Candrasekhar potlacil usmev.
„Ja to take vim a nechlubim se,“ rekl, „ale ptal jsem se jen proto, abych vam ukazal, jak marax pracuje…“
Jednomu z chlapcu se najednou rozsirily oci. Pohledl na profesora s uzasem, protoze ho ohromila nejaka myslenka:
„Pane profesore…. rikal jste… ze marax pracuje jako mozek… znamena to, ze v mozku je to stejne? A cele nase mysleni, vsechno to jsou jen krivky?“
„A domnivas se,“ rekl profesor, „kdyz myslis na kvetiny, ze ti vznikaji v mozku ruze a fialky, a kdyz se divas na stado ovci, ze ti poskakuji v hlave malicke ovecky? Co te tak udivilo? To, ze prubeh myslenkoveho procesu se nijak nepodoba jeho obsahu? To je prece samozrejme. Vis, co bys uvidel, kdybys nahledl do pracujiciho mozku okenkem vyriznutym v lebce?“
„Bunky.“
„Ale kdybys uzil zvetseni tak velkeho, ze by se staly viditelne atomy, videl bys site z bilkoviny, rozpinajici se vsemi smery, a mezi nimi pomalu se pohybujici jine bilkoviny, male i velke, jednoduche i slozite, videl bys, jak se v jiz existujicich silovych polich molekul rodi nove a jine se rozpadaji a vrhaji roje elektronu, ktere bezi podel retezcu, vytvorenych z fermentu… A co to vse znamena? Ze v elektricke zarovce probiha proud od zaporneho polu ke kladnemu a ze v zive bunce se slucuji s kyslikem elektrony odnimane vyzivnym latkam, jako je cukr nebo tuk. Tak vznika voda a kyslicnik uhlicity. Ve vsednim zivote tomu rikame horeni. V zarovce neustale probiha proud v kovovem vlakne, ale v bunce je misto tenkeho dratku retezec bilkovinnych telisek, podel nichz se pohybuji elektrony prenasene od jednoho clanku k druhemu. Tento retezec je utvoren z dychacich fermentu. Jsou to bilkovinne prstence, seskupene kolem atomu zeleza, pritahujici a odpuzujici elektrony nekoliktisickrat za vterinu. Bunka pracuje jako elektrochemicky zdroj a vytvari rozdily potencialu o nekolika desetitisicinach voltu… Miliony takovych bunek se spojuji do vrstev, vrstvy tvori pole, pole zas projekcni centra a pasma, udrzujici vzajemna spojeni proudy s harmonickymi a svrchnimi harmonickymi kmity, a cela tato zavratna stavba, tak bohate clenita, virici a promenliva, avsak sjednocena souhrou proudu jako hudba, to je vlastne duse… To se odehrava v tve hlave, kdyz myslis na kvety, kdyz vidis nebe, oblaka… Podobnost mezi mozkem a maraxem neni v podobnosti materialu, z nehoz jsou utvoreny, ani v systemu castic, ale v podobnosti proudu, jen a jen proudu.“
„A marax… dovede vsechno?“ zeptal se maly chlapec s planoucimi tvaremi, ktery se nadarmo pokousel vytahnout se nad stul.
