vznikla velka 'tlacenice'. To je vlastne zaklad roztrzitosti. — Hm, vidim, ze jsem vas nepresvedcil. No tak rekneme si to jinymi slovy. Premyslime-li o necem jednoduchem, muzeme soucasne venovat pozornost jeste necemu jinemu, muzeme ku prikladu recitovat zpameti basnicku a divat se pri tom oknem na ulici. Ale neni mozne tristit pozornost, je-li ukol slozitejsi. Cim vice nervovych bunek pracuje, tim vice cirkulujicich proudu vytvareji, tim vice jsou zatizena spojovaci vlakna. A prave v tom je tajemstvi profesorske roztrzitosti; kdyz je mnoho bunek zamestnano obtiznym ukolem, neni ve vedeni misto pro jine proudy. Proto se muze prihodit astronomovi, ktery odchazi z hvezdarny a premysli o nejake nove theorii, ze zapomene svrchnik, nepozna zname a — jak se rika — pro oci nevidi… A to vse zavinila 'tlacenice' proudu ve vlaknech bile mozkove hmoty.“
Candrasekhar se dotkl jineho tlacitka. Krivky, ktere se ustalily na obrazovkach, zmizely a kotouce pohasly, jako by je nekdo sfoukl. Profesor zvedl hlavu a chvili pohlizel na hochy, kteri obklopili stolek pevne semknutym kruhem. S rukama oprenyma o okraje klaviatury, jako hudebnik u podivneho nastroje, mluvil po chvili dal:
„Uz vite, co je spojeni mezi lampami. Druhou zakladni veci je pamet. Marax si musi zapamatovat to, co mu porucime vykonat, a krome toho si musi uchovat v pameti jednotlive useky vypoctu, aby jich pozdeji mohl pouzit. Uvedme jednoduchy priklad: Chci nasobit 23?4. Nejprve vynasobim 4?20. To je 80. Zapamatuji si to a nasobim dale 3?4, to je 12. Ted si musim vzpomenout na predesly vysledek 80 a obe cisla secist. Vysledek je 92. To je ovsem pouze priklad. Jde o veci daleko slozitejsi, ale princip zustava stejny. Stroj tedy musi mit organ pameti fungujici rychle jako blesk. Nemuze to byt mechanicky zapis, nejake perforovane listky nebo podobne. O rychlosti jakehokoli procesu rozhoduje jeho nejpomalejsi usek. Marax provadi za vterinu 5 000 000 ukonu. Kdybychom pouzili jako organu pameti nejakeho mechanickeho zapisu, potreboval by i ten nejdokonalejsi nejmene desetinu vteriny, aby vysledek zaznamenal. Tu by provadel marax za vterinu uz jen 10 vypoctu. Ztratili bychom celou rychlost a na te nam prece nejvic zalezi. Proto musi byt pamet elektricka. Jeji princip je takovy: Proudovy impuls, ktery znamena to, co si je treba zapamatovat, uzavirame do okruhu a poroucime mu, aby v nem cirkuloval.
