drzici na skale, a cela bludiste z roztalych ledovych rampouchu a krapniku. Jejich hroty jsou vlivem slunce potazeny sklovitym povlakem. Tak vznikaji ledove rampy a helmy, s nichz visi rady mnohometrovych stalaktitu. Prave v takove krajine jsem hledal cestu, zapadaje nad kolena do snehu. Hreben se stridave rozsiroval a zuzoval. Obcas jsme museli jit tesne po kraji a vyhybat se pozorne snehovym vezim, abychom je nevyvratili. Obcas se nam podarilo je prelezt. Tehdy jsem sedel na vrcholku a vytahoval jsem lano postupne, jak lezl Erik nahoru za mnou. Jindy jsme kopali pruchod v sypkem snehu na jejich upati a sli jsme vpred, opirajice se o vratky utvar jen konecky prstu. Jednou nam uzavrel cestu obrovsky hrib z balvanu stareho a noveho snehu, ktere se navzajem prostupovaly. Zarazil jsem do neho cepin, abych vyzkousel, jestli by se mi nepodarilo zlezti jej pres vrcholek, ucitil jsem vsak, ze je uvnitr uplne sypky. Cela tato masa, snad patnact metru vysoka, pod niz jsme se hrabali jako mravenci, mohla se kazdym okamzikem zritit. Pohledl jsem doleva, zdali bychom nemohli pretraversovat nad ledovcem Zemu, ale jak nasvedcovala sit trhlin, hrozil firn na svahu lavinou. Po prave strane nebylo nic. Skala koncila nahle, jako by ji utal nozem, a strme spadala ctyri kilometry dolu na ledovec Kance. V tomto miste se utvorilo neco jako uzka chodbicka. Jeji strop tvoril klobouk hribu, jehoz ledovy povlak se prolomil a naklonil na jednu stranu. Visela s neho dlouha rada petimetrovych strechylu. Pustil jsem se touto vzdusnou cestou. Sel jsem skrceny, se sklonenou hlavou, abych nezavadil o strechu. Mezi rampouchy se mihalo nebe. Jeste nekolik kroku a ledovy tunel koncil. Pred nami bylo neco cerneho. Oci jsem mel plne ledovych zablesku. Dlouhou dobu jsem musel stat se zavrenyma ocima. Kdyz jsem je otevrel, uvidel jsem, ze hreben je prerusen hlubokou prurvou. Sestoupit dolu bylo snadne, ale na druhe strane nas cekala skalni stena, spis skalni prah, nevysoky, ale srazny. V Alpach by to nebyl problem, ale tady, kde neni pomysleni na obycejne vzepreni na rukou, byla to tezka prekazka. Rozhlizel jsem se, hledal jsem misto, kudy by bylo mozno traversovat. Vsechno marne; po jedne strane ledovce Zemu byl lavinovy svah a po druhe svisla skalni zebra, pretata doleji plochym vycnelkem. Erik stal mlcky vedle mne. Nerekl nic, podal mi proste svuj batoh se skobami. Vystup na stenu nam trval dve hodiny. Snih ji pokryval zpusobem, ktery mi nebyl nijak po chuti. Zespodu ho bylo spatne videt, protoze kryl jen uzky prouzek skaly, vystrkuje bila chapadla, jako by cely balvan opradal jakousi pavucinou. Byl sypky jako prach. Neskytal nejmensi oporu. Skoby, ktere jsme zarazeli, zaznivaly pod kladivkem nizkym, dlouhym tonem, ktery se zkracoval a zvysoval, jak se hrot noril do skaly. Ma prava ruka se menila v kus hmoty, ktera unavou ztracela cit. Citil jsem jen srdce, obrovske, dusive srdce, ktere vyplnovalo prudkymi udery celou hrud. Ve dvanact jsem vylezl ze stinu, jehoz horni hranici jsem prekrocil, a posadil se na vrchol prurvy. Erik si hledal cestu asi pet metru doleji.