Candrasekhar se usmal svyma cernyma ocima:
„Vsechno rozhodne nedovede.“
„Tak jsem to nemyslel… Mohl by stroj sam, bez pomoci lidi, docela sam neco vymyslit?“
Candrasekhar zavrtel hlavou:
„Chces rici, jestli dela stroj cloveka zbytecnym? Nikdy ne. To je jako kdybys rekl, ze existence klaviru dela zbytecnym skladatele. Stroj sam nemuze nic. Zvetsuje jen nesmirne nase moznosti, otvira nam cestu k problemum, jejichz reseni by vedlo takovou matematickou dzungli, ze by si to drive bylo vyzadovalo cely lidsky zivot. Presto o nem neni mozno rici, ze je chytrejsi nez clovek. Je pravda, ma vice vedomosti nez kdokoli z nas, ale uvedomte si, ze nastesti nejsou organem lidske pameti jen mozky, nybrz i knihovny, fotografie, sbirky, dokumenty… Stroj tedy neni chytrejsi nez clovek. Je pouze rychlejsi. Jinak zustava daleko za zivym mozkem. Proc? Pokusim se vam to vysvetlit. Je-li reseni libovolne obtizneho ukolu vubec mozne, lze sestrojit tak vykonny myslici stroj, ze ukol dovede rozresit. Ale nejvetsim nedostatkem stroje je, ze dovede resit pouze ukol ulozeny. Skutecnost, ze ukol vubec dovedeme vytycit, je bohudik polovinou cele prace. Nekdy dokonce jeji prevaznou casti, jak to dokazuji dejiny ved. Pochopit princip rekneme parniho stroje je velmi snadne, nesnadne bylo jej objevit. Vzit vzduchoprazdnou katodovou trubici, Ruhmkorffuv induktor, a opakovat Roentgenuv pokus, to neni zadne umeni. Ale objevit paprsky X, hledat nove ukazy, objevovat zakony, jimz jsou podrobeny, v tom je cele tajemstvi genia jednotlivcu i lidskeho pokroku.
Rekl jsem vam, ze dany problem vysine stroj z rovnovahy proudu. Kdyz jej marax rozresi, uklidni se. Na rozdil od neho se clovek neuklidnuje nikdy, protoze kazdy rozreseny problem stavi pred neho desitky problemu novych. Jak vidite, nedovede stroj myslit tvurcim zpusobem. Nemuze 'dostat napad'. A to je jeho nejvetsi nedostatek. A kdyz jsem jej takto obzaloval, musim se ho zastat. Dokaze veci, ktere my nedokazeme. Muze na priklad analysovat do nejmensich podrobnosti procesy, odehravajici se v atomovem reaktoru, v kusu vybuchujici hmoty nebo v nitru hvezd. Jak vidite, takovy stroj cloveka nenahrazuje, nybrz mu pomaha — a to je jedina cesta pokroku.“
„A pane profesore, neni mozno sestrojit takovy stroj, ktery by sam delal vynalezy?“
Candrasekhar kratkou chvili mlcel:
„Zatim ne. Co prinese budoucnost… tezko rici. Jedna vec je mi jasna: zadny stroj neudela cloveka zbytecnym. Kdysi, jeste pred sto lety, se lide stroju bali, myslili, ze jim berou praci a chleb. Ale nemohly za to stroje, nybrz spatny spolecensky rad. A pokud jde o marax… prozradim vam jeste jednu vec. Zminil jsem se prve o klaviru a skladateli. Toto prirovnani se mi zda dosti vystizne. Podobne jako pouze virtuos dovede vytezit z nastroje opravdu krasnou melodii, tak pouze matematik dovede v plne mire tezit z omezenych, ale neobycejne velkych moznosti maraxu. Nekdy, kdyz tu v noci sedim a pracuji, stava se mi zvlastni vec: jako kdyby hranice mezi mnou a maraxem zmizela. Nekdy hledam odpoved na kladene otazky ve sve hlave a nekdy beham prsty po klavesnici a ctu odpovedi z obrazovek… a necitim nejaky zasadni rozdil. Jedno i druhe je vlastne totez.“
Znovu se rozhostilo ticho, podmalovane sotva slysitelnym sumotem pristroju.
