neobycejne vsestranny pocitaci stroj.“
Obliceje chlapcu prozrazovaly uzas. Nekteri na sebe pohledli, ale nikdo ani nehlesl.
„No tak pojdme,“ rekl inzenyr. „Snad se dovite vice pri jine prilezitosti…“
Jiz se obratili ke dverim, kdyz se ozval hlas, ktery nepatril nikomu z nich:
„Inzenyre… okamzik.“
Ohledli se. V otvoru mezi dvema rozvodnymi deskami, jako v nejakych podivnych dverich, odshora dolu pokrytych predivem kabelu, objevil se clovek.
„Vy jste zde, profesore?“ podivil se Soltyk. „Nemel jsem tuseni. Nebyl bych vas vyrusoval…“
„Ale ne, jsem rad. Vy ted mate schuzi komise, vidte? Velmi rad vas zastoupim a povim nasim hostum nekolik slov o maraxu.“
Z hloucku se ozval radostny sum. Inzenyr o krok predstoupil.
„Byl bych vam zavazan, ale… Poslyste…“ obratil se k chlapcum, „naskyta se vam jedinecna prilezitost, protoze profesor Candrasekhar je jednim z konstrukteru maraxu. Jen o jednu vec vas prosim: nepokousejte se ukryt se nam tu nekde, abyste mohli letet s nami. Meli jsme tady jedenact skolnich vyprav a nekolikrat jsme jiz museli prohledavat celou raketu, abychom nasli zajemce o let na cerno…“
Inzenyr se chvili dival na chlapce a snazil se dodat sve tvari prisneho vyrazu, najednou se vsak usmal, kyvl hlavou na pozdrav a odesel. Kdyz za nim zapadly dvere, zavladlo ticho. Chlapci se samymi rozpaky nehybali z mista. Profesor, prosluly matematik, byl jednim z clenu vypravy. Snad vsichni uz ho znali z filmu, televise nebo z fotografii a ted na neho se zajmem upirali oci.
Byl to muz neco vice nez ctyricetilety, snede, temer tmave suche tvare. Ohnuty nos s tenkymi chripemi propujcoval jeho tvari vyraz urputny a tvrdy, ktery nijak nezmirnovaly havrani, na skranich jiz prosedivele vlasy. Tento dojem se vsak rozplynul, setkal-li se clovek s jeho ocima, skoro neustale trochu primhourenyma, ktere mely tezko popsatelny vyraz. Byla v nich detska zivost, ale ovladana chladnym rozumem, klid podobny prekonane unave, sebejistota a usmev tak zretelny, ze jej clovek bezdecne hledal na jeho rtech, ale on se usmival jen ocima. Nejpodivuhodnejsi vsak bylo, ze kazdemu, na koho pohledl, se zdalo, ze jsou svetle, dokonce velmi svetle, a teprve pozdeji si lide uvedomovali, jak jsou tmave.
Candrasekhar pristoupil k chlapcum a rekl:
„Inzenyr vas trochu rozcaroval, vidte? Ocekavali jste nejaky dalsi atomovy reaktor, nejaky fantasticky katapult prvku, a dovedeli jste se, ze nasi ochranou je proste pocitaci stroj. Rikate si, nac je takovy nepotrebny balast? Neni ucinnejsim prostredkem paprskomet, ktery kazdou prekazku rozmeta na atomy? Svet nezname planety, mili hosi, bude plny zahad. A rozresili bychom je tim, kdybychom je znicili, setkame-li se s nimi? Nam jde o neco nesrovnatelne vetsiho a obtiznejsiho: chceme je pochopit. Protoze pochopit znamena ovladnout je. A v tom nam pomuze matematika.
