muj ded — cernoch. Poesie mi bohuzel nikdy nevabila, leda chapeme-li ji sire a verime (a ja v to verim), ze se rozprostira i daleko za hranicemi basni a ze snaze nez za stolem lze se s ni setkat v oblacich, v horach a v zapasech. Kdoz vi, neni-li prave tato vira nejvlastnejsim duvodem, proc pisu tato slova v male kabine Kosmokratoru, ktery se kazdou vterinu vzdaluje od meho domova o 25 kilometru. Nechci vsak predbihat udalostem. Bude-li tato slova cist nekdo cizi, musi o mne vedet tolik, aby sam mohl rozhodnout, muze-li mi verit. Proto pisu o sobe.
Jako mlhou vidim ve vzpominkach vecery, ktere jsem stravil u dedecka. Dedecek umel vypravet a rad mi vypravel pohadky i pribehy, ktere jako snury exotickych koralu spojovaly mnoho veceru, a ja, hned rozechvely, hned vzruseny, ale vzdycky plny nadseni, naslouchal jsem mu tak, jak dovedou naslouchat snad jen deti a zamilovani. Bylo mi uz sest let, kdyz se v jeho radostnych pohadkach zacaly ozyvat temne tony. Neni ostatne vylouceno, ze tomu tak bylo jiz drive, byl jsem vsak prilis maly, abych to pochopil. V techto prvnich letech byl pro mne dedecek necim naprosto se lisicim ode vsech ostatnich lidi — rikam necim, nebot pro mne byl necim jako priroda meho rodneho kraje, jako nase belomodre oblacne nebe a lesy pod horami, do nichz jsem zapadal na dlouhe hodiny. Zda se mi, ze v tom je klic k jeho tajemstvi: ostatni dospeli prichazeli a odchazeli z meho detskeho sveta, ale on byl proste jeho casti.
Rekl jsem, ze o Americe se rozhovoril po prve, kdyz mi bylo sest let. Nemel jsem rad tyto pribehy a docela jsem se bal, ne snad proto, ze byly pochmurne — nebyl jsem totiz zbabely — nybrz proto, ze se z dedecka staval docela jiny, skoro cizi clovek. Jeho nadseni se nekam ztracelo, smich mu mizel s tvare, hrbil se, mluvil strucne, rozvazne volil slova a snazil se obalit podrobnosti prilis drasticke.
V prvnim takovem pribehu dedecek, propusteny z tovarny, jezdil na cerno vlakem po celych Statech a vydelaval si na zivobyti jako nosic. Potom, kdyz mu srostla krive pater, kterou mu prerazili pri nejakem vyslechu, pletl rohoze ze slamy. Mozna, ze toto vypraveni prekrucuji, ale takto se mi vrylo do pameti a tak jsem vidal dedecka ve snach — jako temneho, zachmureneho obra mezi obrovskymi stohy zlate slamy, z niz musel uplest neuveritelne mnozstvi rohozi, protoze jinak… Co by se bylo stalo „jinak“, to jsem nevedel, ale na tomto miste snu na mne padal strach.
Pozdeji jsem se dovedel jiny pribeh, ktery se odehral drive nez ten prvni, v dobe, kdy dedeckovi jeste nebylo dvacet let. Dlouho nemohl najit praci. Konecne se stal dozorcem v nejake chemicke tovarne. Byla to vlastne barabizna, v niz sikovny majitel vyrabel vodicku vonici vanilkou, plnil ji nadherne lahvicky a prodaval je za nehoraznou cenu jako lek proti tuberkulose. Prestoze platil delnikum neslychane mizerne, nemel podnikatel nikdy nedostatek lidi. Pracovali u neho totiz prevazne nemocni tuberkulosou, nestastnici, kteri marne hledali pomoc a ve svem zoufalstvi se nechavali zlakat nadeji, ze znovu nabudou zdravi pomoci drahocenneho leku, ktery jim vyrobce daval zdarma. Nemusim ani rikat, ze to byl prostredek bezcenny, to vsak majiteli nijak nevadilo, protoze misto umirajiciho delnika mohl snadno ziskat pet novych.
