atmosfere, ktera skyta oporu balonum a kridlum letadel a kyslik motorum. Na tento vynalez prisli velmi davno — jiz kolem r. 1300 n. 1. — Cinane, kteri vyrabeli prve rakety pohanene zpetnym tlakem plynu strelneho prachu. Ale uplynulo vice nez sedm set let, nez rusky vedec Ciolkovskij narysoval prvni plany meziplanetarniho dopravniho prostredku. Po nem prisli Goddard, Oberth a mnoho jinych. Ti polozili zaklady astronautiky, ktera se behem doby rozrostla v samostatne rozsahle odvetvi techniky.
Princip pohonu byl jasny. Opiral se o slavny Newtonuv zakon, ze se akce rovna reakci. Raketa musela mit zasoby pohonnych hmot, menicich se v proud plynu, ktere tryskaly velkou rychlosti. Sila zpetneho tlaku, ktery pri tom vznikal, pohanela ji vpred. Ale zde narazili konstrukteri na prvni obtize. Pri nejprudsi ze vsech chemickych reakci, pri slucovani kysliku a vodiku ve vodu, vznikaji plynne zplodiny s rychlosti 5 kilometru za vterinu. K rychlosti 11,2 kilometru, nazyvane rychlosti kritickou, je jeste daleko. Tuto rychlost musi ovsem mit jen teleso, ktere se pohybuje bez pohonu, tedy ku prikladu vystreleny naboj. Jinak je tomu s raketou. Raketa muze opustit Zemi i rychlosti mensi nez 11,2 km/vt za predpokladu, ze jeji motory budou pracovat az do okamziku, kdy se znacne vzdali od Zeme. Ale ani toto reseni nebylo uspokojive. Kysliko-vodikoveho paliva, zdanlive nejdokonalejsiho, nikdy se neuzivalo, protoze oba tyto plyny se daji jen velmi tezko zkapalnit. A udrzovat je v nadrzich zkapalnene je spojeno s velkymi obtizemi a nebezpecim. Krome toho pusobi skodlive i vysoka teplota reakce. Uzivalo se tedy pohonnych hmot, ktere davaji plyny rychlosti od jednoho do tri kilometru za vterinu. Na nestesti, ma-li raketa prekonat zemskou tizi za techto okolnosti, musi vaha pohonnych hmot mnohosetkrat prevysit vahu rakety same. I kdybychom mohli uzit kysliko-vodikoveho paliva, raketa vazici deset tun a s desetitunovym nakladem spotrebovala by na cestu se Zeme na Mesic 40 000 tun pohonnych hmot. Byl by to dopravni prostredek velky jako zaoceansky parnik, se stenami nutne velmi tenkymi, zkratka obrovska nadrz, na jejiz spicce by byla kabina pro cestujici. Ridit takovy stroj by bylo nesmirne obtizne, protoze jeho stabilita by se neustale menila, umerne tomu, jak by ubyvalo pohonnych hmot. U sameho cile by se takova raketa zmenila v obrovskou prazdnou skorapku.
Obtiz, o ktere jsme se prave zminili a ktera cini cely problem zdanlive neresitelnym, je pouze jedna tezkost z cele rady jinych. Dokonce i tak nevyhodny vahovy pomer mezi vahou pohonnych hmot a uzitkovou vahou rakety, jaky se objevuje pri kysliko-vodikovem palivu, je idealem tezko dosazitelnym. Mimo to vznika ve spalovaci komore v dobe chodu motoru teplota radu 3 000 stupnu, pri niz meknou po nekolika minutach i nejstalejsi ohnivzdorne slitiny. A snizime-li teplotu, snizime tim i rychlost tryskajicich plynu. To je dalsi bludny kruh konstrukteru. Nove pohonne hmoty byly hledany po cela leta. Konaly se pokusy pohanet rakety cpavkem a kyslicnikem dusicitym, strelnou bavlnou, benzinem a kyslikem, anilinem a kyselinou dusicnou, alkoholem a peroxydem vodiku, ba dokonce i pevnymi hmotami, jako uhlikem, hlinikem a horcikem, vhanenym v praskovite forme do proudu cisteho kysliku. Nebyla nouze ani o neobvykle napady, na jakem se zaklada treba vynalez Hohmannuv. Tento vedec navrhoval, aby kuzelovita kabina byla umistena na valci tvrdeho prachu, ktery by se zapalil odspodu, rovnomerne by se spaloval a dodaval by tak hnaci silu. V tomto udobi prvnich pokusu, omylu a neumorneho hledani dospivali inzenyri k stale vyhranenejsimu nazoru, ze jsou jim jejich dosavadni zkusenosti pri reseni astronautickych problemu malo platne. Sila motoru, pohanejicich nejvetsi letadla a plavidla, byla ve srovnani s obrovskou