poklada za nepripustnou, i kdyby jen proto, ze tak zvana invase na Zemi je nasi neprokazanou hypothesou.“
Fysik se odmlcel. Jeden z vedcu toho vyuzil a zeptal se, zda by nebylo mozno uzit elektronoveho mozku k rozreseni teto nesmirne zavazne otazky, ktera je — jak se vyjadril — osou, okolo niz se cela vec toci.
„To bohuzel neni mozne,“ odpovedel Lao Cu. „Ani velky mozek, ani zadny jiny mechanismus nemuze promenit male vedomosti ve velke.“
Lao Cu sklopil hlavu.
„Tim uzaviram zpravu zvlastni sekce.“
Umlkl, ale neusedl. Nekolikrat zamrkal, rozhledl se salem a rekl:
„Ted bych si velmi pral, aby shromazdeni rozhodlo hlasovanim o otazce, kterou predkladam jako jeden z clenu komise prekladatelu.“
Nahledl do maleho listku, ktery drzel v ruce, a cetl:
„Prostredky, jimiz vladneme, jsou tak ucinne, ze s hlediska technickeho mame naprostou svobodu jednani. Znamena to, ze volba naseho postupu vuci neznamym bytostem neni brzdena materialnimi podminkami, a proto se prenasi do oblasti moralni. Mame za dane situace zautocit prvni, nebo mame usilovat o mirove reseni konfliktu, a to i tehdy, bude-li to spojeno s obrovskymi potizemi a nebezpecim?“
Lao Cu nechal klesnout ruku s listkem. Zavladlo takove ticho, ze bylo zretelne slyset slabounky tikot velkeho chronometru, umisteneho nad hlavami clenu predsednictva.
„To je navrh, ktery predkladam. Vim, ze nam neprislusi rozhodovat o teto veci, myslim vsak, ze lidstvo dopreje sluchu nasemu nazoru. To je vse, co jsem chtel rici.“
Predseda prohlasil, ze predsednictvo bere na vedomi zpravu zvlastni sekce a dekuje ji za namahu. Jako dalsi bod programu predklada k diskusi text navrhu, ktery prednesl profesor Lao Cu. Protoze nikdo nenavrhoval zmeny, byl text prijat a doslo k hlasovani o navrzenych moznostech.
Byly skoro tri hodiny v noci. Mraky, zprvu svetlejsi nez obloha v pozadi, ztemnely. Za vysokymi okny salu, na vychode, az dosud nezretelnem, vystoupila ostre, jako hluboka trhlina, hranice mezi nebem a zemi, lemovana nafialovelymi mlhami. Predseda rozmlouval se sekretarem, nespoustel vsak oci s ciselniku hlasovaciho pristroje.
Kdyz na ukazovateli zjistil, ze vsichni uz odevzdali hlasy, predseda povstal.
„Pro mirove reseni konfliktu bylo odevzdano sedmdesat sest hlasu,“ pravil. „Toto rozhodnuti neni arci konecne, ale o to v tomto okamziku nebezi. Priblizne osm set tisic let zije na Zemi lidstvo. V prubehu cesty, plne svizelu a strazni, kterou lidska pokoleni urazila, poznala nejen zpusob, jak si podmanit sily prirody, nybrz naucila se take ovladat sily hybajici spolecnosti, sily, ktere po cele veky marily pokrok tim, ze se obracely proti cloveku. Epocha vykoristovani, nenavisti a boju skoncila konecne pred nekolika desitiletimi vitezstvim svobody a spoluprace mezi narody. Presto vsak nam neni doprano vydechnout a tesit se z dosazenych uspechu. Na prahu nove ery doslo k prvemu stretnuti civilisace pozemske a vesmirne a hle, nad nami byl vynesen ortel vyhlazeni. Co mame delat? Odpovedet na pohruzku, prichazejici z druhe planety, uderem, ktery utocnika smete? Mohli bychom to udelat bez vahani, tim spise, ze mame co cinit s tvory naprosto se od nas lisicimi, jimz nemuzeme pripisovat ani lidske city, ani inteligenci. Presto vsak, kdyz jsme meli na vybranou valku nebo mir, rozhodli jsme se pro mir. A v tomto kroku vidim pevne pouto, spojujici cloveka s celym vesmirem. Pryc uz jsou casy, kdy jsme pokladali Zemi za planetu vyvolenou mezi vsemi. Vime, ze v nekonecnem prostoru krouzi miliardy svetu podobnych nasemu. Co na tom, ze existujici na nich formy cinneho byti, kteremu rikame zivot, jsou nam nezname? My lide se nepokladame za lepsi ani za horsi, nez jsou vsichni ostatni obyvatele vesmiru. Je pravda, s nasim rozhodnutim je spojeno nevypocitatelne risiko, nesmirne obtize a nebezpeci. Presto jsme jednomyslni. My vedci slouzime celemu lidstvu jako kterykoli jiny jeho clen. Jsme rovni mezi rovnymi, jen jedinou veci jsme obdareni stedre ji nez ostatni: odpovednosti. Bereme ji na sebe s vedomim svych povinnosti vuci svetu.“
Predseda se na chvilku odmlcel. Okny nahlizel fialovy usvit. V dali, za mestem lezicim hluboko dole pod vezovou stavbou, seril se vychodni okraj obzoru mdlym, temne rubinovym svetlem.
