nami. Zatimco rano byl pohyb rakety naprosto nepozorovatelny, nyni, kdy nas od Mesice delilo sotva nekolik desitek tisic kilometru, pusobil let pri pohledu na jeho vypouklou hmotu dojmem priserneho padu. Byli jsme nad Altajskym pohorim. Vypadalo jako zkamenele blato se zatvrdlymi stopami kopyt. Ve skutecnosti byly tyto stopy kratery s prumerem mnoha set kilometru, ale v zornem poli nebylo nic, co by nam umoznilo odhadnout jejich skutecnou rozlohu. Motory nepracovaly. Neseni rychlosti, jiz jsme dosahli, leteli jsme po tecne a meli jsme jako strela vypalena z pusky proklouznout tesne nad okrajem Mesice. Nase rychlost se scitala s pohybem Mesice a pohyb kotouce pod nami se zrychloval temer kazdou vterinu. Ve dve hodiny ctyricet minut byli jsme od neho vzdaleni uz pouhych 1 100 kilometru. Za okrajem obzoru, klenouciho se gigantickym obloukem na obe strany, vynorovaly se znenadani horske masivy, rozhorivaly se v slunci do bela rozzhavenou pilou stitu, letely pod nami a po nekolika minutach mizely na druhem konci obzoru. Podivny byl tento mrtvy beh, ktery uvadel do pohybu obrovska kolesa krateru, zvenci zalita sluncem, ciselujicim rozryta uboci, a uvnitr vyplnena neproniknutelnou tmou. Dival-li se clovek dele, omamoval jej a jako propast pritahoval tento chaos svetel a stinu, divoky uprk kamennych utvaru pustinou tahnouci se do nekonecna a rozhlodanou hlubokymi prurvami a trhlinami. Vsude, na skalnich ubocich, v okoli vulkanickych kuzelu i na zkamenele rovine, odrazely svetlo oslnive se trpytici proudy lavy.
Jak nas informovaly nepretrzite pracujici radarove altimetry, zmensila se nekolik minut po treti hodine vzdalenost na 200 kilometru. Severne od nas ustupoval dozadu krater Tycho de Brahe, s obludnym, na tisic kilometru kolem dokola rozestrenym vejirem zesklovatele lavy, pokryvajicim nizsi horske hrebeny a bariery. Slunce na ni hralo blyskavymi odrazy. Blizili jsme se k terminatoru, care oddelujici osvetlenou cast mrtveho telesa od neosvetlene. Tam na hranici dne a noci slunecni paprsky vodorovne, temer rovnobezne s povrchem zlabkovaly prisernou architekturu skal. Z oblasti lezicich na nocni strane vynorovaly se jehly nejvyssich vrcholku jako do bela rozzhavene body. Pod nami a pred nami lezela rovina Jizniho more. Zpozoroval jsem na ni tmavou carku, ktera se pohybovala nesmirnou rychlosti. Podival jsem se na ni pozorne — byla tenka jako jehla. V tom jsem pochopil. Byl to stin rakety. Chtel jsem na to upozornit Soltyka, ktery stal hned vedle mne, on vsak to take zpozoroval, protoze ke mne otocil tvar jeste prisnou a vzrusenou obrazy letu, ale jiz se vrastici do usmevu, kdyz najednou velky kotouc obrazovky zhasl jako sfouknuty plamen. Vletli jsme do tmy tak hluboke, ze jsme nic nevideli, i kdyz inzenyr zhasil svetla v centrale. Soltyk prepnul televisory na radar a ve tme, ktera v kabine nastala, objevily se hnedezelene obrysy mesicnich krateru. Byl to nezvykly pohled: po strane na dosah ruky, jako by se vznasely ve vzduchu, zarily kulate body cisel na pristrojich prediktoru a z obrazovky, nad niz jsme se my tri naklaneli, vychazela hlubinna, podmorska zare, ktera menila nase tvare v masky plne cernych stinu. Kosmokrator, ponoreny do sloupu tmy vrhane Mesicem, ritil se dal s nezmensenou rychlosti. Zakratko zacal proces opacny nez ten, ktery jsme pozorovali, kdyz jsme se blizili: clenitost terenu se pozvolna stirala, cim dal tim mensi krouzky prstencovitych hor se sbihaly do stredu obrazovky, povrch satelitu se pohyboval pomaleji a pomaleji, az nakonec pohyb zdanlive docela ustal. Mesic, jako koule s jedne strany osvetlena a s druhe cerna, byl za nami.
Soltyk rozzal svetlo, vzal aparat a odesel s astronomem do laboratore. Osamel jsem. Posadil jsem se pred obrazovku obracenou pred strelu. V nicim nerusenem tichu rincive tikaly Geigerovy pocitace. Kazdy takovy zvuk znamenal, ze centralou proletla castice kosmickeho zareni, ktere proniklo stenami a vodnim filtrem rakety. Pravidelne a pomale tikani se nekdy znacne zrychlovalo; zrejme jsme proletli proudem paprsku leticich z nejake vzdalene hvezdy.
Odpoledne mi Soltyk navrhl, abych prohledl a zkontroloval kyslikove skafandry, v nichz budeme chodit na Venusi. Je to spravny chlap, ten inzenyr; vim, ze to nebylo ani nutne, ani potrebne, ale potkal me, kdyz jsem bez cile bloumal po rakete, a chtel me proste nejak zamestnat. Vystoupil jsem tedy na horni palubu do skladistnich prostor. Kdyz jsem tam splhal svislou sachtou, prozival jsem vzdycky nezvykly pocit ztraty vahy, protoze primo uprostred rakety odstrediva sila nepusobi, a odrazi-li se clovek od pricek zebriku, muze dlouhou chvili zustat viset v povetri, s ponekud podivnym a ponekud k smichu nuticim pocitem odtelesneni, jaky nekdy mivame ve snu.