V praxi se uziva rozlicnych prostredku. Marax ma tak zvane kapacitrony. Jsou to vakuove lampy, v nichz je velke mnozstvi miniaturnich kondensatorku. Jsou to jakesi 'listky zapisniku', na nichz se pise «perem» utvorenym z roje elektronu, ktere se pohybuji rychlosti 260 000 kilometru za vterinu. Jak vidite, je to docela slusna rychlost. Pohyby «pera» ridi elektricke pole. Jediny takovy kapacitron si muze zapamatovat az 40 000 vysledku najednou a oznamit je — je-li treba — ve zlomku vteriny.“
„Pane profesore, a jakym pismem pise to elektronove pero?“
Candrasekhar lehce svrastil oboci:
„Pero nepise zadnym pismem. Rekl jsem to jen obrazne. Dava jen naboj listkum kondensatoru a tim vytvari kmitave elektricke okruhy.“
„A mozek si pamatuje stejne jako marax?“
„V mozku jsou dva druhy pameti. Jedna, tak zvana 'pamet krouzici', je stejna jako v maraxu. Umoznuje kratkodobe zapamatovani. V prechodne spojenych okruzich pulsuji proudy, ktere se prerusi ihned, jakmile prestanou byt potrebne. Druhy druh pameti, ktery nam umoznuje, abychom si vzpominali na detstvi, na minulost, na vedomosti, ktere jsme ziskali studiem, ma odlisny mechanismus. Zaklada se v hrubych rysech na zmenach, k nimz dochazi tam, kde se vycnelky jedne nervove bunky dotykaji druhe. Jsou to tenounke vrstvicky bilkoviny, tak zvane synapsy, v nichz probiha proces spojovani a podmineneho brzdeni… nu, ale nechme toho. Hovoril jsem o mozku, abyste mohli lepe pochopit marax. Bojim se, ze jeste stale mate o jeho funkci znacne mlhave predstavy… Je to tak: Marax je uzavreny system, ktery smeruje k jakesi rovnovaze proudu. Podobne usiluje vychylene kyvadlo, aby dosahlo nejnizsi polohy. Kdyz davam stroji ukol, vysinu jej ze stavu elektronove rovnovahy. Aby ji znovu nabyl, resi marax ukoly jaksi «mimochodem». Hra proudu vytvari rozlicne krivky, ktere vidime na teto obrazovce a ktere jsou vlastne odpovedi na danou otazku. Jiste vite, ze kazdou krivku je mozno vyjadrit matematickou rovnici. Rovnice krivky, ktera se ukaze na obrazovce, je prave hledane reseni. Takto pracuje marax o matematickych problemech, ale mohou se vyskytnout i jine problemy. Dejme tomu, ze doletime na planetu a potrebujeme nejakou chemickou latku. Mame ji k disposici jako plynnou slouceninu v atmosfere, jako mineral a jako roztok. Vyskytne se otazka, jak ziskat tuto latku s nejmensi namahou. Dame maraxu vsechny potrebne udaje a v nekolika minutach dostaneme hotovy vyrobni postup. Dal jsem vam, pochopitelne, nejjednodussi priklad; marax dovede udelat veci daleko slozitejsi. Jak to dela? Je to docela neco jineho nez pri matematickem ukolu. Tehdy stroj nemusi nic 'znat' — samozrejme mimo matematicke zakony. Ale v druhem pripade musi bezpecne ovladat znalost chemie, fysiky, musi znat technologii chemickych procesu a pochopitelne musi take vedet, jake prostredky mame k disposici, protoze by nam bylo malo platne, kdyby nam poradil, ze mame postavit tovarnu s tremi kominy… marax tedy musi mit zevrubne znalosti predmetu. Znalosti muze mit proto, ze jsme mu je vmontovali. Jak? Tomu slouzi jine organy pameti, tak zvane stale kapacitrony neboli ultrakapacitrony. Jedina takova lampa se rovna vice mene jednomu velmi tlustemu svazku odborne technicke prirucky. Marax jich ma 100 000, a proto s sebou nebereme zadne knihy.“
„A nemuze se takova lampa znicit?“
„Jiste ze muze. Ale i kniha muze shoret. Neda se nic jineho delat, musime to riskovat. Bez risika nemuzeme niceho dosahnout. Kdyz je treba, zapojuji se tedy prislusne ultrakapacitrony a zacinaji sdelovat okruhum sve znalosti. Deje se to tak, ze proste vysilaji roje elektronu, ktere se pohybuji modulovanou rychlosti; tak vypadaji nase vedomosti, prelozene do jazyka elektriny… Jedna lampa sdeli cely svuj obsah okruhum v necele vterine. Mezitim se pod nej podkladaji puvodni kmity okruhu. Zacinaji fungovat specialni ladice a resonatory, filtry frekvence, modulatory a tlumivky, ktere vyplnuji prostor pod touto kabinou. Zde je pouze ustredna, neco jako mozkova kura, ale vsechna 'bila vlakna' jsou dole.“