„Pane profesore,“ rekl jeden z chlapcu hlasem ztlumenym do sepotu. „To jste vy zkonstruoval ten stroj?“
Candrasekhar k nemu zvedl sve zarive oci, jako by se byl vytrhl z hlubokeho zamysleni:
„Co rikas, hochu? Jestli jsem ja…? Ne, kdepak! Inzenyr tusim neco takoveho rikal… ale ja jsem byl jen jednim z mnoha. Pamatuji proste casy, kdy se rodily prve myslici stroje. Zacalo to tak nekdy pred triceti lety. Nekolik vedcu se pokouselo sestrojit pristroj, ktery by nahradil slepcum zrak, pristroj na cteni. Nejvetsi nesnaz byla, jak vyresit to, aby pristroj dovedl rozeznavat pismena bez ohledu na to, jsou-li velka nebo mala, tistena nebo psana, podobne jako to delaji nase oci. Kdyz se konecne podarilo vymyslit konstrukci tohoto pristroje, ukazal jeden z vedcu jeho schema znamemu fysiologovi, aniz mu rekl, co to je. Fysiolog si schema prohledl a rekl: 'To prece je ctvrta vrstva nervovych bunek z mozkoveho centra zraku…' Tak vznikl prvni pristroj, ktery napodobil cinnost mozku. Ovsem jen jednu z jeho cinnosti, ale vzdyt to take byl teprve zacatek…“
Mezi chlapci, kteri naslouchali v hlubokem mlceni, nastal rozruch. Nejmensi z nich se prudce prodiral pod pazemi kamaradu, az konecne, udychany a rudy jako mak, vystrcil hlavu nad leskly okraj stolu a vyrazil ze sebe:
„Pane profesore! Mne je teprve ctrnact, ale… nesmejte se mi, prosim vas… ale ja jsem jeste nikdy nevidel tak chytreho cloveka. Reknete mi, co mam delat… abych se stal takovym clovekem, jako jste vy?“
Candrasekhar uprel na chlapce sve temne, klidne oci.
„Ja mam daleko k idealu,“ rekl, „ani bych jim ostatne nechtel byt. Jedina vec ve mne, ktera ma nejakou hodnotu, je myslim skutecnost, ze mam rad matematiku. Co vic vam mohu rici? Muj ucitel mi vstipil zasadu, ktere jsem se snazil zustat verny. Ta zasada zni: Nikdy klid! Nikdy se nespokojit s vykonanym, vzdycky jit dal. Vsichni lide, kteri neceho dosahli, ridili se v zivote timto heslem. Kdyz po mnoha letech vycerpavajicich badani objevil Max Planck kvantovy princip energie, povazovali to povrchni lide za skvele vyvrcholeni jeho usili a pokladali jeho dilo za ukoncene. Ale pro neho se tento objev stal dalsim tajemstvim, jehoz odhaleni zasvetil cely zivot. Nikdy se neobdivujte vlastnim myslenkam, hosi, nikdy si nedopravejte klidu, buste do svych theorii takovou silou, aby se sesulo vsechno, co v nich neni pravdive. Vim, ze je nesnadne tak jednat, ale ve vede, ostatne stejne jako v zivote, uz nejsou cisarske silnice. Udobi nahodnych objevu a nezaslouzenych karier jiz patri minulosti. A ted, dovolite-li, vyprovodim vas kousek. Zustanete u nas pres noc, nebo se jeste dnes vracite?“
„Budeme nocovat dole v chate.“
„Vyborne! Pojdme tedy. Nevidel jsem nebe ctrnact hodin.“
Trojuhelnikovitou chodbou a sachtou vysli z rakety. V hale kypela prace tempem stale stejne prudkym. Leseni z trubek, vysouvajicich se jako dalekohled, bylo jiz odstaveno od stabilisacnich ploch, misto toho je bylo nyni videt u hlavy rakety, ktera byla obsypana delniky. Chlapci, loucice se ocima s vysoko se zvedajicim, jak ze stribra ulitym telesem rakety, sjeli spolecne s profesorem po pohyblivych schodech, a kdyz projeli v motorovem voze tunelem, octli se na cerstvem vzduchu za obvodem tovarnich zdi. Nizke destove mraky se trhaly a mizely za horami. V trhlinach jejich spinave sedeho prikrovu se ukazovalo jasne nebe.
