desitek let je pomerne dlouha doba jen s lidskeho hlediska. Neni vylouceno, argumentovali, ze obezna jednotka se rovna dvema stum nebo snad jeste vice stum let. Nezname bytosti mohou byt tvory neobycejne dlouhovekymi. Kde je jistota, ze nemeri svou existenci na cela tisicileti?
Predseda pozadal prvni sekci, aby se vyslovila k problemu povahy neznamych bytosti, ktere se razem zmenily z poutniku prichazejicich z hlubin vesmiru a zahrnovanych vseobecnym zajmem a obdivem v uhlavni nepratele lidstva.
Biologove vyslali Candrasekhara, ktery seznamil shromazdeni se svym dukazem. V odpovedi poznamenal jeden z fysiku, ze od sameho pocatku byl mozna cely problem chapan zcela nespravne: kdo vi, nebylo-li cele meziplanetarni letadlo proste jedinym obrovskym „mechanickym mozkem“, nadanym iniciativou a schopnosti samostatneho jednani. Bytosti, ktere jej sestrojily, nemusely byt na jeho palube. Divame-li se na vec s tohoto hlediska, predstavovaly by vsechny zvlastnosti „raportu“ znaky onoho „mechanickeho mozku“, ktery jej napsal, a nikoli znaky neznamych bytosti, o nichz by v tomto pripade nebylo nic znamo. Cela vec se vratila k bodu, z nehoz vysla.
Komise prekladatelu se octla v nesmirne tezkem postaveni. Jake stanovisko ma zaujmout k otazce ohrozeni lidstva? Existovalo vubec nejake ohrozeni? Nezname bytosti snad kdysi skutecne mely v umyslu kolonisovat Zemi. Byly vsak jejich plany podlozeny skutecnymi moznostmi?
V jednu hodinu v noci prerusil predseda diskusi. V zaveru prohlasil, ze se pristi schuze bude konat az za dva dny, protoze je nadeje, ze do te doby sekce astrofysiku, posilena nejznamenitejsimi matematiky, bude moci seznamit valne shromazdeni s novymi fakty o puvodu neznamych bytosti.
Malokdo vedel, ze prace astrofysiku, o nichz se predseda zminil, byly v behu jiz od pulnoci minuleho dne, to znamena od okamziku, kdy se predsednictvo komise seznamilo s pasazi „raportu“, kterou predlozila treti sekce. V nejvyssim patre matematickeho ustavu bylo jedenact vedcu v samote nicim nerusene.
V dobe, kdy byli Lao Cu a Candrasekhar pritomni zasedani komise prekladatelu, prevzal rizeni vsech praci s elektronovym mozkem astrofysik Arsenjev. Srovnal ciselne udaje o letu rakety s jeji pravdepodobnou rychlosti, se silou motoru a konecne s mapami hvezdneho nebe z r. 1908. Neobycejne slozity pocetni ukon, ktery se zakladal na tom, ze z mnoha set tisic moznych velicin bylo vybirano nekolik urcitych, byl ukoncen po dvaceti deviti hodinach neprerusene prace. Jeden a pul dne po schuzi, na ktere byli clenove komise seznameni s osudovou pasazi, tri vedci, stojici pred vysledkovou obrazovkou mozku, precetli posledni dilci vysledky vypoctu a mlcky na sebe pohledli. Arsenjev prikrocil bliz a z vyse sve obrovske postavy hledel na obrazovku, fosforeskujici zelenavym svetlem. Vec byla nesporna. Letadlo bylo vystreleno z planety nasi slunecni soustavy, a to z planety, jejiz draha lezi uvnitr drahy Zeme. Bylo treba rozhodnout mezi dvema planetami: Merkurem a Venusi. A vedci se znovu naklonili nad kovovymi stolky, znovu byly dany strucne prikazy.