„Pane profesore… prominte,“ rekl kterysi chlapec, „rikal jste, ze takova lampa je jakousi priruckou… ale vzdyt v knize nejsou vypracovany odpovedi.“
„Ovsem ze nejsou. Nepochopili jste me dobre. Zavinil jsem to castecne sam tim, ze jsem uzil srovnani s knihou. Mel jsem na mysli zasobu vedomosti, a ne zpusob, jak z nich tezit. Zasadni rozdil mezi mozkem a knihou je ten, ze v knize lezi vedomosti vedle sebe, ztrnule, mrtve, nemenne, kdezto v mozku je kazda vedomost ziva a plasticka, to znamena, ze ji mohu podle potreby libovolne prizpusobit situaci. A marax se skutecne daleko spis podoba mozku nez encyklopedii. V maraxu, tak jako v mozku, se vedomosti pretvareji, prizpusobuji potrebam proto, ze jsou zachyceny ve forme plastickych kmitu proudu, ktere predstavuji krivky. Jiste vite, ze ze souctu dvou krivek vznikne treti, ktera se neshoduje se zadnou z nich, nybrz je jejich vyslednici. A tak otazka polozena maraxu je vlastne jednou krivkou; vedomosti, kterych uziva k praci, jsou druhou krivkou a vysledna krivka, ktera vznikla jejich souctem, je resenim problemu.“
„A staci ve vsech pripadech jen tri krivky?“
Candrasekhar se usmal:
„Ja jsem vam to prece rekl jen proto, abych cely problem zjednodusil. Ne tri krivky, nybrz miliardy a biliony. Stroj, ktery zpracovava ulozeny problem, vykonava za vterinu pet milionu ukonu. Pet milionu! A prace nekdy trva hodinu, dve i vice. Jednou pri zatezkavacich zkouskach bezel marax sto sedesat devet hodin. Po celou tu dobu provadel pet milionu ukonu v kazde vterine! Predstavte si to, prosim… Kdyz jsem mluvil o trech krivkach, chtel jsem vam ozrejmit princip. A ten je presne stejny.“
„Jen jedna vec je mi jeste nejasna…“ rekl nejmensi z chlapcu a svrastil celo. „Jak je to mozne vsechno vyjadrit krivkou? Na priklad… na priklad to, co jste rikal o ziskani te chemicke latky. V odpovedi prece musi byt uvedeno: vemte to a to, nalijte do zkumavky, michejte, varte. Jak je tohle mozne vyjadrit pomoci krivek?“
„Jde ti o to, jak klademe stroji otazky? To je ovsem nutno umet. Rozhodne to neni tak jednoduche jako ptat se mne… A pokud jde o to, ze pry krivkami neni mozno vsechno vyjadrit, v tom se, mily chlapce, mylis. Coz neni nase pismo take jakousi zauzlenou, protinajici se a komplikovanou krivkou? Jen si nemyslete, ze se s maraxem domlouvame timto zpusobem. Kdoz vi, jestli by se to nedalo i tak udelat, ale zpusobilo by to velke mnozstvi technickych komplikaci. Marax se podoba velkemu cizozemskemu ucenci, ktery nam dovede rici velmi mnoho, ale umi mluvit pouze svou materstinou. Uz proto se vyplati vynalozit trochu usili a naucit se jeho reci, reci krivek, kreslenych vysokofrekventnimi proudy. Komu chybi zbehlost, ten muze uzit pro preklad jeho odpovedi do normalniho jazyka zvlastniho pristroje, tak zvaneho Mader-Fourrierova elektroanalysatoru, ale zkusenemu pracovnikovi staci jediny pohled na obrazovku a vi hned vsechno.“
Profesor stiskl nekolik klaves a pak nekolik knofliku. Na obrazovce se svijely pletence car cim dal tim pomaleji, az se konecne ustalily v podobe sikme smycky.
„Ptal jsem se maraxu, pri jake teplote je nejvyhodnejsi slucovat dusik s kyslikem na kyslicnik dusicny a jakeho katalysatoru je treba uzit. A tohle odpovedel: Pri teplote 3 500 stupnu a katalysatorem je platina.“
„To ja vim take,“ nemohl se udrzet nejmensi z chlapcu.
