vyjadril Arsenjev — „hraje matematicke symfonie“. Odpoledne, kdyz dostaneme postu, zavirame se v kajutach se zpravami od nasich milych. Profesori dostavaji krome toho cele stohy vedeckych zprav. Vidame se az pri veceri a pak do pozdni noci naslouchame vypraveni. Tak jsme si na ne zvykli, ze by bez nich den proste nemohl skoncit. Vcera mi Arsenjev pripomnel muj slib, ze budu vypravet o sobe. Odmitl jsem to s vymluvou, ze se me vzpominky nemohou nikterak rovnat pribehum mych druhu.
„Nuze, je-li tomu tak,“ rekl Arsenjev, „chcete-li me k tomu donutit, budiz. Ja vas o to tedy nezadam, nybrz jako vedecky vedouci vypravy vam to narizuji.“
Tak tedy dnes vecer, kdyz uz jsem nevim po kolikate precetl zpravy ze Zeme, kdyz jiz byl u konce denni rozhlasovy koncert, pokusil jsem se dat narychlo dohromady hrst vzpominek z doby, kdy jsem byl vudcem horske zachranne skupiny na Kavkaze. Ale po nekolika vetach me Arsenjev prerusil. „Pockat!“ zvolal. „Tak z toho nebude nic, kamarade! Je jasne, ze nas chcete opit rohlikem. Bylo receno, ze budete vypravet o Kangcendzonze, a tak to zkratka a dobre bude o Kangcendzonze! Delate si z nas snad legraci? V celem svete se mnoho tydnu o nicem jinem nemluvilo a vy jste na vsechno zapomnel?“
„Nezapomnel. Ale je mi za tezko o tom vypravet, protoze jsem se teto vypravy sam zucastnil.“
„Vyborne!“ rekl Arsenjev. „Clovek ma vzdycky delat prave to, co je tezke.“
Vtom se usmal. Jeho usmev prekvapuje nejvic tim, ze se objevi necekane a ze naprosto zmeni jeho tvar, zdanlive tak tvrdou.
„Tak co, vidte, ze nam o tom prece jen budete vypravet — pilote?“
Vedel, ze me zasahne na mem slabem miste, rekne-li mi tak. Vedel to a smal se.
„Tak tedy, u vsech certu,“ rekl jsem, „poslouchejte!“
Vsichni sedeli vazne a upirali na mne oci. Jen Arsenjev se usmival, kdyz jsem zacal vypravet, ale jak ma slova plynula a ja na neho obcas pohledl, videl jsem, ze se jeho usmev meni, jako by jiz neplatil lidem, jako by se kolem nas skutecne objevila nekonecna snehova pole.
„Himalaj,“ zacal jsem. „Do Himalaje chodi vypravy koncem zimy.“
Po techto slovech na mne padlo kouzlo. Uz jsem nebyl v kabine, necitil jsem za zady mekke operadlo, svetelne body hvezd na cernem televisoru me bodly do oci jako odrazy slunce na ledovci. Uvidel jsem bledy, odbarveny azur nad velehorskymi stity a zaslechl jsem zvlastni, nezapomenutelny rytmus, tlukot srdce neunavne busiciho v zridlem vzduchu. Zdalo se mi, ze na levem rameni citim vahu lana, a prava ruka se bezdecne sevrela, jako by drzela sekerku cepinu.
„Do Himalaje se chodiva koncem zimy, protoze v lete duje od Indickeho oceanu monsun, ktery prinasi nesmirne masy snehu. Osudy vyprav zavisi na klimatickych podminkach. Mezi zimnimi bouremi a monsunem je zpravidla mezidobi, ktere trva nekolik tydnu. Jestlize vsak zacne monsun vanout drive, koncem kvetna, ocita se cele lezeni najednou ve vanici. Vichr rve lana, smeta do propasti stany s lidmi, laviny se riti se vsech udoli najednou. Vzpominam si…“
Prerusil jsem vypraveni.