Pripada vam to divne? Zamyslete se. Pohyb planet, hvezd, atomu, ptaci let, krevni obeh, rust kvetin — vsechno, co nas obklopuje, cely vesmir je podrizen matematickym zakonum. Matematika pomaha inzenyrum stavet mosty a rakety, geologovi objevovat mineraly v hlubinach zeme, fysikovi uvolnovat atomovou energii. Bereme tedy s sebou nejen mechanicke ruce, svaly a oci, nybrz take mechanicky mozek. Tak tomu nasemu stroji rikame, protoze zpusob, jakym pracuje, odpozorovali jsme od naseho vlastniho mozku.
Abyste mi snaze porozumeli, nekolik slov na vysvetlenou. Kdyz se lide ucili konstruovat cim dal tim dokonalejsi parni stroje, turbiny, benzinove motory, soustruhy, domnivali se, ze vsechno na svete lze prevest na nejaky mechanicky model, ze tedy i mozek je podobny mechanismus jako treba hodinky, jenze daleko komplikovanejsi. Myslili kuprikladu, ze pri procesu zapamatovani tvori se v mozku nejake «otisky» nebo «fotografie». Ale podobne vysvetleni je neprijatelne, protoze v mozku zkratka neni mista, aby se v nem timto zpusobem uchovavalo obrovske mnozstvi vzpominek a vedomosti, ktere jsou vlastnictvim kazdeho cloveka. Pricinou omylu byla domnenka, ze mozek je jakousi obrovskou 'kartotekou' nebo 'skladistem' a ze vzpominka je — dejte dobry pozor — take vec. Ve skutecnosti to vsak neni vec, nybrz proces. To znamena — neco plynuleho, pohybliveho. Nebudu vam to siroce rozvadet, ale chci, abyste si uvedomili jedno: je-li hmota ve vecnem pohybu, pak je myslenka jakoby 'pohybem v sile'. Snad si vzpominate na heslo napsane v ponorce kapitana Nema — 'mobilis in mobili'? Pohyblivy v pohyblivem. To je vlastne i heslo a tajemstvi mozku. Tajemstvi obrovskeho, miliardoveho mracna cirkulujicich proudu. A na tomto principu se zaklada funkce maraxu. Tam, kde existuje proud, tam musi byt i jeho zdroj a cesty. Zakladnim stavebnim kamenem mozku je neuron, bunka s nervovymi vycnelky, ktere ji spojuji s jinymi bunkami. A zakladni castici maraxu je katodova lampa. V nasem maraxu je priblizne 900 000 elektronek. Velmi malych, samozrejme, vidite vsak, jak velky prostor presto zabiraji. Mozek obsahuje priblizne 12 miliard bunek, to znamena 12 miliard jakychsi lamp. A dobre se vmestna do nasi hlavy. Konstrukter by rekl, ze technicke reseni, jake mozek predstavuje, je daleko dokonalejsi. Pocet bunek, ktere jsou v mozku, umoznuje priblizne 1010 000 vzajemnych spojeni mezi nimi. Toto cislo vam malo rika. Je to vic, nez kolik je atomu na vsech planetach, hvezdach a mlhovinach, ktere muzeme pozorovat nejsilnejsimi teleskopy v propastech nebe. Takove moznosti ma nas mozek! Moznosti maraxu jsou daleko skromnejsi. Ma vsak proti mozku jednu velkou prednost: pracuje rychleji. Vjem postupujici nervovym vlaknem urazi za vterinu nekolik metru, ale po drate maraxu probehne impuls rychlosti 300 000 000 metru za vterinu. Chapete, jak obrovska je to uspora casu?“
Profesor pristoupil ke stolku, polozil ruku na jeho svetelkujici jantarovou plochu a pokracoval:
„Dam ted maraxu ukol. Je to diferencialni linearni rovnice.“ Nacrtl na listek vytrzeny ze zapisniku nekolik vzorcu, pak stiskl nekolik knofliku a klaves a prehodil bilou packu. Na jedne z obrazovek se ihned objevila nehybna svitici zelenava cara.
„To je reseni. Chci-li je mit vycisleno, musim si je zvlast vyzadat.“ Profesor se dotkl jineho knofliku a z uzkeho otvoru vypadl na stul prouzek papiru, potisteny matematickymi symboly.
