Profesor vedl chlapce neznamou jim cestou kolem zapadni zdi. Vysoke veze a kominy zustaly brzy za nimi. Pred nimi se tahly travnate, mirne zaoblene plane, ktere v dalce, pod skalnimi stenami, prechazely v prikre jazyky skalni ssuti. Rozhovor se tocil kolem vypravy na Venusi.
„Ano, ano, vychazime z laboratori…“ rikal Candrasekhar. „V minulosti stacila tuzka a papir a dnes se stava matematika rusnym a nadmiru dobrodruznym povolanim…“
Vypravel jim o Venusi, o bilych mracnech, jimiz je zahalena, o strasnych bourich a cyklonech, ktere tam radi, o tajemnych oceanech bakelitu… To vse chlapce ani dost malo neodstrasovalo; oci jim zarily jeste jasneji. Nekdo se ptal na tajuplne obyvatele Venuse. Neni o nich znamo nic noveho? Jak bude vyprava vuci nim postupovat? Bude valka?
„Utocit nechceme,“ odpovedel profesor; „budeme-li vsak k tomu donuceni, budeme se samozrejme branit. Jak? Nebereme s sebou temer zadne zbrane, ale nase atomove motory jsou prece zdrojem neobycejne ucinne traskaviny. Mame take na palube nekolik rucnich paprskometu… a jiste mnozstvi gammexanu. Nemyslim, ze by to byla myslenka prilis stastna, ale opatrnosti nikdy nezbyva. Nevite, co je to gammexan? Je to novy, velmi ucinny prostredek proti hmyzu. Jak snad vite, zastavaji nekteri vedci urputne domnenku, ze Venuse je obydlena nejakym druhem hmyzu. Ja sam tento nazor nesdilim…“
„A jaky je vas nazor?“
Candrasekhar se opet usmal:
„Zadny. Mohu vam s cistym svedomim opakovat Sokratova slova: 'Vim, ze nic nevim,' Odpovim vam, az je uvidim.“
Puda se svazovala. Uzky chodnicek, vinouci se mirnymi obloucky, sestupoval k balvanum, porostlym zelenave stribrnym mechem.
„Vidite?“ ukazal profesor. „Ledovcova morena. A tam za tou hrazi je morske oko, jezero…“
Vitr, ktery se zvedal, prinasel vlhky, osvezujici chlad. Po steblech trav chvejive klouzaly tezke kapky. Chodnicek zmizel. Kdyz presli rozryty vapencovy prah, vycnivajici z travy jako vybilene zebro netvora, octli se na sraznem brehu. Pod nimi lezela sira vodni hladina, sevrena tmavomodrym prstencem skalisek. Jejich uboci spadala k zrcadlove plose jako zkamenele laviny a odrazela se v ni o ton hlubsim obracenym obrazem. Slunce kazdym okamzikem ztracelo svuj oslnujici lesk a zapadalo za zubate stity, potapejic do cerne vody sloup rubinove cerveneho svetla. Zlomy a vycnelky skalnich sten tonuly v soumraku, cela krajina bledla a temnela, zato obloha, nasakla podivne smutnou, temne azurovou zari, nabyvala odstinu stale studenejsiho. Posledni mraky dohasinaly jako chladnouci masy oranzove strusky. Vsichni zmlkli. Stali mezi dvema vysokymi skalisky jako ve zricenine obrovske brany a hledeli do propasti nebe, ktere se nad jejich hlavami vyjasnilo. Vitr hned silil a hned slabl — tehdy sem z dalky doletal hukot neviditelneho vodopadu.
Vraceli se uz za sera. Chlapci povidali o svych dojmech z prave uplynuleho dne, skakali si navzajem do reci, a protoze dostavali hlad, pridavali vic a vice do kroku, az se profesor octl mezi poslednimi. Mluvil malo. Jen jednou se zeptal svych spolecniku, cim chteji byt.
Z tech peti, kteri zustali s nim, chtel byt jeden atomovym chemikem, jeden astrobiologem a tri piloty kosmickych letadel.
„A matematikem ani jeden?“ zeptal se profesor napul vazne, napul zertem. Nejmensi z chlapcu, ktery sel vedle neho, rekl, ze on bude matematikem.
„Tak uz ne astronautem? Neni spravne menit tak casto sva rozhodnuti. Ale mozna, ze mi tim jen chces udelat radost?“
Chlapec neupadl do rozpaku:
„Astronautem i matematikem… jako vy.“
Candrasekhar neodpovedel.
Sli uz po rovine a dohaneli ty, kteri slapali pred nimi, takze bylo slyset, o cem se bavi v prvnich radach.
„Slysel jsem, ze uz brzy bude mozno vyrabet syntheticke bilkoviny,“ rekl jeden.