„Proto se chodiva jiz koncem brezna. Tehdy jeste duji zimni severni vetry a cisti vyssi partie hor od snehu; mraz den ode dne slabne. Prvni dobyvatele Himalaje uzivali kyslikovych lahvi; dnes uz se to dela jen zridka kdy, protoze kdo jednou zacne vdechovat kyslik, ten se bez masky tezko obejde, a kdyz se pristroj poroucha — je ztracen… Zacina se tedy s aklimatisaci tak, ze se pozvolna prechazi z nizsich taboru do taboru cim dal tim vyssich. Do vysky peti tisic metru mohou vystoupit skoro vsichni, do sesti tisic vice mene kazdy druhy dobry evropsky alpinista, do sedmi kazdy paty a nad sedm tisic, tam, kde zacinaji nejvyssi vrcholky, dojde jeden z dvaceti. Ostatne vystoupit tam, to jeste neni vsechno, jde o to, vydrzet tam co nejdele. Biologove rikaji, ze hranice lidske odolnosti proti nedostatku kysliku probiha zhruba ve vysce Mount Everestu. Podobne jako moji druhove prosel jsem i ja pred vypravou dlouhymi zkouskami v komore se zredenym vzduchem. Odnesl jsem si z nich zkusenost, kterou mi potvrdili vsichni himalajsti horolezci: v praxi to vypada docela jinak.“
Po kratke odmlce jsem odtrhl oci od hvezd a pokracoval jsem: „Pred pul stoletim dobyvali Anglicane Mount Everest tak, ze se vydali na cestu s velkym mnozstvim nosicu, vybranych z horskych kmenu Gurku a Serpu. Staveli jeden tabor za druhym a snazili se proniknout az pod vlastni vrchol, aby ho dobyli jedinym celodennim vypadem. Sli samozrejme bez nakladu, protoze vsechny zasoby nesli nosici. Prace nosicu byla vzdycky tezsi nez namaha alpinistu. V nasi vyprave jsme se nedelili na nosice a alpinisty. Postupne jsme vsichni proslapavali cestu, nesli lana a prenaseli naklady z jednoho tabora do druheho. Toto ustavicne prechazeni mezi dvema useky vrylo se mi do pameti jako nejnamahavejsi a nejnesnesitelnejsi udobi cele vypravy. Kangcendzonga neboli — jak jsme ji v nasi taborove hantyrce rikali — Kanc, je vysoka 8 579 metru a je treti nejvyssi horou na svete. Jako ostatni osmitisicove hory je vlastne obrovskym systemem horskych hrebenu, sbihajicich se hvezdicovite k nejvyssimu vrcholku. Pro nebezpeci lavin je jedinym v Himalaji uzivanym zpusobem vystupu cesta po hrebenech. Vyprava vystoupi na jednu vetev horskeho masivu a smeruje k vrcholku po jeho hrebeni. Take my jsme si pocinali stejne. Pocasi bylo v dobe, kdy zacina me vypraveni, velmi priznive. Byla to posledni etapa naseho vycerpavajiciho zapasu. Pres utoky trvajici plnych pet nedel nebylo stitu dosud dobyto. Delily nas od neho vzdusnou carou necele dva kilometry; vystup by byl o neco delsi, protoze se hreben zataci jako protahle pismeno S. Monsun musel zacit kazdy den. Daleko pod jiznimi stity, ktere prikre spadaji do Bengalske niziny, houstly uz vlnite bile mraky. Nas posledni, jedenacty tabor lezel primo pod hrebenem, na sikme planince, ktera nahle koncila propasti nad ledovcem Zemu. Nechci vam vypravet o vsem, co jsme do te doby vytrpeli, ale abyste mohli aspon castecne porozumet tomu, co se udalo, musim vam vylicit, v jakem stavu jsme vsichni byli.
