ruce kratky horak jako pistoli.
„No, kam to koukas?“ zacalo se ozyvat zdola. Hoch se otocil a skocil do otvoru v boku rakety. Octl se v chodbe s pulkruhovitymi stenami, vylozenymi lucitem, ktery zaril klidnym, bledym svetlem.
„To je vstupni otvor,“ rekl inzenyr. Vesel jako posledni. „S obou stran jsou hermeticke uzavery, aby bylo mozno vychazet a vchazet i ve vzduchoprazdnem prostoru. A ted muzeme jit budto do centraly, nebo k motorum, co je vam milejsi?“ obratil se k nim. Huste namackani stali v uzke chodbe a neosmelovali se promluvit.
„Do centraly,“ placl nejmensi naslepo. Zdalo se mu, ze se k nim inzenyr chova neochotne, jako k nevitanym hostum. Soltyk pristoupil ke dverim ve zdi a obema rukama otocil zeleznym kolem s loukotemi. Dvere, mohutne jako zaver tresoru, se odsunuly. Vesli do druhe, rovnez kulate chodby, ktera vedla vodorovne do vnitrku rakety. Koncila dokoran otevrenymi dvirky. Za nimi byla mala mistnost; i ta mela steny oblozeny lucitem. Pod nizkym stropem se tahly svazky trubic. Trcely z nich paky a kolecka.
„Jste ve stanici, odkud se obsluhuji vzduchotesne komory,“ rekl inzenyr. Pristoupil ke dverim ve stene a dodal:
„Tady jsou manometry a tady,“ ukazal na potrubi, „privody vysokeho tlaku. Pod podlahou jsou cerpadla a nadrze se stlacenym vzduchem. Tak… a ted sejdeme do centraly.“
Za dvermi, vsazenymi dosti vysoko do steny, byla svisla uzka sachta, neprilis hluboka, nebot pri pohledu dolu bylo videt jeji jasne osvetlene dno. Vedly tam schudky, vlastne spise zebrik se sirokymi pricli, potazenymi houbovitou, velice pruznou hmotou, do niz se nohy borily. Po schudcich v uzke sachte bylo mozno sestupovat pouze jednotlive. Jeden po druhem sesli dolu. Stali v dlouhe chodbe podivneho tvaru: jeji prurez byl temer rovnostranny trojuhelnik. Steny se sbihaly nahore, kde u stropu visela dlouha zarivka. Chodba nebyla osvetlena lucitem; podlaha i steny byly potazeny stejnou tmavozelenou houbovitou hmotou jako schudky.
„Cestou si muzeme prohlednout kabinu,“ rekl inzenyr. Otevrel nejblizsi dvere, ktere byly ve stene trojuhelnikovite chodby a sviraly s podlahou uhel 45°. Jaky byl uzas chlapcu, kdyz nahledli do velke kabiny a zjistili, ze jeji podlaha stoupa ode dveri vzhuru, svirajic s vodorovnou rovinou uhel rovnajici se bezmala polovine praveho uhlu.
Inzenyr, jako by nepozoroval jejich udiv, sel o nekolik kroku dale a otevrel dvere kabiny na protejsi strane chodby. Take tam stoupala podlaha prikre vzhuru. V kabinach nikdo nebyl. Svitily v nich zarivky slabe osvetlujici nabytek, pripevneny k podlaze, jak to nekdy byva na parnicich.
Chlapci mlcky pohledli na inzenyra. Nejmladsi a nejnedockavejsi z nich se konecne zeptal:
„Co to, prosim, znamena? Proc je ta chodba trojuhelnikovita a proc je v kabinach kriva podlaha?“
„Neni kriva, je jen naklonena,“ opravil ho Soltyk. Vytahl z kapsy kombinesy zapisnik a tuzku a rekl:
„Jestli neco nevite, hned se ptejte. Nemusite se stydet.“
Nacrtl obrazek a ukazal jej chlapcum:
„Chapete uz?“
Ale chlapci nechapali.
„Vite, ze letadlo je urceno pro meziplanetarni lety? Tak vidite. A ve vzduchoprazdnem prostoru neni gravitace. Proto vsechny predmety ztraceji svou vahu. Ve fantastickych romanech minulosti popisovali vselijake vesele prihody takovych cestovatelu, kteri treba nemohli vylit vodu z lahve nebo se vznaseli u stropu a podobne. Nu, to jsou radosti dosti pochybne. Dulezitejsi je, ze gravitace je pro cloveka nutna. Neznamena to, ze bez ni nemuze zit. Naprosto ne; ale po urcite dobe zacinaji svaly zakrnovat; je to nasledek nedostatku cinnosti. Proto si Kosmokrator sam vytvari umele gravitacni pole. V dobe letu se proste otaci kolem sve delsi osy, kterou jsem na tomto obrazku oznacil pismenem O — vidite? Tak vznika, jako na kolotoci, odstrediva sila, ktera tlaci vsechny predmety a lidi v kabinach ve smeru polomeru. Oznacil jsem to sipkou. Podlahy kabin i teto chodby jsou staveny tak, abychom v dobe letu citili vsude pod nohama «dole» a nad hlavou 'nahore', stejne jako na Zemi. A to je samozrejme mozne jen tehdy, jsou-li mistnosti rozlozeny paprskovite.“
„A co je nad nami?“
„Nahore jsou skladistni prostory.“
„A proc je chodba trojuhelnikovita?“
„Proste proto, ze jsme meli malo mista.“
„To se dalo udelat jinak,“ rekl bojovne nejmensi z chlapcu, ktery mel dojem, ze si z nich inzenyr tropi zerty.