Nase skafandry jsem samozrejme shledal v naprostem poradku. Skladaji se z lehke kombinesy a prilby, kterou je mozno velmi rychle a snadno sejmout. Kombinesa je z pevneho a na dotyk mekkeho umeleho vlakna, tak lehkeho, ze cela nevazi ani tri ctvrtiny kilogramu. Prilba se nepodoba helme potapecu, protoze ji tvori kuzel nahore zaokrouhleny. Nejsirsi je u zakladny. Candrasekhar definoval jeji tvar jako rotacni hyperboloid. Po obou stranach odstavaji od ni male vydute reflektorky z kovove sitky. Jsou to anteny miniaturniho radaru, jehoz obrazovka je v prilbe ve vysi ust. Pred ocima je okenko, ktere za normalnich podminek umoznuje dobry rozhled; ve tme nebo v mlze mozno uzit radaru. Na Zemi jsme tyto skafandry nosili mnoho dni a presvedcili jsme se, ze jsou velmi pohodlne. Clovek vypada ve skafandru ponekud nezvykle, zvlaste kovove kulate usi nejak pripominaji netopyra. Krome rozmanitych zarizeni, jako je elektricky ohrivac a ochlazovac, pristroj zjistujici radioaktivni zareni, kyslikovy pristroj, je ve skafandru i radio, ne vetsi nez plnici pero. Velmi vtipne bylo vyreseno umisteni vsech civek, okruhu a kondensatoru. Byly proste nakresleny na skle elektronek (pristroj je dvoulampovy) stribrnou chemickou barvou a pak vypaleny jako glasura. Vznikla spojeni tak pevna, ze bychom museli cely pristroj rozbit kladivem, kdybychom je chteli poskodit. Pristroj pracuje na vlne delky 20 centimetru a umoznuje tedy spojeni jen v primem smeru, to znamena na vzdalenost asi ctyr kilometru na rovine. Ve vetsich vyskach, v horach nebo v letadle, je dosah az sto padesat kilometru.
Podival jsem se jeste do prostory s helikopterou a pak do oddeleni, kde byla ulozena polarnicka a horolezecka vystroj, abych se trochu potesil pohledem na ni. Kdyz jsem se vratil do centraly, byli tam krome Osvatice i Arsenjev a Lao Cu. Mlcky jsem prihlizel, jak u radaroveho prijimace provadeli tajuplne ukony, nazyvane „odposlouchavani hvezd“. Anteny, vyrobene z dutych kovovych valcu, umistene primo v same spicce rakety, soustreduji elektromagneticke vlny vysilane hvezdami. Kdyz projdou vlny zesilovacim zarizenim, kresli na katodovych oscilografech zelenave roztresene cary. Vedci, domlouvajice se jednoslabicne, zapisovali cislice do pracovniho deniku. Kdyz zpozorovali mou pritomnost, Arsenjev se na mne usmal, a aby zpestril badani — jak se vyjadril — zapjal do pristroje reproduktor. Hvezdne zareni se zmenilo ve zvuky: bylo slyset duty praskot, prerusovany ostrym, kratkym piskotem.
„Tak k nam hovori hvezdy,“ rekl Arsenjev. Uz se neusmival. Take ja jsem mimodek zvaznel. Kdyz clovek zije delsi dobu v rakete, zvykne si na neobycejne veci, ktere ho obklopuji, a jen ve chvilich, jako je tato, uvedomi si najednou, ze ho deli pouze tenka kovova skorapka od bezedne cerne prazdnoty, v niz neni nic nez mraky horicich plynu a elektrickych vln.
Odpoledne jsem mel ctyrhodinovou navigacni sluzbu. V te dobe se neprihodilo nic pozoruhodneho. K veceru bylo trochu vic prace, protoze ve vstupni vzduchotesne komore propoustela jedna trubice vzduch a bylo ji nutno svarit. Po praci jsem se vratil do kabiny s prijemnym pocitem lehke telesne unavy. V noci se mi zdalo, ze jsem malym chlapcem a dedecek mi slibil, bude-li hezke pocasi, ze me vezme s sebou na vylet do hor. V mem detskem pokojiku stalo u okna akvarium. Svitilo-li slunce, odrazely se paprsky od vodni hladiny a tvorily na strope bile kolecko. Kdyz jsem se probouzel, uvidel jsem nad sebou svetlou skvrnu a vyskocil jsem, pln radosti, ze sviti slunce a ze pujdeme s dedeckem na vylet. V nasledujici vterine se iluse snu rozplynula. Pomalu jsem klesl zpatky na luzko. Bile kolecko na tmavem kotouci byla Zeme.
KANC
V nejblizsich osmi dnech mela cesta hladky prubeh. Kosmokrator letel po useci velmi protahle hyperboly a blizil se k cili, ktery se zmenil ze svitive jiskry v maly namodraly kotoucek, zvolna se pohybujici mezi nehybnymi hvezdami.
Zpusob naseho zivota je velmi pravidelny. Dopoledne zpravidla konaji vedci pozorovani. V teto dobe se prochazim ustredni chodbou rakety, pametliv rady biologa Tarlanda, ktery tvrdi, ze clovek ma udelat za den nejmene tri tisice kroku, aby si svalstvo zachovalo pruznost.
Potom zajdu do centraly a vnikam se Soltykovou nebo Osvaticovou pomoci do taju astronautiky. Nekolikrat jsem navstivil profesora Candrasekhara u jeho zamilovaneho maraxu, na nemz indicky ucenec — jak se jednou