Meli jsme samozrejme prve priznaky horske nemoci. Predevsim trvalou nespavost. Nejhorsi byly noci ve spacim pytli, kdy clovek tuhl mrazem a stale se probouzel nedostatkem dechu. Tep pri naprostem klidu byl asi sto za minutu. Chut k jidlu zadna. Jedli jsme jen proto, ze jsme vedeli, ze jist musime. Lapani po dechu strasne vycerpavalo. V techto vyskach obsahuje vzduch pouhou tretinu normalniho mnozstvi kysliku. K tomu vsemu se pripojovaly pozvolne a teprve dodatecne konstatovane zmeny dusevniho stavu. Jako prvni se dostavuje lhostejnost. Odhodlat se k nejake nejbezvyznamnejsi praci, jako treba nabrat snehu a rozpustit jej ve vodu, vyzaduje obrovskeho vypeti vule. Hledame taboriste, zapalujeme varic, susime boty, ale vsechno nejak automaticky, jako by to delal nekdo naprosto cizi. A jedine tehdy, kdyz rano clovek vstupuje na neproslapanou cestu, kdyz si uvedomi, ze po tomto hrebeni jeste nesla lidska noha, tu jako by se v nem neco otviralo, nejake posledni reservy… a pak se vydava na pochod.“
Odmlcel jsem se, protoze mi vyschlo v ustech.
„Vyrazili jsme v sest rano. Krome batohu s thermoskou, s nekolika tabulkami cokolady a s vitaminovym koncentratem neseme cepiny, skoby a dostatecnou zasobu lana. Kdyz nam snih zavrzal pod botami, zacinal usvit teprve ruzovet. Kdyz jsem se ohledl, uvidel jsem nase dva druhy, stojici pred stanem a zaclanejici si oci rukama, protoze jsme sli primo proti rozhorivajicimu se slunci. Vedel jsem, jak nam zavidi. Kazdy z nich chtel byt na nasem miste, ale jit dal jsme byli schopni uz jen my dva. Oni cekali na kamarady, kteri je meli odvest dolu.
Se mnou sel muj pritel Erik. Mohu o nem rici jen tolik: byl to clovek, s nimz se mi ze vsech lidi na svete nejlepe mlcelo. Rozumel jsem mu, abych tak rekl, zady, pokozkou, aniz jsem se na neho dival, vedel jsem, co chce i nac mysli. Jeho pouha pritomnost znasobovala me sily.
Jako vzdy na zacatku dne, bylo se treba rozchodit. Mou touhou bylo udelat bez zastavky dvacet kroku, ale nikdy se mi to nepodarilo. Muj zivotni rekord byl dvanact kroku. Plice pracovaly jako mechy, a kdyz bylo nutno vysekavat cepinem schudky, vystupovalo nam srdce po nekolika uderech az do hrdla.
Vstaval den, jaky muzete videt jen v Himalaji. Vodorovne slunecni paprsky delily prostor na dve casti. Dole, v modravem stinu, plynuly mlhy. Mezerami v mlze se prodiral ledovec Kance, cely zihany trhlinami. Dale na vychod a na sever se tycily Kangcendzau, Makau a Pauhunri, s jejichz skalnatych vystupku sval vichr castecne snih. Jejich uboci byla rozclenena dlouhymi pasmy mracen na nekolik pater. Za nimi, az odnekud z Tibetu, vycnival neznamy horsky stit, siroce rozklenuta pyramida s oslnivou spickou. Byli jsme jiz osm tisic metru vysoko a vetsina vrcholku, plujicich v mori mlh, lezela pod nami. Jen na zapade, ve vzdalenosti sto kilometru, vysoko na nebi stal Mount Everest, bily, nehybny a tak obrovsky, jako by to ani nebyla soucast Zeme, nybrz jako by nad obzor vychazela nejaka jina planeta.
Sel jsem prvni, asi deset kroku za mnou Erik. Snih mi metal do oci trsy jisker, ktere oslnovaly i pres ochranne bryle. Rty jsem mel jiz davno okorale a rozpukane. To byl jeden z duvodu, proc jsme se dorozumivali jen kratkym zabrucenim.
Kangcendzonga je povestna ledovymi prizraky, ktere zpusobuji, ze je technicky obtiznejsi nez Mount Everest. Zvlastni podminky tani, mrznuti a krystalisace modeluji snehove masy v nejfantastictejsi utvary. Po hrebeni se tahnou pres cele kilometry fantasticti obri jako prisery ze strasidelneho snu, veze, zkroucene sloupy, jen zazrakem
