nebezpeci z uplneho klidu jako blesk z cista jasna a zanika stejne nahle. Napadlo mi, co by se stalo, kdyby se o zlomek vteriny opozdil nejaky impuls proudu v prediktoru. Rozbity, prazdny Kosmokrator letel by z jednoho nekonecna do druheho s rojem meteoritu, ktery by jej strhl s sebou.
Byl jsem zvedav, zdali astronom nezapomene na svuj ranni slib. Ukazalo se, ze nezapomnel. Pozde vecer, jako vzdycky, shromazdili jsme se u kulateho stolu a Arsenjev nam vypravel o svem mladi:
„Muj otec byl astronom. Vsichni jste jiste slyseli jeste ve skole jeho jmeno, provzdy spjate s theorii posuvu spektralnich car a resynthesy hmoty z fotonu. Narodil jsem se a vyrustal ve stinu jeho nesmirne slavy. Tycil se nade mnou jako hora. Vsechno, ceho jsem se v dobe studii chopil, kazdy giganticky problem byl pro neho malichernosti nebo vzpominkou, o niz bylo skoda slov. Mel jsem nad nim prevahu v jedine veci: byl jsem mlad. Kdyz jsem pripravoval disertacni praci, nechtel jsem si vzit thema, ktere mi navrhl. Chtel jsem delat vsechno sam. Vzdyt mi bylo dvacet let. Nekdy jsem mu zertem rikaval: 'Jeste o tobe budou rikat: Aha, to je otec toho slavneho Arsenjeva.' Ale zatim tomu bylo naopak. V tom zertu se skryvala kapka horkosti. Byl jsem tak netrpelivy, ze jsem se snazil zdolat vasnivym zaujetim prekazky, pres nez jsem se nemohl dostat rozumovou praci. Otec me pozoroval klidne a mlcky jako jednu ze svych explodujicich hvezd. Jednou jsem za nim pribehl s nejakou neobycejnou myslenkou. Vyslechl me a vyslovil svuj nazor vecne a zevrubne jako na seminari. Muj napad nebyl novy; asi pred dvaceti lety s nim prisel jeden francouzsky astronom.
'Stavis na pisku,' rekl mi otec. 'Veda se sklada ze dvou veci: za prve z trpeliveho, ustavicneho sbirani nescetnych fakt, z jejich soupisu a shromazdovani, z mereni a pozorovani. Takto vznika obrovsky katalog, jehoz ucelem je zachytit nekonecnou rozmanitost forem hmoty. Za druhe — z osviceni, ktere nekdy v jedinem okamziku vnese svetlo do badatelovy mysli a ukazuje vzajemne souvislosti jevu. Takove osviceni se dostavuje jen zridka kdy a je dano nemnoha lidem. Nase vsedni, nevdecna a trudna prace se tahne po cela leta, aniz nam prinasi viditelne vysledky. V peclivem sbirani materialu uplyne nejeden lidsky zivot, do sveho konce neozareny takovym bleskem, ale ve jmenech, ktera ucinily nesmrtelnymi nejvetsi objevy, je jako v cocce soustredena mravenci pile tisicu bezejmennych badatelu. Jejich prace umoznila nekomu, aby v okamziku nadseni pochopil a vysvetlil jedno z tech nespocetnych tajemstvi, ktera nas obklopuji. A ty chces vykonat neco velkeho sam a hned? To pust z hlavy…'
Byli jsme tehdy v zahradce naseho domku u Moskvy. Mezi zahony kvetin stoji zulovy obelisk, ktery dal postavit na pocest Einsteina muj ded, rovnez astronom. Neni na nem zadny napis, zadna slova, jen pismena vzorce o zachovani hmoty a energie:
E = m * c2
Dosli jsme po pesince az k obelisku.
'Tento vzorec plati pro cely vesmir. Dovedes ocenit jeho plny vyznam? Ne. Ani ty, ani ja, ani nikdo na svete. Jako se ve vode nabrane v noci do dlane odrazi nekonecne nebe nad nami, tak jsou v tomto vzorci obsazeny vsechny promeny hmoty a energie, ktere se odehraly pred triliony let, kdy jeste nebylo Slunce, ani Zeme, ani planety. Jsou v nem pulsace hvezd, smrstovani a rozpinani galaxii, vzplanuti a vychladani mlhovin. Na planetach vznika a zanika zivot, slunce vybuchuji a hasnou — a tento vzorec stale plati a bude platit do nekonecna. Zacinas chapat? V nasem svete neexistuje jina vira nez vira v cloveka a jina nesmrtelnost, nez jaka je vyryta v tomto kameni. Bojujes-li za ni, musis mit srdce velmi vrouci, hlavu chladnou a jasne vedomi toho, ze muzes skoncit zivot, aniz jsi ve vede co dokazal — protoze pravdu neodhaluji vzdycky ti, kdo po tom nejvice touzi… Smis mit nadeji, ale to ti bohuzel nepomuze — nikdo ti nepomuze, rozumime-li pod slovem «pomoc» recept na objevy. Ale pomoc v podobe zkusenosti jinych je pred tebou otevrena dokoran — stejne moje, jakoz i vsech tech, kdo zasvetili zivot vede — dnes jako pred tisicem let. Posad se sem na lavicku, kterou postavil tvuj ded — take on tady nejednou dlouho sedaval — a rozmysli si dobre, stoji-li ti to za to.'“
Arsenjev umlkl.