silou, ktere bylo treba uzit v zapase se zemskou pritazlivosti, smesne mala. Jedna z prvnich raket schopnych prekonat vetsi vzdalenosti byla tak zvana odvetna zbran V2, sestrojena Nemci za druhe svetove valky. Tato ocelova strela doutnikoveho tvaru, dlouha asi 10 metru, nesla ve spicce tunu traskavin. Cele jeji valcovite teleso vyplnovaly nadrze s pohonnymi hmotami, alkoholem a kapalnym kyslikem. Vzadu, mezi siroce rozestavenymi stabilisacnimi plochami, byla umistena cerpadla na pohonne hmoty a spalovaci komory. Strela vazila asi 10 tun, z toho sedm tun pripadalo na pohonne hmoty. Tato zasoba stacila, aby motory bezely asi jednu minutu. Raketa, vyvijejic v teto chvili vykon 600 000 konskych sil, mohla dosahnout — byla-li vystrelena kolmo vzhuru — vysky neco pres dve ste dvacet kilometru (vyska celkem nepatrna, srovname-li ji treba jen s polomerem zemekoule, mericim vice nez 6 000 km). Konstrukce strel schopnych vzletnout do vesmiru nebyla na tomto principu mozna. Reseni prinesla jina methoda.
Vyskytla se myslenka konstruovat rakety vicestupnove. Byly to strely stojici jedna na druhe. Pri startu pracovala dolni strela, tak zvana materska raketa. Kdyz ji dochazely zasoby pohonnych hmot, odpojila se automaticky a zacaly pracovat motory nasledujici strely. Takto vznikly v sedesatych letech XX. stoleti „raketove vlaky“, umoznujici let pres ocean. Po celou dobu letely ve vzduchoprazdnu, ve vysi 500 kilometru, a tak se nesmirna rychlost, jake nabyly pri startu, az do chvile pristani temer nezmensovala. Z pocatku byly staveny rakety dvoustupnove, pozdeji, aby bylo mozno uspesneji bojovat s obrovskou disproporci mezi hmotou strely na zacatku a na konci letu, byly konstruovany obrovske „stratosfericke vlaky“. Nejvetsim letadlem tohoto typu byl „Bily meteor“, skladajici se z osmi postupne se zmensujicich raket. Nejvetsi z nich vazila devet tisic tun, nejmensi, posledni, sotva jedenact. Tento kolos, vypaleny do vesmiru r. 1970, mel obletet Mesic a poridit fotografie jeho druhe, se Zeme neviditelne polokoule a vratit se po 118 hodinach letu bez zastavky. „Bily meteor“, viditelny dalekohledy, zdanlive couval na obloze a zanechaval za sebou ve vzduchoprazdnu prazdne obaly vypotrebovanych raket. V predepsanem case dosahl mesicniho kotouce a zmizel za jeho okrajem. Zakratko se vynoril na jeho druhe strane a zacal padat k Zemi s vyse 380 000 kilometru. Avsak nepatrna chybicka ve vypoctech zpusobila, ze strela minula siroke plane Sahary, urcene jako misto pristani, a spadla do Atlantickeho oceanu, kde zustala lezet v hloubce 6 000 metru. Vyzdvizeni strely by bylo byvalo spojeno s obtizemi tak nesmirnymi, ze od neho bylo upusteno i za cenu ztraty drahocenneho materialu a fotografickych snimku.
Tento prvni opravdovy meziplanetarni let vzbudil vseobecny zajem, i kdyz jej vykonala raketa, na jejiz palube nebylo zive bytosti. Znovu ozila myslenka prvnich astronautu — dopravit do vzdalenosti nekolika tisic kilometru od Zeme, do pasma minimalni gravitace, dilce kovove konstrukce a postavit z nich umely satelit Zeme. Mela to byt mezistanice vsech dalsich kosmickych vyprav. Letadla, ktera spotrebovala nesmirna mnozstvi pohonnych hmot, aby prekonala zemskou tizi, nacerpala by tam novych zasob a mohla by odletat na dalsi pout vesmirem. Stavba takoveho ostrova nebyla ukolem ani malym, ani snadnym. Bylo nutno dopravit raketami nekolik tisic tun kovu do vzduchoprazdneho prostoru a tam pri teplote rovnajici se temer absolutni nule ve vzduchoprazdnu svaret dilce konstrukce. Vyskytlo se nekolik projektu, jak vyvolat na onom ostrove umelou pritazlivost, ktera by usnadnila lidem pohyb. Jeden z projektu vysel z rad nemeckych vedcu a navrhoval silne zmagnetisovat povrch umeleho satelitu. Lide, kteri by se po nem pohybovali, meli nosit obuv se zeleznymi podrazkami.
