„Zmente kurs o jeden a pul stupne na vychod,“ rekl. „A co to mate s goniem? Je vas mizerne slyset.“
Myslil tim radiove signaly, vysilane automaticky mou stanici, pomoci nichz mohou urcit na palube Kosmokratoru polohu letadla. Slova inzenyra Soltyka me trochu znepokojila, protoze i ja jsem ho slysel dost spatne. Prijem chvilemi rusil lehky praskot. Podle pokynu jsem zatocil letadlo vlevo a letel jsem tesne pod mracny. Snazil jsem se neztratit vysku, abych obsahl ocima vetsi plochu. Nebylo to snadne: kazdych nekolik desitek vterin jsem vletl do mracen, z nichz jsem se dostaval tim, ze jsem se snesl se strojem dolu. Takova „hra na schovavanou“ trvala dost dlouho.
Dal jsem prednost tomu, nespolehat se na radar, protoze na obrazovce bylo videt jen pomerne malou cast krajiny. Proto jsem dychtive patral po kazde dire v mracnech, a jelikoz misty klesala velmi nizko, preletal jsem casteji a casteji sotva nekolik desitek metru nad vyssimi misty terenu. Nebyla to rovina, ale nebyly to ani hory: jakesi obrovite, kaskadovite spadajici prirozene stupne nejake skaly, jak jsem mohl usuzovat z jejich hladkeho povrchu. Tyto stupne, presneji receno terasy, tahly se vlnovite pres cely prehlednutelny prostor. Napadlo me, ze se snad vyskytne terasa dost rozlehla, aby na ni mohl pristat Kosmokrator, a letel jsem nekolik minut rovnobezne s nimi. Zacaly vsak stoupat, lamat se a klast sikmo jako obrovske rozhazene karty, a proto jsem otocil zpet. Soltyk se mnou hovoril a vyptaval se na podminky letu a viditelnost. Odpovidal jsem mu strucne, protoze me mrzelo, ze nemohu najit zalesnenou rovinu. Les prece musel nekde koncit a dalo se predpokladat, ze tam bude prihodne misto k pristani. Konecne jsem upustil od patrani nad jednotvarnou, treba neobvyklou krajinou a letel jsem primo vpred. Z terasovitych stupnu se najednou vynoril obly nizky pozemni val, ktery se plazil k vychodu jako obrovska, mirne se kroutici housenka. „Mozna, ze je tam nejaka nahorni planina,“ pomyslil jsem si, seslapl jsem pedal a hnal jsem se tim smerem. Dal pak byl teren trochu neprehledny. Zastirala jej nizka, prizemni mlha, z niz se zvedal jen onen pozemni val, stale vyssi a nerovnejsi. Tu a tam od neho vybihaly retezy pahorku. Kdyz jsem se podival pred sebe, spatril jsem na horizonte cnit temny masiv. Byly to hory. Letel jsem jeste porad rovne, spise ze zvedavosti, jak asi vypadaji hory na jine planete; dalo se totiz tezko predpokladat, ze bych nasel misto pro pristani mezi rozeklanymi skalami. Horske retezy prechazely v barieru cim dal vyssi a prikrejsi; jeji vrcholky se misty uz ztracely v mracnech. Dalsi let timto smerem nemel smyslu. Rozhodl jsem se pro navrat. Po prave strane, ne uz dole, nybrz temer ve vysce letadla, zvedaly se vypoukle, oble svahy, zaborene v prikrych kuzelech ssuti, podivne svetle, skoro bile. Vtom se skalni bariera otevrela jako kamenna kridla brany. Spatril jsem cerne jezero, v nemz se zrcadlila mracna, uzlabiny v skalnich stenach a k brehum sestupujici jazyky sterku. Ze by to byla skutecne voda? Zamiril jsem se strojem do skalni brany a zacal jsem klesat. Na svou zvedavost jsem mohl draze doplatit, protoze v prusmyku — jak se dalo ostatne ocekavat — val silny vzdusny proud, ktery me strhl, vyhodil vzhuru a pak takovou silou vtahl dolu, ze jsem se div nezritil do jezera. Abych se dostal nahoru, musel jsem postavit stroj temer svisle a letet na plny plyn. Na okamzik jsem byl tak blizko hladiny, ze jsem videl tristici se vlnky a pod vodou zretelne patrne balvany na dne. Mel jsem prece jen uspech. Objevil jsem idealni misto pro pristani. Kosmokrator se mohl snest na jezero. Bylo jen treba objevit vhodny pristup, protoze ze tri stran se tycily hrozive skalni steny. Abych prehledl cele panorama horske krajiny, vystoupil jsem s letadlem do vysky tri tisic metru. Jiz delsi dobu jsem si uvedomoval, ze se neco zmenilo, ale z pocatku jsem nemohl prijit na to co. Nahle jsem sebou trhl: v sluchatku se uz neozyvalo tiche zvoneni, svedcici o tom, ze v Kosmokratoru jsou u prijimacu. Dotkl jsem se kontaktu: byl zapojen.