Rodicum a zvlaste otci se prilis nezamlouvalo vsechno to, co mi dedecek vypravel. Vzpominam si, ze jsem jednou suzoval maminku otazkami o vselijakych vecech, mezi jinym take o podobnych slovech jako „stavkokaz“ a „minoliar“. Druhe slovo neznala. Pozdeji, kdyz se otec vratil, zeptal jsem se jeho.
„Minoliar? Od kohos to slysel?“ zeptal se.
„Od dedecka.“
„Aha, to urcite bude milionar!“
Tatinek byl mrzuty. Spustil rozzlobene na mamu, ze dedecek musi byt ve svem vypraveni opatrnejsi. „Nechci, aby mi otravoval kluka takovymi cernymi vzpominkami!“ huboval a chtel jit nahoru, ale maminka dovedla ukonejsit jeho rozcileni, a to nejen v tomto pripade.
Dokud dedecek zil, podezrival ho tatinek tak trochu, ze na ty nejztrestenejsi napady me privadi prave on. Jednou na priklad jsem se rozhodl, ze vystoupim na Elbrus, a dele nez tyden jsem si z kazdeho jidla kousek odkladal a delal jsem si zasoby na cestu, jindy zase jsem prisel za tatou na letiste, sebral jsem neci velky destnik a pokousel jsem se schovat v letadle, z nehoz jsem chtel pozdeji, az poletime nad nasim domkem, seskocit jako s improvisovanym padakem.
O tom, ze dedecek take jednou umre, dovedel jsem se cirou nahodou, kdyz jsem potaji vyslechl rozmluvu rodicu. Neprikladal jsem tomu viry, ba naopak, rozveselen jejich naivitou, vybehl jsem nahoru. Dedecek byl jeste porad neobycejne vysoky a silny, ale kdyz me na uvitanou vyhodil do stropu, uvidel jsem na jeho tvari bolestny vyraz, ktery me zabolel tak, ze jsem se rozplakal; nerekl jsem mu vsak proc, trebaze se mne na to dlouho vyptaval.
Pak se roznemohl a musel lezet. Blizilo se jaro a ja jsem objevoval na zahradce den co den nove zazraky, ale dedecek uz se mohl jen divat z okna, k nemuz mu pristavili velkou starou lenosku. Kdyz jsem kdysi vybehl na schody do podkrovi, abych ho navstivil, uslysel jsem mohutny, hrdelni zpev, tak zcela jiny nez vsechny pisne zname z domova a ze skoly, nezapomenutelnou chmurnou pisen, ktera se zrodila z hlubokeho zalu, krivdy a nevyslovne lasky k svetu, ktery neni dovoleno milovat. Tuto pisen jsem z dedeckovych ust jeste nikdy neslysel. Treba jsem umel anglicky dosti dobre, nerozumel jsem nezvyklym slovum, jen v refrenu se opakovala slova o velke stare rece, po ktere pluji lodi. Vystupoval jsem po vrzavych schodech, ale pisen znela stale mohutneji; dlouhou dobu jsem stal za dvermi a pak jsem potichoucku, se srdcem sevrenym, sesel dolu. Tri dny nato dedecek skonal.
V pristich letech jsem sve husarske kousky provadel sice spolecne s kamarady, ale zato zcela metodicky a ani o vlas mene krkolomne. Tata nejednou rikal, ze mam „naturu rovnou z pekla“, a maminka se smichem pripojovala „z africkeho pekla“ a tim cela vec obycejne skoncila, protoze me oba meli velice radi, i kdyz kazdy svym zpusobem.
Ucil jsem se dosti dobre, ale nepravidelne. Kdyz jsem se dovedel, ze je treba znat matematiku a astronomii k tomu, abych se mohl stat lodnim kapitanem, stal jsem se v nekolika malo tydnech v techto predmetech nejlepsim zakem. Kdyz mi vsak pozdeji ucaroval zemepis, hodil jsem tyto predmety jednoduse pres palubu.