Pokusy se stavbou zacaly tim, ze byly staveny nevelke umele satelity. Prvni umely mesic vznikl tak, ze byla vypalena tristupnova, se Zeme rizena raketa, jejiz posledni clanek dosahl rychlosti 8 km/vt. Tento mesic obihal okolo Zeme jednou za dve a pul hodiny a byl dobre viditelny teleskopy, a kdyz byl vzduch zvlast cisty a slunce stalo nizko, dokonce i pouhym okem jako nepatrny cerny bod, rovnomerne se pohybujici po nebeske bani. Druhy umely mesic byl hotovou vedeckou laboratori, ktera byla vyslana do vesmiru. Jeho let byl propocitan tak, aby dosahl vzdalenosti 42 000 kilometru a pak zacal obihat okolo Zeme. Teleso pohybujici se po takove draze obehne Zemi jednou za 24 hodiny, zustava tedy nepohnute na jednom miste oblohy, vznasejic se v prostoru zdanlive navzdory silam gravitace. Tento neobvykly jev slouzil astronomum, kteri vmontovali do hlavy rakety-mesice ruzne vedecke pristroje.
Stavba velke mezistanice nevstoupila vsak do dalsich fazi, protoze to ucinil zbytecnym dalsi pokrok techniky. Cely projekt mel od prvopocatku mnoho odpurcu. Tvrdili, ze se problem presouva na nespravnou kolej. Stavba umeleho mesice neodstranuje nevyhody obrovskych „raketovych vlaku“, protoze vypocty dokazuji, ze vyprava, ktera ma mit nadeji na navrat, potrebovala by i k letu na nejblizsi planety letadel neuveritelne obrovskych rozmeru, a to i tehdy, kdyby existovala mezistanice. Odpurci take pripominali jiste udobi vyvoje letectvi z dvacatych let, kdy se hodne hovorilo o nutnosti stavby umelych plujicich ostrovu v Atlantickem oceanu, na nichz mela pristavat letadla na ceste z Evropy do Ameriky. Tyto projekty uzce souvisely s tehdejsim stavem letecke techniky, jez nedovedla vyrabet stroje dosti velke a vykonne, ktere by se prenesly pres prekazku oceanu jedinym skokem. O nekolik let pozdeji byl tento ukol rozresen a nakladna stavba umelych ostrovu byla zavrzena jako zcela zbytecna.
Hlasy oposice proti kosmicke mezistanici se ozyvaly zvlaste z fysikalnich institutu a laboratori. Vedci, kteri v nich pracovali, pochopili lepe nez jini, ze rakety s chemickym pohonem, ktere prosly slozitym vyvojem od cinskych draku a malych strel s prachem az po „Bily meteor“ s pocatecni hmotou 21 000 tun, dosahuji mezniho bodu a na scenu vystupuje nova, nekonecne mohutnejsi pohonna hmota. Byla to atomova energie.
Atomove energie, zname neco pres tricet let, nedalo se hned pouzit k vyrobe elektriny, k regulaci podnebi a pretvareni zemskeho povrchu. Dosti dlouhou dobu tomu branily technicke tradice, dedictvi predchozich pokoleni. Podobny proces se vyskytl v dejinach jiz nejednou: vynalezci automobilu staveli auta podobajici se kocarum tazenym konmi a uplynulo nekolik desitileti, nez se automobil, ktery zatim dospel k vlastnimu konstrukcnimu reseni, vymanil ze zavislosti na svych nedokonalych predcich. Prvni zeleznicni vagony byly vlastne dostavniky postavene na koleje. Prvni parniky byly staveny podle vzoru plachetnic. Tato myslenkova setrvacnost nemalo zkomplikovala i vyuziti atomove energie. Ale duvody pro to byly vaznejsi a tiz prekonatelne nez pri uvedenych historickych
