Ve vzduchoprazdnem prostoru je totiz zvlaste velike nebezpeci srazky s meteory. To byl hotovy postrach prvych astronautu. Prediktor se dovede vyhnout temto nebezpecnym setkanim, protoze ma otacive radarskopy. Vedle zrakoveho organu ma 'elektrochemicky cich', citlivy na slozeni vzduchu v rakete, ktery samostatne cisti a vymenuje. Ale snad nejdulezitejsi je jeho smysl pro rovnovahu, bez nehoz naprosto neni mozno pristat. V blizkosti velkych nebeskych teles jsou tak zvana 'zakazana pasma', v nichz by mohlo raketu rozlomit prilivove treni, zpusobene gravitaci. Prediktor se dovede vyhybat i takovym neviditelnym uskalim pomoci gravimetrickych zarizeni. A pri pristani, kdyz se letadlo blizi k planete s otevrenymi brzdicimi tryskami, prejima prediktor vedouci ulohu, ve zlomcich vteriny zaznamenava zmeny rychlosti rakety, uhel, pod nimz se blizi k zemi, odpor vzduchu a stabilitu letadla a podle toho reguluje praci motoru.“
„A jak to vsechno dela?“
„To vam ted nepovim, museli byste sem chodit po cely rok dvakrat denne na prednasky. Staci, ze prediktor, dame-li mu prislusny rozkaz, ku prikladu urcit kurs letu na Venusi, provede to v nekolika minutach a pak jiz staci naridit jej na «start» a ulehnout do kresla. Nemuze se stat nic, o cem nebyl prediktor zpraven. Nedovoli, aby k tomu doslo. Prave proto, kdyz jsi odvazne zmackl tenhle knoflik,“ obratil se inzenyr k chlapci, ktery se zacervenal jako pivonka, „ozvala se misto motoru poplasna sirena…“
„A co ukazuji tyto ciferniky?“ ukazal jeden z chlapcu na tri „oci“ prediktoru, snad ani ne tak ze zvedavosti, jako spis aby odvratil pozornost od nestastneho kamarada, ktery by se byl nejradeji propadl do zeme.
„Tyto obrazovky ukazuji drahu letu. Na jedne je videt drahu urcenou, na druhe drahu opisovanou a treti slouzi k vypoctu polohy.“
„Co to znamena, ze je videt drahu? Jakou drahu?“
„Pod pojmem draha nebo trajektorie letu rozumime krivku, jakou opisuje letadlo v prostoru. Jsou-li motory vypnuty, muze to byt usec hyperboly, paraboly nebo elipsy.“
„A tady to?“ Chlapec ukazal na obrazovky, na nichz svitil obraz haly.
„To je obycejna televise. Uzivame ji misto oken ve stenach, protoze by zadny pruhledny material nevydrzel obrovske rozdily tlaku a teploty. Tyto televisory jsou citlive na paprsky viditelne lidskemu oku, selhavaji tedy v noci, v mracich a mlze. Ale ani pak nejsme slepi, protoze prepneme na radar, to znamena, jak vite, na ultrakratke vlny.“
Inzenyr otocil malym vypinacem na stolku. Barevne obrazy haly zhasly. Na jejich miste se objevily podivne vypadajici obrazy v hnedave zelenych barvach. Kdyz se chlapci lepe podivali, poznali, ze je to tyz obraz jako predtim, vnitrek haly, lide, stroje, ale vsechno o neco tmavsi, a ne v prirozenych barvach.
„Takto vidime povrch planety, kdyz se k ni blizime v noci nebo v mracnech. To nestaci. Na jine planete bezpochyby nebude umela pristavaci plocha. Proto je nutno vyzkoumat velmi podrobne, jak je povrch utvaren, protoze raketa leti rychlosti priblizne 1 700 kilometru za hodinu. To je nejmensi rychlost, s niz se dostavame do styku s atmosferou planet. Neni to tedy jednoduche ani ve spolupraci s prediktorem.“
Inzenyr pristoupil k osvetlenemu planu rakety.
„Tady, v hlave rakety, je uskladneno nase vyzkumne letadlo. Nevedeli jste, ze mame na palube letadlo?“ dodal, kdyz postrehl udiv chlapcu. „Ovsem, mame dokonce celou vzdusnou «flotilu». Ve skladistnich prostorach je hangar druheho letadla, helikoptery. Tu mame z jinych duvodu. Letadlo, ktere vidite v hlave rakety, je male tryskove letadlo pro jednu osobu. Az se priblizime k povrchu planety na nekolik desitek kilometru, otevreme poklopy a vypustime letadlo, ktere pokracuje v letu jiz samostatne, podrobne zkouma vlastnosti terenu a hlasi nam radiem sva pozorovani. Naskytnou-li se nejake pochybnosti, ku prikladu je-li teren dosti pevny — to se da z letici rakety, jak jiste chapete, dost tezko poznat — letadlo pristane a pilot provede potrebne pruzkumy, pak nas budto radiem privola, nebo leti dale a hleda jine vhodne misto pro pristani. Kdyz byl vhodny teren nalezen, zacne raketa klesat, napred aerodynamicky, to znamena, ze vyuziva nosnosti atmosfery. A kdyz rychlost klesne asi na 400 kilometru za hodinu, spusti prediktor brzdici trysky. Vsimli jste si prve krouzku, ktery jsem nakreslil uprostred rakety?“
Inzenyr vytahl zapisnik a ukazal chlapcum nacrtek pricneho rezu Kosmokratorem.