„Pane profesore,“ zeptal se jeden z chlapcu, „byl ten priklad hodne tezky?“
„Ani ne tak tezky jako nevdecny, protoze cesta k vysledku vede hruzostrasnou spleti dilcich vypoctu. Kdysi davno, kdyz jeste nebyly takove stroje, pocital jej jeden slavny matematik pres pul roku.“
„Ale vzdyt ten vypocet vypadl v tom okamziku, kdy jste to zmackl.“
Candrasekhar zavrtel hlavou:
„Nikoli v tom okamziku. To se jen zda. Od rozkazu do chvile, kdy se objevil vysledek, uplynulo asi pul vteriny. Marax provadi za vterinu asi 5 000 000 ukonu, za pul vteriny jich tedy provedl asi 2 500 000. Prave tolik jich bylo treba…“
Chlapci se divali na marax zcela jinyma ocima nez drive.
„Jak vidim, zacina si marax ziskavat vase uznani,“ pravil Candrasekhar. „A to byl ukol celkem jednoduchy. Marax vam jen dokazal, jak velkou prevahu nad nami mu dava rychlost proudu.“
„Tento problem — problem spojeni mezi lampami nebo bunkami — hraje dulezitou ulohu i v mozku. Videli jste snad nekdy obraz lidskeho mozku? Mozek je zprohybany, protoze zprohybany povrch obsahuje vice bunek nez hladky, ale bunky samy nestaci. Stejne jako jsou elektronky spojeny kabely, musi byt bunky spojeny vlakny. Spojovaci nervova vlakna tvori dohromady tak zvanou bilou mozkovou hmotu. Je ji daleko vice nez hmoty sede neboli bunek. Proc? Uvazujte: mate-li jen ctyri bunky a chcete-li spojit kazdou s kazdou, potrebujete ne ctyri, ale 6 spoju. Pro pet bunek uz je treba deseti spoju, pro sest bunek patnacti. V mozku je jich dvanact miliard. Prave proto je bilych vlaken takove mnozstvi. Jiste jste jiz casto slyseli nazor, ze vedci jsou lide velmi roztrziti. Vidte? Nuze, pokusim se vam vysvetlit z jakeho duvodu a predvedu vam to na maraxu. Souvisi to totiz se spojenim mezi bunkami v mozku a mezi lampami v maraxu.“
„Marax musi napred,“ pokracoval profesor, „zapomenout predchazejici ukol.“
Candrasekhar stiskl vypinac. Svetelna cara zmizela. Profesor velmi rychle prejizdel prsty po klavesach, jako kdyby psal na neobvyklem psacim stroji. Zaroven rikal:
„Kdyz dame maraxu ukol, snazi se ho nejak zbavit a zapojuje automaticky tolik okruhu, kolik potrebuje. To, cemu v dennim zivote rikame vetsi nebo mensi soustredeni pozornosti, zavisle na obtiznosti ukolu, tomu v maraxu odpovida vetsi nebo mensi pocet lamp, zapojenych do cinnosti.“
Candrasekhar stlacoval nove a nove klavesy. V maraxu se delo neco zvlastniho. Obrazovky fosforeskujici rovnomernym svetlem se rozzihaly jedna po druhe, az svitily vsechny nad deskou stolu a odrazely se v ni jako devet bledych mesicu v tmavozelene vodni hladine. Objevovaly se na nich krivky pohybujici se z pocatku zvolna. Brzy se vsak kroutily stale rychleji, trhaly se a skakaly. Dute bzuceni proudu naplnilo mistnost.
Vtom sebou chlapci trhli. Ozval se silny, basove hluboky hlas bzucaku a na stolku se rozsvitil rudy napis „Pretizeni“. Soucasne ukazal profesor chlapcum, ze klavesy kladou odpor tlaku prstu, jako by se byly zasekly.
„Vidite?“ rekl. „Marax vypovida poslusnost… Porucil jsem mu, aby provedl tolik ukonu soucasne, ze ve vedeni