Na ridicich stolcich se zvedaly a klesaly bile klavesy kontaktu. Se sumotem sotva slysitelnym se zapinaly do prace tisice novych okruhu. V sirokych mezerach mezi rozvodnymi deskami horela ruda kontrolni svetelka. Kdyz se belave linie naposledy zatrepetaly na obrazovkach, bylo vse jasne. Nemohl to byt Merkur, vulkanicky svet z lavy a popela, bez atmosfery, hvezda nejblizsi Slunci, ktera k nemu stale obraci touz polokouli. Zbyvala tedy hvezda zahalena oslnive bilymi mraky, ktere od nepameti skryvaji jeji povrch pred lidskymi zraky, jitrenka, Venuse.
PLANETA VENUSE
Bylo po pulnoci. Jiz sedm hodin trvalo zasedani komise u stolu, na nichz se vrsily stohy nakresu a svitku filmu. Cleny astrofysikalni sekce, vstupujici do salu, prijalo shromazdeni nahlym utisenim. Oci vsech se uprely na Arsenjeva, Candrasekhara a Lao Cua, ale s jejich tvari nebylo mozno nic vycist. Ubirali se na sva mista; za nimi slo nekolik spolupracovniku a asistentu. Kdyz Arsenjev oznamil vysledky vypoctu, nastalo ticho.
„Tedy Venuse?“ zeptal se nekdo v sale.
Arsenjev usedl, aniz odpovedel, a zacal pred sebou rozkladat papiry, ktere si prinesl.
„Je moznost omylu zcela vyloucena?“ otazal se tyz hlas od stolu biologu.
Rekl to docent Sturdy, nevysoky muz s nezdrave brunatnou tvari a s hustymi vlasy.
„Elektronovy mozek se nekdy myli,“ odpovedel Arsenjev. „Jeden omyl sice pripada na sest trilionu pocetnich ukonu, pocitejme vsak i s touto moznosti. Jeste dnes v noci provedeme vypocty znovu.“
„Tak jsem to nemyslil,“ ohradil se biolog. „Mne jde o theoreticke predpoklady vypoctu. Neni v nich nejaka chyba?“
Arsenjev uhladil obema rukama papiry. Byla to jedna z nejcharakteristictejsich osobnosti cele komise prekladatelu. Byl svetlovlasy, obrovskeho vzrustu, s lehce shrbenymi rameny a vypadal, jako by byl modelovan podle nejakych davno vymrelych, neobycejne velikych a uslechtilych bytosti. V triceti letech dokoncil sve nejdulezitejsi dilo, v nemz vyslovil novou theorii, vysvetlujici radu subatomovych jevu. Nyni mu bylo tricet sedm let. Prestoze sedel, precnival sve sousedy o hlavu. Hledel na odpurce nekolik okamziku, jako by se pripravoval na delsi odpoved, a vsichni se zachveli, kdyz svym hlubokym hlasem vyrkl jedine sluvko:
„Ne.“
Predseda, jimz byl toho dne nemecky biolog profesor Kluver z Lipska, navrhl, aby nektery z astronomu povedel nespecialistum o planete Venusi vse, co muze souviset s problemem, o nemz se diskutuje. Navrh byl schvalen. Po chvili urcila sekce astrofysiku planetologa doktora Behrense, ktery ihned povstal a zapnul mikrofon na svem stole. Byl to mlady muz chlapeckeho vzhledu, stihly, skoro hubeny, s ponekud trhavymi pohyby. Zatim co vykladal, pohraval si s brylemi, ktere si sundal, a rozhlizel se nejistyma ocima, jak to dela vetsina kratkozrakych lidi. Arsenjev zatim septem hovoril se svymi druhy, a naklaneje svou mohutnou postavu pres operadlo kresla, udeloval nejake pokyny asistentum; ti si je zapisovali tesnopisem a po spickach odchazeli. Prestoze vsichni naslouchali Behrensovi, bylo v sale pozorovat neklid. Hlavy se k sobe naklanely, hned tu, hned tam se ozyval sepot. V sluchatkach bylo slyset rec mladeho astronoma, ktera byla hned prekladana do mnoha jazyku.