„Je to dlouha trubice, ktera vede ze spalovaci komory az do hlavy rakety. Skrze ni je mozno vypoustet cast atomovych plynu. Vyvola to zpetny pohyb, ktery pribrzduje let rakety.“
„A co by se stalo, kdyby prediktor selhal?“ zeptal se nejmladsi z chlapcu, kteremu uz otrnulo.
„Prediktor ma pojistna zarizeni,“ zacal inzenyr, ale chlapec se nedal.
„A co kdyby se porouchala pojistna zarizeni?“
„To je naprosto nepravdepodobne.“
„Ale mozne? Co by bylo treba udelat, kdyby se porouchala?“ nalehal chlapec tvrdosijne. Inzenyr napred svrastil celo, jako by chtel rici «neotravuj», ale pak lehce sespulil rty.
„Chces to vedet?“ rekl. „Tak pojdte se mnou.“
Vysli z centraly a zase se octli v trojuhelnikovite chodbe. Rychle dosli k uzkym schudkum, po nichz vysplhali do stanice, obsluhujici vzduchotesne komory. Ale misto aby se dali doprava, k chodbe vedouci ven, inzenyr otevrel kovove dvere ve stene. Vystoupili po zebricku na horni palubu. Sachta, kterou sem prisli, ustila uprostred uzke chodby mezi dvema dlouhymi svislymi stenami. Kam oko dohledlo, tahla se tato kovova ulice, prerusovana v pravidelnych vzdalenostech profilovanymi vzperami. Vypadalo to tady trochu jako ve skladisti nejakeho velkeho prumysloveho zavodu.
„Jsme u skladistnich prostor,“ rekl inzenyr, smerujici k zadi rakety. Jeden z chlapcu pohledl vzhuru a vykrikl udivem: Nad nimi ve vysi peti metru byl mustek, visici vzhuru nohama, se zabradlim obracenym dolu, jako by to byl zrcadlovy obraz mustku, po kterem sli.
Inzenyr se zastavil a vysvetloval:
„Za letu, kdyz se raketa otaci, uzivame druheho mustku. Vzpominate, co jsem vam kreslil?“
„To chodite vzhuru nohama? A nezatoci se vam hlava?“
„Kdepak! Rotacni pohyb si prece vubec neuvedomujeme. Citime pod nohama obycejnou podlahu, to je vse.“
„A kdyby v okamziku startu nekdo stal tady, kde ted stojime my, co by se stalo?“
„Az se raketa vzdali od Zeme na tri tisice kilometru, bude uvedena do rotacniho pohybu a pak by clovek, ktery by tady stal, sletel po hlave na ten druhy mustek. Protoze vsak z pocatku jsou otacky pomale, nic by se mu nestalo. Bylo by to spis pomale klouzani nez pad.“
„Znamena to, ze 'nahore' a «dole» si vymenuji mista?“
„Ovsem.“
Sli dale. Nektere prostory byly uz plne nalozeny, v ostatnich se hemzili lide a upevnovali vsechny predmety specialnimi popruhy k zachytkam a drzakum. Aniz zpomalil krok, inzenyr strucne vysvetloval, jake prostory prave mijeji.
Prochazeli mimo skladiste potravin. V poloseru bylo videt soudky a naskladane bedny, baliky konserv, pytle s moukou a s obilim. V sousednim skladisti byly leky, chemikalie a pristroje vsech druhu. V mrazirne lezely vrstvy mrazeneho masa, zeleniny, ovoce. Clovek se mohl domnivat, ze cela zemekoule shromazdila v rakete, jako v podivne arse, vsechny sve vytvory: byly zde stany, spaci pytle, spektroskopy, dalekohledy a seismografy, hromady materialu, cele chemicke laboratore, barografy i kinetheodolity, vitaminy, zrna rozmanitych rostlin, balisticke komory, banky se synthetickymi bilkovinami a tuky, vrtacky, kompresory, soustruhy, vybusniny, bomby se stlacenym plynem, nahradni generatory, zasoby kovu, plechu, dratu, kabelu a naradi, lehke slitiny, sklenene a porcelanove pristroje, ocelova lana, soucastky motoru, reservni elektronky, radarove anteny a prenosne meteorologicke stanice.
Chlapci sli uz temer bez zajmu okolo prostor po vrch naplnenych a nereagovali ani pri zcela neocekavanych vysvetlenich. Nevydrzeli vsak, kdyz inzenyr rekl, ukazuje na pootevrene dvere jednoho oddeleni:
„Tady je polarnicka a horolezecka vystroj.“
Jeden z hochu nahledl dovnitr.
„Coze?“ divil se. „Lyze? Na Venusi je prece horko! A krome toho tam neni voda, tak tam ani nemuze byt snih.“
S usmevem na rtech se inzenyr na vterinku zastavil.
„Vite,“ rekl, „vsechno ostatni jsme vzali proto, ze se spolehame na to, co o Venusi vime. Ale lyze… lyze bereme pro vsechny pripady…“
V jedne z poslednich prostor stala helikoptera, zakryta plachtovinou a pripevnena ke stropu ocelovymi drzaky. Chlapce stroj zajimal, ale inzenyr pospichal dale.