V sedmnacti letech, kdy jsem byl vice nez kdykoli jindy na rozpacich, cim bych se mel stat, dal jsem se nazdarbuh zapsat na konstrukterske oddeleni Letecke akademie v Pjatigorsku a tam jsem poznal Gorelova.
Prednasel theoretickou mechaniku a vsiml si mne nikoli pro me vedomosti, ktere byly velmi skrovne, nybrz kvuli me matce. Ona totiz projektovala a vystavela palac, v nemz byla katedra a laboratore profesora Gorelova, a postavila jej tak, ze si tim ziskala jeho srdce, jak sam rikal.
Kazdy z nas ma v zivote mezniky vzpominek — nejakou nejpamatnejsi hodinku detstvi, prvni lasku, setkani s clovekem opravdu velkym, a tyto okamziky jsou jakymisi osami, okolo nichz se otaceji cele oblasti zivota novym smerem, kde se otviraji netusene obzory. Takovy okamzik pro mne nastal, kdyz jsem neobstal, ci jak se u nas rikavalo „shorel“ pri zkousce z theoreticke mechaniky. Gorelov nejenze me nenechal odejit ze sve pracovny, nybrz dal se se mnou do reci. Za okny ustavu byl cerven, nadherny, zeleny cerven, kdyz mi rekl, divaje se mi do oci:
„Uderime-li na kov, zazvoni. Roberte, chci, abys mi uprimne odpovedel na otazku, kterou ti polozim. Plati?“
Neodpovedel jsem, ale z meho pohledu musel vycist, ze chci byt jako kov, a po chvili pokracoval:
„Aby clovek byl prospesny jinym i sobe, musi ve sve praci nachazet novou a novou radost. Vim, ze mas schopnosti dost velke, aby ses naucil tomu, co je treba znat na zkousku u mne. Ale to je jeste velmi malo. Jsem si jist, ze umis do veci, ktera te strhne, vlozit sebe celeho. Rekni mi, co je to?“
Nedovedl jsem odpovedet.
Gorelov, nedivaje se mi uz do oci, dodal jiz tiseji a opatrneji, jako by se blizil k necemu plachemu:
„Kdy citis, ze jsi stasten? Povez, co citis, protoze na tom mozna hodne zalezi.“
„Stastny byvam malokdy,“ odpovedel jsem. „Jsou to jen okamziky, ale mne staci… Posledne, kdyz jsem byl na Dzangi-Tau… musim vam rici, ze jsem clenem naseho horolezeckeho klubu a rikaji o mne, ze jsem dobry alpinista. Prozil jsem tam okamziky tak nadherne, ze jsem si pral, aby nikdy neskoncily a aby to nebyly ani prazdniny, ani cvicny tabor, ani zabava, ale aby prave to byl muj skutecny zivot.“
„Kdy to bylo? Povez mi to presneji,“ otazal se me Gorelov nejak rychle. Jeste stale na mne nehledel.
„Kdyz hrozilo nebezpeci,“ rekl jsem proste, protoze jsem to opravdu tak citil. „A kdyz jsem na sebe musel brat odpovednost. Kdyz bylo nutno rozhodnout o volbe cesty, o zcela nove moznosti vystupu, o nezname stezce. Kdyz jsem se ucastnil nocni zachranne vypravy a mne prvnimu se podarilo najit zbloudileho.“
„Rad riskujes,“ rekl prisne Gorelov. „Vsiml jsem si toho na zpusobu, jakyms mi odpovidal na otazky. Ale u mne ti to nevyslo, protoze ja jsem neschudny utes.“ Nyni se snad mel smat, ale neudelal to.
„Podrobil ses nekdy zkousce?“ zeptal se po chvili.
Dal jsem se strhnout jesitnosti, ktere ve mne bylo — vim o tom — a jeste dnes je prilis mnoho.
„Byl jsem sam osmnact hodin ve stene Uzby a vratil jsem se, az se rozprchly mlhy. To byla ma prvni