„Dalo,“ prisvedcil Soltyk dobromyslne, „ale v tom pripade by bylo treba postavit sikmo steny v kabinach a to by nevypadalo prilis hezky. Krome toho se na chodbe zdrzujeme prece jen mene nez v kabine. Ostatne mohou zde jit klidne ctyri lide vedle sebe… No, zapovidali jsme se. Pojdme do centraly.“
Vykrocil a chlapci za nim. Nejmensi pocital kroky: az na konec jich udelal 68. Pak byly zase schudky, ale jen s nekolika stupni, a potom vypoukle siroke dvere.
V kabine, ktera mela asi sest metru v prumeru, ohromil prichozi pohled na nespocetne ukazovatek, ciferniky a signalni lampicky. Blikaly a svitily vsemi duhovymi barvami. Steny, svirajici s podlahou uhel opacny nez v chodbe, byly rozdeleny na oddily, ktere tvorily jakesi skrinky s pultiky. Vsude zarila a blikala svetelka. Nad skrinkami svitily napisy: TRYSKY, HLAVNI POLE, RIDICI POLE, GENERATOR PORADI A, PREDIKTOR, MARAX. Bylo jich nekolik desitek. Primo uprostred kabiny vyrustal z podlahy velky pristroj, pripominajici svym vzhledem prilbu obra. Trcely z neho tri trubice, uzavrene bilymi vicky. Na prvni pohled to budilo predstavu neobycejne zvetsene hlavy nejakeho hmyzu s trema vypouklyma ocima nebo tykadly. Tam, kde jsou na hlave usta, vycnivaly z pristroje ve ctyrech radach svisle packy. Kdyz si hosi nad dvema precetli napisy „START“ a „MOTOR“, zacali se strkat lokty, naklaneli hlavy nad pristroje a dychtive si je prohlizeli.
Ostatni se shlukli tam, kde na matne, zevnitr osvetlene tabulce, umistene na sikme stene, bylo videt barevny planek. Kdyz se podivali pozorneji, zjistili, ze pred sebou maji podelny prurez Kosmokratorem.
S obou stran „hmyzi hlavy“ stala tri a tri kresla, velmi nizka, s operadly sklonenymi dozadu a volne lezicimi upevnovacimi pasy. Ale ani to, ani nepretrzity ruch signalnich svetel nezaujal vsechny nejsilneji. Proti kreslum, tesne nad zemi, byly naklonene kovove kotouce. V kazdem z nich jako v ramu byla kulata obrazovka temer metroveho prumeru. Na techto zaricich plochach bylo videt vnitrek cele haly, svitici strop, hemzeni stroju, voziku a lidi, a vsechno neobycejne jasne, zretelne a barevne. Dve stredni obrazovky byly obraceny do prednich a postrannich casti haly, druhe dve zachycovaly prostor za raketou. Jedna cast chlapcu se shlukla u obrazovek, druzi se nahrnuli k svetelnemu planku letadla a zbyvajici se tisnili u „hmyzi hlavy“, kde stal inzenyr.
„Pojdte vsichni sem ke mne,“ rekl hlasite, „a ti, kteri stoji vzadu, at se niceho nedotykaji… jeste bychom treba nekam vyleteli…“
Chlapci ho obstoupili kolem dokola. Soltyk si sedl na malou zidlicku, kterou vytahl zpod krytu „hmyzi hlavy“, a zacal hovorit, ukazuje na svitici kontury rakety:
„Tady vidite, jak vypada letadlo uvnitr. Kosmokrator je 107 metru dlouhy. V nejsirsim miste ma asi 10 metru v prumeru. Sklada se ze dvou vretenovitych casti, ktere jsou vlozeny jedna do druhe. Vnejsi pevna cast letadla tvori jeho aerodynamicky plast. Vnitrni cast, rozdelena na dve paluby, horni a dolni, obsahuje skladistni prostory, obytne kabiny, ridici pristroje a motory. V prostoru mezi obema castmi jsou nadrze s vodou a s kapalnym vzduchem. Jednak jsou to zasoby na cestu, jednak skytaji lidem cestujicim v letadle ochranu pred kosmickymi paprsky. Na Zemi nas chrani pred zhoubnym ucinkem techto paprsku atmosfera, v Kosmokratoru voda spolu se specialnim pancirem z kamexu, latky, ktera pohlcuje zareni desetkrat vic nez olovo. Jako vedlejsi ochranny faktor pusobi take bersil, z nehoz je cele letadlo zbudovano. Vite, co to je?“
„Vime, vime!“ zahlaholilo.
„Hned se presvedcime,“ pravil inzenyr, vyhledal si privrenyma ocima nejmensiho z chlapcu a ukazal na neho prstem:
„Bersil…“ nabral hoch dechu, „je kov pevnejsi nez ocel.“
„Ne, neni to kov,“ namitl jeden z jeho kamaradu.
„Tak co, je to kov, nebo neni? Nevis? Jaka je jeho struktura?“
„Jsou v nem takove bublinky,“ zacal nekdo, ale umlkl, kdyz nenasel podporu.
Zavladlo trapne ticho.
„Ano,“ rekl inzenyr. „Meli jste oba pravdu. Bersil je i neni kov. Jak naznacuje jeho nazev, je slozen ze dvou prvku, z BERylia a SILicia neboli kremiku. Prvni z nich je kov, druhy neni. Kazdy z techto prvku ma krystalickou strukturu, to znamena prostorovou mrizku, v jejichz rozich jsou atomy. Bersil vznika tak, ze do prazdnych mist v krystalove kostre jednoho prvku vklada se kostra druheho. Tvori se tak 'atomova mrizka' neobycejne pevna a tvrda. Nuze, tolik o rakete same. Prejdeme nyni k pohonne sile. Podivejte se na plan Kosmokratoru. Celou jeho