Pode mnou nesmirne, nehybne more vzduchu. Na jeho dne rozpukane vlny ledovce, castecne zakryte platy snehu. Daleko, ve stinu hrbetu, po nemz jsme sem prisli, vylezaly z mraku jine, nizsi ledovce. Nejdale na obzoru, za ledovcem Passanram, tycil se nad mlhami jako skalnaty ostrov z oceanu masiv Siniolchu. Snih na jeho uboci koncil nahle pod vrcholky zubatou carou. Cely tento nesmirny obraz skal, mracen a ledovcu pulsoval v ocich souhlasne s pulsem krve. Erik stanul vedle mne a smotaval lano pomalymi, vzitymi pohyby. Hledel jsem na holy vrchol Siniolchu a vtom se na jeho stenach neco zachvelo. Obrovsky snehovy jazyk, vyplnujici hlavni uzlabinu, postavil se svisle, pomalu se naklonil dozadu, okamzik zustal nehybne stat a pak zacal padat jakymsi zvlastnim zpomalenym pohybem. V mrtvem tichu se nehlucne zritil na svah. V mziku zakryla vyhled mracna prachoveho snehu. Bile spousty zavirily. Lavina se ritila cim dal rychleji, az vletla do nizkych mlh, protrhla je a zmizela. Obnazene srazy nahore zasvitily starym ledem. Snad vterinu byl klid — a na protejsim svahu se zvedl bily dym jako po vybuchu. Padala druha lavina, za ni treti a dalsi. Busily do mlh a trhaly je na cary. Teprve ted k nam doleti duty rachot: takovou dobu potreboval zvuk, aby prekonal vzdalenost, ktera nas delila od ledovce Passanram. Rachot mohutnel a tichl, tristil se v postrannich udolich a vracel se zpet. Ted se pocal nad cary mlh zvedat mrak nejmensich castecek snehu, vymrstenych do vzduchu — a najednou uderila do oci obrovska duha, ktera se rozklenula nad propasti.
Erik uz davno stal vedle mne. Oba jsme se divali na to, co se odehravalo pod nami. Konecne se on vzchopil prvni; nemeli jsme casu nazbyt, bylo treba vyrazit. Otocili jsme se ke stitu Kance. Od tohoto mista hreben stoupal neobycejne prudkym obloukem. Kdyz vanou vetry stale stejnym smerem, zacne se snih na hrebeni vysouvat za nej, do prazdna, a tvori nad propasti mysy, sotva se drzici zledovatelych srazu. Zdola je videt celou vratkost techto previsu, ale nahore, kdyz clovek kraci po hrebeni, bela se oslnujici snih vsude a maskuje stejne hreben sam jako zradne previsy. Prave uboci az ke spicce vrcholu byl sraz, sotva popraseny pruhy snehu. Prave na tuto stranu vystrkoval hreben sta a sta vzdusnych poloostrovu. Nektere z nich prozrazovaly svou existenci nadzvednutymi vrsky, jine byly zdanlivym pokracovanim hrebene. Nadarmo bloudilo oko v dalce, snazic se vryt si do pameti nejnebezpecnejsi mista. Vsude tisice duh, slunecnich jisker, vzdusna propast a blede, nezkalene klidne nebe.
Se zdvizenym cepinem, pevne sviraje v ruce stocene a castecne pres rameno prehozene lano, vykrocil jsem za Erikem, ktery ted vedl.
Snih, neobycejne hluboky, pri doteku ozival, sumel, bouril, v celych rekach splyval do udoli. Na pozadi nebe primo proti nam se vypinala spicka vrcholu, zasnezena od zapadu, od vychodu hola. Strma skala jakoby navrstvena z tasek. Sli jsme za sebou a upirali na ni oci. Erik odbocil stranou: hreben se trochu rozsiroval a skytal pohodlnejsi prechod. Zastavil jsem se. Bily vycnelek se ztratil jako kouzlem. Beze slova, naklonen, v puli kroku zritil se Erik do propasti. Lano bylo volne.
Jiste bych ho nebyl udrzel. Nemel jsem cas, abych se zajistil. Tak jak jsem stal, odrazil jsem se vsi silou a skocil jsem do propasti na druhe strane. Zahucelo mi v usich, cerne plochy srazu zakrouzily. Pak to se mnou straslive trhlo a ja ztratil vedomi. Privedla me k sobe bolest v prsou, sesnerovanych lanem. Dusil jsem se. Napjate lano se lehce chvelo. Nad hlavou jsem mel vycnelek skaly, vzdaleny jen nekolik metru. Zledovately hreben mel funkci kladky: viseli jsme na nem kazdy s jedne strany. Pokousel jsem se volat, ale mel jsem stazene hrdlo. Lano se zarezavalo do pasu nezmensenou silou. Zvedl jsem ruku; byla zalita krvi, ktera potrisnila sekerku cepinu. Pri padu jsem jej neztratil. Necitil jsem zadnou bolest.
