V palube se cernal velky otvor; byla to nakladaci plosina, ktera sestupovala hluboko dolu az na uroven haly.
Nad malymi elektrickymi voziky, ktere sem prijizdely, pohybovala se ramena jerabu. Kdyz presli kolem otvoru v palube, chraneneho nizkym zabradlim, dosli na konec chodby. Dole ve stene byla kulata dvirka.
Inzenyr otocil velkym kovovym kolem a dvirka se pohnula v zavesech. Objevila se tmava sachta, z niz zavanul tezky vzduch.
„Blizime se k atomovemu reaktoru,“ rekl inzenyr. Sehnul se, aby nenarazil hlavou o okraj otvoru, a zvolal:
„Srdnati za mnou!“ a zmizel ve tme.
Sotva se jim ztratil s oci, rozzalo se tam svetlo. Soucasne si chlapci, kteri stali pred dvirky, vsimli, ze se na stene rozsvitily tri rude lampicky.
Za dvirky byl zebrik, po nemz sestoupili dolu.
Stali v obrovskem valci o prumeru asi desiti metru. V tomto miste paluba nerozdelovala teleso rakety na dve patra; mohli si tedy volne prohlednout jeji kruhovy prurez. V neprilis jasne osvetlene prostore, sevrene se vsech stran kovovymi stenami jako v obrovske cisterne, byla znacne vysoka teplota.
„Vzadu za nami,“ rekl inzenyr, „je obytna a uzitkova cast rakety. Pred nami je atomovy reaktor a za nim motory.“
Zavladlo ticho. Vsichni napinali sluch, protoze se bezdecne snazili zachytit sebemensi zvuk za stenou, isolujici je od reaktoru, ktery podle inzenyrovych slov nikdy neustaval v cinnosti.
Podrazdena fantasie zvelicovala nejslabsi selest a kazdy zvuk kroku do obrovskych rozmeru atomove explose. Ale nebylo slyset nic, jen zrychleny dech chlapcu. Masivni, nepatrne prohloubena kruhova plocha byla hladka a nehybna. Pouze dole, primo pred hochy, byla okrouhla dvirka, zavrena na tri zavory, ktere byly pridrzovany v hlubokych zlabcich srouby, pritazenymi volantovymi maticemi. Nad dvirky vedly v kovovych trubkach draty, mizejici v protejsi stene.
„Tyto kabely vedou do centraly,“ ukazal inzenyr. „Kdyby sem pri poruse zacalo pronikat radioaktivni zareni, ihned se o tom dovi prediktor.“
„Sem muze proniknout zareni?“
„No ovsem. I v tomto okamziku sem slabounce pronika…“
Inzenyr vytahl z kapsy maly pristroj, sundal s neho ochranne vicko a ukazal malinky cifernik se stupnici. Svitici zeleny bod byl nepatrne odchylen od nuly.
Hosi pohledli na sebe, pak na zebrik, ktery byl jedinou cestou zpet, ale nikdo se nepohnul. Inzenyr rekl, kdyz pristroj schovaval:
„Theoreticky odvadi magneticke pole vsechny castice rozstepenych atomu do trysek. V praxi se vsak presto vzdycky vyskytne nepatrna cast 'vzbourenych atomu', ktere se rozbihaji jinymi smery, a cast take sem, kde prave stojime. Je to vsak mnozstvi tak nepatrne, ze nema prazadny vyznam, tim spise, ze k obytnym prostoram je jeste hodne daleko a tady se normalne nikdo nezdrzuje. Kdyby vsak pri nejake poruse, ku prikladu pri preruseni dodavky proudu, magneticke pole zaniklo, zacal by proud castic silne bombardovat ochranny filtr a pronikat do nitra letadla.“
Inzenyr se otocil k protejsi stene a ukazal rukou vzhuru:
„Vidite ty leskle trubice? To jsou Geiger-Mullerovy pocitace a ostatni pristroje, zjistujici pritomnost radioaktivniho zareni. Kazdou sebemensi zavadu ihned hlasi prediktoru.“
Na stene ve vysi ctyr metru bylo videt podlouhly vyklenek, z nehoz vycnivala rada lesklych, nalevkovite se rozsirujicich trubic, namirenych na dvirka atomoveho reaktoru.
„V takovem okamziku da prediktor rozkaz zastavit proces stepeni tim, ze automaticky zasune do reaktoru kadmiove clony. A kdyby snad,“ inzenyr uprel na nejmensiho chlapce klidny, pevny pohled, „doslo k poskozeni prediktoru, pak…“
Pristoupil k dvirkum.