„Drive nebyla veda to, co ted,“ dodal jiny, „a proto bylo na svete zle.“
„To je pravda, kdyz clovek cte dejiny, tak to teprve vidi!“
„Kdyz jsem byl maly,“ rikal profesorovi ten nejmensi, jako by se mu sveroval, „neveril jsem, ze kdysi byly na svete valky. Nemohl jsem si to srovnat v hlave. Lide tehdy byli nejaci divni. Byli to divosi, hotovi divosi.“
„Blazni byli!“ vykrikl nekdo hnevive.
Profesor se zastavil. Ti, kteri sli vpredu, vratili se v domneni, ze se chce s nimi rozloucit. Nedaleko horela svetla budov.
„Mylis se, chlapce,“ rekl Candrasekhar. „Vy se take mylite. V minulosti byli lide docela stejni jako my, jen svet byl spatne organisovan. Vite, nac chteli uzit atomove energie a jak to dopadlo. Nerikejte vsak lidem, kteri zili pred pul stoletim, blazni a divosi. Prave tehdy prece zili ti, kdo bojovali s temnymi silami, ktere jsou v cloveku, a to je daleko obtiznejsi nez nejdelsi meziplanetarni vyprava! A prestoze oni sami vedeli jen maly zlomek toho, co dnes zname my, nesmime jimi pohrdat, protoze jim dekujeme za to, ze dnes muzeme stavet umela slunce a elektricke mozky. A jim dekujeme za to, ze vzletneme k hvezdam.“
Polozil ruce na ramena tech, kteri stali nejblize, a dodal:
„Je spravne, ze mate smele plany pro budoucnost. To, co nam dnes pripada nove a neobycejne, jako treba nase vyprava, bude pro vas jiz beznou zkusenosti. Vy jste smena, ktera nas vystrida, a vy pujdete vpred. Pujdete dal, stale dal, protoze cim plneji poznava clovek svet, tim sirsi obzory se pred nim otviraji. Pamatujete si heslo meho ucitele?“
„Nikdy klid!“ ozvali se ze tmy chlapci trochu nesladenym, ale zvucnym sborem.
„Sveruji vam je. Na shledanou! Jestlize se jeste nekdy uvidime, budu vam moci odpovedet na mnoho otazek, protoze to uz bude po nasem navratu.“
Vystoupil z kruhu chlapcu, kteri ho obklopovali, a dlouhym volnym krokem zamiril tam, kde svitila svetla zavodu. V hlubokem mlceni sledovali chlapci jeho siluetu. Maly okamzik — a zmizela v seru.
DIL DRUHY
PILOTUV DENIK
HANNIBAL SMITH
Jmenuji se Robert Smith a je mi dvacet sedm let. Narodil jsem se v Pjatigorsku jako syn inzenyra architekta a velitele letiste. Kdykoli jsem ve skole nebo jinde odpovidal timto zpusobem na otazku, cim byli moji rodice, vzbudilo to casto usmev a ja musel dodatecne vysvetlovat, ze velitelem byl muj otec a architektem matka. Muj ded, Hannibal Smith, prisel do Sovetskeho svazu v roce 1948 a do konce zivota tesknil po Americe, ackoli tam nepoznal nic dobreho. Byl totiz komunista a cernoch, mel tedy dvojnasobny hrich, za ktery si vytrpel sve. Ozenil se s Ruskou a z tohoto manzelstvi pochazi muj otec. Bydlili jsme blizko letiste v prizemnim domku na uboci kopce, v nemz byl pred casem dul na malachit. Muj dedecek mel v podkrovi svetnicku, nevelkou, do posledniho mistecka preplnenou svazky susenych bylin, siti, ok a pytlicku se semeny. V zime trpel mrazem, a tak si postavil podomacku veliky krb, s nimz jsou spjaty me nejcasnejsi vzpominky. Zemrel, kdyz mi bylo osm let. Vzpominam si, ze to byl muz mimoradne vysoke, obrovske postavy, a kdykoli sesel dolu, naplnoval nas byt hromovym smichem. Chytal me do naruci, zvedal ke stropu a zpival ruske pisnicky, ktere z jeho ust znely tak nezvykle. Ucil me strilet z luku, lepit draky; vysypaval dokonce strelny prach z naboju otcovy dvojky a delal mi ohnostroje, hraval si se mnou na lov na medvedy a vyplnoval me detstvi tak bohate, ze se mi v kritickych okamzicich zivota zjevuje jeste dnes jeho tmava tvar s kaderavou, jako mleko bilou hrivou a se silnymi bilymi zuby, ktere ukazoval pri svem nadhernem smichu. Mel jsem ho nesmirne rad. Svou hlubokou a vecnou touhu po vlasti skryval prede vsemi. Jen ja, maly klucina, samojediny jsem nekdy slychal jeho neurovnane, s namahou do rustiny prekladane pribehy. Dedecek me vodil do skoly, protoze do prvni tridy jsem zacal chodit jeste za jeho zivota. Spoluzaci mi ho zavideli, nekteri, starsi, se mne ptavali, jestli nebudu psat basne. Domnivali se totiz, ze se stanu basnikem jako Puskin, jak tomu jasne nasvedcoval