„Za malou chvili prectu seznam kolegu, ktere prosim, aby se zdrzeli v sale, protoze vypracujeme ihned zpravu o sve cinnosti, kterou predlozime zitra, ba vlastne jiz dnes, vzdyt uz svita, Nejvyssi vedecke rade. Drive vsak bych se vas rad na neco zeptal. Neni vylouceno, ze bude rozhodnuto vyslat na Venusi meziplanetarni letadlo, ktere bylo puvodne urceno k letu na Mars. Chtel bych tedy vedet, kdo z pritomnych by mel zajem zucastnit se takove vypravy.“
Rozlehl se sum, ktery presel v hluchy lomoz odstrkovanych sedadel. Vedci, jako by se smluvili, nepouzili hlasovaciho pristroje, nybrz povstavali se svych mist, rada za radou, stul za stolem, se zraky uprenymi na predsedu, az byl cely sal v jednom pohybu.
Predseda, ktery rovnez povstal, v ohnisku sta pohledu prechazel ocima s jedne tvare na druhou a zasl, jak si byly najednou vsechny, at mlade nebo stare, podobny, protoze byly vsechny rozzareny tymz citem. Rty se mu sotva znatelne zachvely.
„Vedel jsem to,“ zaseptal. Naprimil se, aby byl hoden pohlednout temto lidem do oci, a rekl hlasite:
„Dekuji vam, kolegove.“
Otocil se, jako by hledal nekoho, kdo stoji za nim. Ale nikdo tam nebyl. Jen matny prisvit ustupujici noci padal dovnitr vysokymi okny. Predseda pristoupil ke stolku, obema rukama zaklapl tlustou knihu, do ktere se zapisovali recnici, kteri zadali o slovo, a rekl:
„Tim uzaviram posledni zasedani komise prekladatelu.“
Zastavujice se v ulickach mezi radami kresel, opousteli vedci sal. Vsude se tvorily vzrusene debatujici hloucky. Okolo predsednickeho stolku se shromazdili ti, kdoz meli spolupracovat na zaverecne zprave. Konecne se sal vyprazdnil a posledni z odchazejicich zhasil svetla. Nastala tma, v niz doutnaly cervanky prostirajici se nad obzorem. Nizka a tezka mracna se trhala. Na tmavomodrem nebi zahorel bily bod, hvezda tak cista a zariva, ze krize oken vrhly do nitra salu slabe stiny a prazdne rady stolku a kresel vystoupily z mekke tmy. Byla to Venuse, ohlasujici vychod slunce. Pak prudce vzplala obruba mracen, zhavena zlatym ohnem. Nehybna jiskra bledla vic a vic, az docela zanikla v oslnivem jasu noveho dne.
11,2 KILOMETRU ZA VTERINU
Myslenka cesty do vesmiru je snad tak stara jako lidstvo. Clovek byl prvnim tvorem, ktery se odvazil pozvednout hlavu k nebi a zahledet se do bezednych propasti, ktere pred nim otvira kazda noc. V pradavnych nabozenskych bajich a povestech nachazime pribehy o ohnivych letajicich vozech a bohatyrech, kteri v nich jezdili. Lide se pokouseli prijit na kloub tajemstvi letu, ktere ptaci tak dokonale ovladli, ale uplynuly dlouhe veky, nez se vznesl do vzduchu prvni letajici pristroj, montgolfiera naplnena ohratym vzduchem, slepa, neovladatelna hricka vetru.
V osmnactem stoleti nechavali filosofove, pisici jinotajne romany s mravokarnou tendenci, vzletnout sve hrdiny k hvezdam a pouzivali k tomu jako dopravniho prostredku balonu. Ale i pozdeji, kdy pristroje lehci nez vzduch byly vytlaceny stroji tezsimi nez vzduch, letadly, presvedcil se clovek, ze ma jeste daleko k tomu, aby se mohl v prostoru volne pohybovat vsemi smery. Letadla se mohla vznaset pouze tam, kde byla atmosfera dostatecne husta. Vzdusne koraby musely krizovat nizko nad zemi, u sameho dna vzdusneho more, ktere obklopuje nasi planetu vrstvou silnou dve ste kilometru.
Nez se na konci XIX. stoleti zrodila astronautika, veda o mezihvezdnych cestach, posilali spisovatele fantastickych romanu a nejznamenitejsi z nich, Verne, sve hrdiny do vesmiru v naboji, vystrelenem z dela obrovskych rozmeru. Bohuzel i velmi zbezne vypocty dokazuji nemoznost takoveho zameru, a to hned ze tri duvodu najednou. Za prve, ma-li teleso opustit Zemi, musi dosahnout rychlosti nejmene 11,2 kilometru za vterinu, to jest 40 320 kilometru za hodinu, ale ani nejlepsi druhy vybusnin nevytvareji plyny s vetsi rychlosti nez 3 kilometry za vterinu. Az by z dela vystreleny naboj dosahl urcite vysky, musel by spadnout zpet na Zemi. Nepomuze ani prodlouzeni hlavne, ani zvetsene mnozstvi vybusniny. Za druhe, obrovske zrychleni, ktere by zacalo pusobit na cestujici od okamziku vystrelu, rozdrtilo by je. Jeho obrovskou prudkost pochopime, uvedomime-li si, ze v okamziku vystrelu uderi podlaha do cestujicich silou a rychlosti granatu zasahujiciho cil! Za treti, i kdyby nejakym zazrakem lide zavreni v naboji vyvazli celi z drtiveho tlaku a kdyby proti zakonum mechaniky nespadl naboj zpatky na Zemi, nutne by se roztristil ve chvili dopadu na povrch Mesice.
Bylo treba revolucniho vynalezu, aby bylo mozno prekonat zemskou tizi a pritom se vymanit ze zavislosti na