„Tato dvirka jsou pruchodem v isolacni stene. Lze jimi vstoupit do atomoveho reaktoru.“
„Vstoupit do reaktoru? To prece neni mozne!“
Chlapci si myslili, ze Soltyk zertuje, ale inzenyr zavrtel hlavou:
„Ne. Existuje moznost… sice malo pravdepodobna… ale prece jen moznost… ze selzou vsechna zarizeni, ovladana na dalku. V tomto pripade, kdyby hrozila explose reaktoru, musi tudy nekdo vejit dovnitr a rucne zasunout do stroje clony kadmiovych moderatoru!“
„A kdo by to udelal?“
„Za bezpecnost rakety odpovida prvni inzenyr navigator. Mohl by to nekomu naridit, ale to neudela.“
„Jak to vite?“
„Protoze jsem to ja sam.“
S ocima siroce otevrenyma pohlizeli chlapci na Soltyka. Teprve ted pochopili, ze je nebral na lehkou vahu. Byl jen velmi unaveny. Kdyz se podivali na jeho pohublou, klidnou tvar, pochopili najednou vsichni, kdo vstoupi do atomoveho reaktoru, bude-li to nezbytne nutne…
„Ale musi se tam vstoupit…“ rekl jeden z chlapcu, „patrne v nejake kombinese… v ochrannem skafandru?“
Inzenyr zavrtel hlavou.
„Ne. Tam,“ ukazal rukou, „je intensita zareni tak obrovska, ze nepomuze zadny skafandr. V jedine minute je lidsky organismus zasazen smrtelnou davkou zareni.“
Nejmensi z chlapcu, ktery zapomnel na inzenyruv zert, jehoz byl obeti, zaseptal:
„To znamena, ze vy…“
Zarazil se. Za okamzik rekl:
„To znamena, ze on musi zemrit?“
„Ano,“ odpovedel inzenyr. „Aby ostatni mohli zit.“
PROFESOR CANDRASEKHAR
Kdyz se vraceli, vedl inzenyr chlapce po dolni palube. Sestoupili po uzkych schudcich do trojuhelnikovite chodby a minuli troje nebo ctvery dvere. Vsichni mlceli, omameni nesmirnym mnozstvim dojmu. Ve svetle lamp lezela pred nimi chodba, prazdna a ticha, pokryta tmavozelenym houbovitym kobercem. Nepronikal sem ani nejslabsi zvuk zvenci. Po nekolika krocich se inzenyr zastavil a ukazal na dvere vetsi nez ostatni.
„Tady je marax,“ rekl a stiskl obema rukama dve kliky nad sebou. Vesli dovnitr. Byla to okrouhla, svetlem zalita kabina. Steny, podobne deskam automaticke telefonni ustredny, byly pokryty tisici kontaktu a zasuvek, ktere mistnost vyplnovaly od zeme az do stropu. V dlouhych radach se jako na sachovnici blyskaly jejich porcelanove hlavicky. Na nekolika mistech byly rozvodne desky pootevreny jako dvere a za nimi, v rubinove cervenem svetle zapnutych elektronek, cernala se splet kabelu.
Primo uprostred kabiny stal kulaty stolek s okrouhlym vyrezem tak velkym, ze by se tam vesli dva lide. V jednom miste vedl do stolku uzky pruchod. Deska stolu byla ze sklovite hmoty barvy velmi tmaveho jantaru a zelene fosforeskovala ve svetle kulate, u stropu visici zarivky. Z podlahy okolo stolu vystupovalo devet cernych trubic, ktere k nemu obracely sve kuzelovite konce s bilymi obrazovkami. Bylo zde take ticho, ale jine, podmalovane slabounkym bzukotem proudu.
„To, co jste zatim videli,“ rekl inzenyr, „vsechny kontrolni pristroje, stroje, zarizeni, maji nam slouzit v pripadech, s nimiz jsme pocitali. Musime vsak predpokladat, ze se setkame s mnoha vecmi nepredvidanymi. Na tom, jak rychle se s nimi vyporadame, bude mozna zaviset osud cele vypravy. To byl jeden z hlavnich duvodu, proc byl zkonstruovan marax. Je to zkratka: MAchina RAtionatriX — myslici stroj. To, co kolem sebe vidite, jsou rele, prevadece. Stolek uprostred — to je ustredna, odkud davame maraxu ukoly. Vysledky cteme na obrazovkach.“ Hosi stali jeste porad u dveri v malem hloucku a z vyrazu jejich tvari bylo videt, ze nechapou prilis dobre, jak by tato obludna splet elektrickych dratu mohla zachranit vypravu pred neznamym nebezpecim.
„Velice rad bych vam povedel o maraxu vic,“ rekl inzenyr, „ale opravdu jiz nemam cas.“
„A co, prosim vas, vlastne dela?“
„Je tezke vysvetlit vam to nekolika slovy. Marax je… no, strucne by se snad o nem dalo rici, ze je to