Mohl jsem sotva dychat, natoz volat. Abych nasel nejaky zachyt, musel jsem prendat batoh. Nenasel jsem nic. Zarazil jsem skobu a vysplhal na hreben krok za krokem, centimetr za centimetrem. Opatrne jsem se presunul pres jeho okraj a polozil jsem se na bricho.
Lano, obtocene okolo vystupku, spadalo svisle po jeho druhe strane, kde zmizel Erik. Houpalo se velice pomalu jako obrovske kyvadlo. Erika jsem nemohl dohlednout. Sraz tady prikre spadal. Jako napjate struny belaly se mezi balvany pasy snehu. Napadla me strasna myslenka, ze si Erik roztristil lebku a ze tam visi, tezke mrtve telo, kyvajici se na rozmotanem lane. Jeste jednou jsem se naklonil a tu jsem ho uvidel. Visel dole, bezvladny jako zok.“
Prestal jsem vypravet. Obraz, ktery jsem vyvolal, dotkl se mne prilis silne. Rozhledl jsem se po kabine, jako bych hledal pomoc, ktera by zaplasila vyvolanou visi. Po dlouhe chvili jsem pokracoval:
„Erik zil, ale byl v bezvedomi. Pri padu narazil hlavou do skaly. Kdyz jsem ho po hodinove namaze vytahl na hreben, mel od zmrzle krve vlasy cerne a tvrde jako uhel. Dychal slabe… Nez jsem mu, jak jsem umel, obvazal hlavu, uplynula dalsi pulhodinka. Bylo pul ctvrte. Vydal jsem se na zpatecni cestu. Jeho batoh a reservni lana jsem nechal na miste. Napred jsem se ho pokousel vleci, ale nebylo to mozne. Nalozil jsem si ho tedy na zada. Pri prvnim kroku jsem div neupadl. Udelal jsem druhy. A dalsi. Pak jsem sel. Za hodinu jsem byl u prurvy v hrebeni. Spustil jsem ho po lane a sam sesel dolu. Pak zacinal svah a chuze byla snazsi. Tloukl mi hlavou do zad a do ramenou. Nemohl jsem tomu zabranit. Nebe na vychode uz temnelo, kdyz jsem dorazil k snehovym vezim. Vedel jsem, ze je s Erikem neprekrocim. Vedel jsem take, ze by zmrzl, nez bych se pro neho s nekym vratil, kdybych byl s to podstoupit tuto cestu jeste jednou. Sesel jsem proto na lavinovy svah a sel jsem proste napric. Mel jsem nadeji jedne ke stu, mozna jedne k tisici, ze se lavina neutrhne, a vyhral jsem. Ale bylo mi to uplne lhostejne. Vedel jsem jen jedno: ze musim jit. Sel jsem tedy. Pretraversovat zpatky na hreben jsem nemohl. Naklad na ramenou me tlacil ke svahu. Nekolikrat jsem upadl. Jednou jsem se zacal i s nim sesouvat, cim dal tim rychleji. Mihlo se mi hlavou: Nema to cenu! Dost! Ale instinktivne jsem prece jen zabodl cepin do snehu a zastavil jsem pad. Ovazal jsem spaci pytel lanem a zacal jsem splhat vzhuru. Vzdy po nekolika metrech jsem zustaval stat, omotaval jsem lano okolo cepinu a tahl spaci pytel nahoru. Kdyz jsem se vydrapal na hreben, bylo uz tma. Vsoukal jsem se do spaciho pytle. Tak jsem lezel celou noc spolecne s Erikem. Noc byla nezvykle tepla, ohlasovala uz prichod monsunu. Zachranilo me to pred zmrznutim. Vstal jsem, sotva se hory nacrtly na ridnouci tme. Kdyz jsem si ho znovu daval na ramena, nemohl jsem se ubranit myslence, ze zemrel. Prilozil jsem mu k ustum sekerku cepinu: orosila se. Vyrazil jsem. Pri padu jsem ztratil ochranne bryle, takze uz kolem poledne se mi od oslneni zanitila vicka. Chvilemi jsem si prestaval uvedomovat, co se deje, ba i to, ze se me nohy pohybuji, ze jdu. Obcas me z teto otupelosti probouzel jeho dech, hral me na krku, obcas jsem sam vyrazel jakesi zachropteni nebo sten a to me na chvili vzpamatovalo.
Nekolikrat jsem si myslil, ze uz dal nemohu. Tu jsem si rikal: Jeste patnact kroku a shodim ho. A kdyz jsem