„Venuse,“ zacal, „druha planeta nasi slunecni soustavy, ma o 3 % mensi prumer a o 23 % mensi hmotu nez Zeme. Je velmi nevdecnym objektem pro pozorovani, protoze je na obloze stale v blizkosti Slunce. Jeji vzdalenost od nas kolisa mezi 250 miliony kilometru pri horni konjunkci se Sluncem a mezi 40 miliony kilometru pri dolni konjunkci.“
V tomto okamziku se Behrens ponekud nejiste podival na tlumocniky. Nevedel, rozumeji-li astronomickym terminum, avsak sedovlasi vedci naslouchali tak soustredene, ze se polekal, aby je neurazil, a pokracoval:
„Podle nejnovejsich vyzkumu se Venuse otaci kolem sve osy podstatne pomaleji nez Zeme, to jest jednou za 18 dni zemskych. V minulosti to nebylo mozno potvrdit optickymi metodami, protoze povrch planety nikdy nevidime. Zakryva jej souvisly obal mracen. Pred nedavnem byly konany pokusy proniknout k povrchu planety pomoci teletaktoru. Vazeni kolegove nepochybne vedi, ze jde o novy typ radaroveho teleskopu, vysilajiciho ultrakratke vlny. Avsak ani tyto pokusy nemely uspech a znovu potvrdily starsi hypothesu Wildtovu, ze mracna na Venusi nejsou ani z vodnich par, ani z kapalne latky, nybrz ze jsou to vetsi pevna teliska, krystalky, ktere velmi silne odrazeji svetlo. A to je duvodem, proc Venuse tak oslnive zari a je po Slunci a Mesici nejjasnejsim nebeskym telesem na nasi obloze. Atmosfera planety, ktera se vyskou rovna pozemske, lisi se od ni naprosto svym chemickym slozenim. Spektralni analysou bylo na Venusi zjisteno pouhych pet procent toho mnozstvi vodnich par a kysliku, jake se vyskytuje na Zemi. Zato hlavni slozku atmosfery tvori kyslicnik uhlicity, ktereho jsou u nas ve vzduchu obsazeny sotva tri setiny procenta. Jeste je treba zminit se o slozeni mracen, ktere bylo po dlouha leta neresitelnou zahadou. Nase dnesni vedomosti nam dovoluji usuzovat, ze mracna jsou utvorena z rasovitych krystalku formaldehydu, presneji receno: ze sloucenin, ktere vznikaji z formalinu pusobenim ultrafialovych paprsku. Protoze se planeta otaci velmi zvolna, vznikaji mezi denni a nocni polokouli velke rozdily teploty, dosahujici az devadesati stupnu. Zpusobuji neobycejne prudke pohyby atmosferickych mas, zvlaste na terminatoru, to jest na care oddelujici polokouli osvetlenou od neosvetlene. Muzeme se tedy domnivat, ze na Venusi je prichod rana a vecera po kazde doprovazen orkany a bouremi kolosalni sily; vitr tam patrne dosahuje rychlosti az 250 kilometru za hodinu; to je rychlost, s jakou se na Zemi setkavame pouze v dobe nejprudsich snehovych bouri v oblasti jizniho polu.
O tom, jak je utvaren povrch planety, nemohu bohuzel rici kolegum nic konkretniho. Pred casem publikovali velmi zajimave prace Jellington a Schrager, kteri se domnivaji, ze kura Venuse je patrne utvorena z latky, ktera je na Zemi pouze dilem lidskych rukou, totiz z plastickych hmot podobnych galalitu a vinilitu. Sdeluji to vazenym kolegum jako sveho druhu curiosum, protoze nezname zadna fakta, ktera by tuto hypothesu potvrzovala.“
Sotva se Behrens s neobratnou uklonou posadil, pozadal o slovo docent Sturdy, ktery se predtim ptal