„Toho dne vecer i pozdeji jsem si obcas uvedomil, ze se na mne otec diva. Chtel slyset mou odpoved na otazku, kterou mi polozil, ale ja — sam nevim dobre proc, snad proto, ze mi chybela odvaha — jsem otalel. A tak jsem mu ono 'stoji to za to' nerekl. Kdyz se o pul roku pozdeji blizilo zatmeni Slunce, mel jsem odjet s astronomickou vypravou do Australie. Otec nebyl zdrav; rozmyslel jsem se, ale porucil mi odjet. Zemrel v dobe, kdy jsem byl pryc. Nebyl jsem ani na jeho pohrbu, a proto — tezko to dovedu vysvetlit, ale bylo tomu prave tak — treba jsem vedel o jeho smrti, neveril jsem v ni. Kdyz jsem se vratil, byl jsem ctrnact dni v Moskve, musel jsem zarizovat spoustu veci spojenych s vypravou, s blizici se obhajobou sve disertacni prace, s otcovou smrti, a tak jsem do naseho domku u Moskvy zajel az v rijnu. Prijel jsem sam, v domku nikdo nebyl. Ale v pokojich nekdo uklidil a rozdelal ohen v krbu v hale. Kdyz jsem sel okolo dveri otcova pokoje, chtel jsem mechanicky trikrat zaklepat na znameni, ze jsem doma, jak jsem to vzdycky delaval. Zustal jsem stat s pozdvizenou rukou. V kozichu, jak jsem prisel, pristoupil jsem ke krbu a ucitil jsem vuni brezoveho koure, stoupajiciho z ohniste. Teprve v teto chvili jsem uveril, ze je otec skutecne mrtev. Stal jsem pred krbem nevim jak dlouho. Jen velmi zridka kdy se prihodi, ze se za nejakym starym, otrelym slovem naraz otevre propast, do niz lze nahlednout. Tam pred tim krbem s praskajicimi poleny jsem pochopil slovo «nikdy». Na zemi ziji a budou zit tisice, miliony a miliardy lidi, lepsich i horsich, velkych i malych, avsak v tomto veky trvajicim pochodu nikdy uz nebude zit tento clovek, ktereho jsem mel rad tolik, ze jsem o tom ani nevedel. Stejne vsichni milujeme Zemi a stejne si neuvedomujeme, ze je vsudypritomna, samozrejma, proste nutna. Cenu vseho pozname, teprve kdyz to ztratime. Ano. Je to pro mne vzpominka velice bolestna, protoze tehdy jsem ztratil nejen otce, nybrz i tu nejasnou, ale mocnou, hluchou a slepou viru mladi v to, ze mu nic neodola, ze vseho dobude a niceho se nebude muset vzdat. Je to vsak zaroven vzpominka nesmirne cenna, protoze takove okamziky delaji cloveka silnejsim a ocistuji ho. Myslenka o svete naprosteho stesti muze se zrodit jen v mozku blazna, protoze i v tom nejdokonalejsim svete bude vzdycky nad clovekem nebe vesmiru s tajemstvim nekonecnosti. A tajemstvi znamena neklid. To je velmi spravne, protoze neklid nas nuti myslit.“
Potom, kdyz ostatni odchazeli do svych kabin, obratil se Arsenjev jakoby mimodek ke mne:
„Zdrzite se jeste chvilku? Poslechneme si rozhlas.“
Prikyvl jsem. Nejakou dobu jsme sedeli v calounenych kreslech. Z reproduktoru, vsazeneho do dreveneho osteni, plynula tlumena hudba: Cajkovskij. Kdyz doznela, zavladlo ticho tak naproste, s jakym se na Zemi setkavame jen na velmi odlehlem, liduprazdnem miste, na mori nebo v horach. Zdalo se mi, ze v mekce osvetlene nehybne mistnosti jsme mimo cas a prostor. Mezi hvezdami na obrazovce svitila modra jiskra Zeme.
Arsenjev se me vyptaval na me mladi; vypravel jsem mu o dedeckovi, o prvnich vypravach do hor, o rodnem Kavkaze. Znal jej velice dobre; vyslo najevo, ze zlezl mnoho horskych stitu, ktere byly ve vzpominkach jakoby mym vlastnictvim. Hovorili jsme o hrebenech, vystavenych bourim, o taborech v mrazech a vanicich, o riskantnich vystupech, kdy zivot zavisi na treni jedineho cvocku o kamen, o zradnem snehu a protismerne navrstvenych skalach, o zvetralych a drolivych zachytech, i o chvilich, kdy clovek vystoupil na nejvyssi balvan vrcholku. Nas rozhovor se plnil mlcenim. Vymenovali jsme kratke, uryvkovite vety, nesrozumitelne pro nekoho ciziho. Vyvolavaly obrazy tak mocne a ciste, ze prestaval existovat cas, ktery nas od nich delil. Zdalo se mi, ze znam Arsenjeva kdovijak davno. Najednou me prekvapilo, ze neznam jeho krestni jmeno. Zeptal jsem se.
„Petr.“
„Vy jste — sam?“
Usmal se:
„Ne, nejsem sam.“
„Ale ja nemyslim na praci,“ rekl jsem, ponekud zmaten svou smelosti, „ani na rodice.“
Prikyvl hlavou na znameni, ze rozumi.
„Ne, nejsem sam,“ opakoval a podival se na mne. „A vy? Treba prave v tomto okamziku stoji nejake devce na zahradce a diva se na nebe, kde sviti bila Venuse?“
Mlcel jsem a on to prijal jako zapornou odpoved. Zvedl hlavu. Pomalu se prestal usmivat. Sledoval jsem jeho pohled. Dival se na cernou obrazovku s dvojhvezdou Zeme.
„To jeste nevite. Mezi miliardami lidi, kteri pracuji, bavi se, souzi, raduji, delaji objevy, staveji domy a buduji atomova slunce, v davech tech nescetnych bytosti existuje pro mne jedina. Jedina, pilote. Chapete? Jedina.“
LET V MRACNECH
Tricaty den cesty