„Halo, inzenyre Soltyku!“ volal jsem. „Inzenyre Soltyku!“
Ticho. Otocil jsem ladicim knoflikem. Nekolikrat to zapraskalo. Vtom se ozvaly cele serie kratkych a dlouhych praskavych zvuku. Ackoli ne, to nebylo obycejne praskani, jake pusobi elektricke vyboje, nybrz znovu a znovu propukajici kvileni, v nemz se vyskytovala mista napul melodicka. Otocil jsem knoflikem jeste dal. Zvuky se ztratily. Zacal jsem znovu volat raketu. Nedostaval jsem odpoved. Zesilil jsem anodove napeti, riskoval jsem, ze spalim odpory. Bez vysledku. Ted jiz jsem se nedival pred sebe, nybrz snazil jsem se neztratit klid a kontroloval jsem vsechny privody. Pocinaje laryngofonem, prezkousel jsem jeden po druhem vsechny spoje — vsechno bylo v poradku, vsechno fungovalo, kontrolni lampicka anteny ukazovala, ze se signaly siri do prostoru, ale raketa se presto nehlasila. Abych se orientoval, vyhledl jsem na okamzik ven a zaklel jsem. Byl jsem nad zalesnenou rovinou. V nekonecnych pruzich se tahly do dalky utvary podivnych keru a mizely pod nizkymi mracny, z nichz se linulo prudke bile svetlo. Pode mnou se mihaly podivne formy jako chocholy, zavesy, hrivy, misily se barvy teple i studene, zlut, zelen svetla i skoro cerna — byl to neobycejny les, opravdu. Ale v teto chvili jsem nemel chuti dukladneji se jim zabyvat. Znovu jsem se vratil k radiu, znovu jsem kontroloval spoje a tu mi bleskla hlavou myslenka, pri ktere me mrazilo po celem tele:
A co kdyz byla raketa znicena, at utokem nebo tragickou katastrofou, a ja jsem zde jedinym zijicim clovekem?
Bylo to otresne. Kratkou chvili jsem zhluboka dychal. Citil jsem, jak odporny pocit strachu pomalu mizi. Pak jsem zatal zuby, jeste jednou jsem pohledl na les ubihajici pode mnou a zamyslil jsem se, co delat. Pohonnych hmot jsem mel na slabe dve hodiny letu. S kyslikem bych vystacil podstatne dele, asi dva dny. Horsi to bylo s potravinami — mel jsem jen trochu koncentratu a dve thermosky s kavou. Nemelo smysl krouzit az do chvile, kdy budou nadrze prazdne, protoze pri nizke clone mraku byla jen nepatrna nadeje, ze bych nahodou zahledl raketu. Ale kdybych pristal, mohl bych neco podniknout s radiem (tak jsem uvazoval, i kdyz jsem si nedelal iluse, ze by mi to nejak zvlast pomohlo), a kdyby raketa preletela nad touto krajinou, mohl bych dat druhum znameni nebo za nimi vzletnout do vzduchu. Zdalo se mi, ze je to nejlepsi vychodisko ze situace. Rozhodl jsem se, ze pristanu. Bylo pouze treba najit prihodne misto. Memu letadlu, ktere bylo vyzbrojeno specialnimi brzdicimi plochami, stacilo by takovych padesat metru jakz takz rovne plochy. Sestoupil jsem nize a pak jsem se cim dal tim vic blizil k povrchu, az jsem konecne letel minimalni rychlosti temer nad vrcholky stromu. Jaky vsak byl muj uzas, kdyz jsem zjistil, ze to vubec nejsou stromy, ba ani rostliny, nybrz vysoke, podivuhodne utvarene mineraly — ani krystaly, ani krapniky. Misty se propletaly tluste, masivni, jako sklovinou zalite zily cernezelenave hmoty, z nichz trcely rozkosacene trsy obrovskych jehlic, jinde opet vycnivaly vyrustky podobne rukam s roztazenymi prsty, baldachyny, hlizy, jakesi uzly mnohobarevne skaly, lesknouci se studene jako led. Nebylo ani pomysleni, abych tady pristal. Letel jsem tedy stale vpred, s nadeji, ze mrtvy les jednou skonci, a stupnoval jsem rychlost, az jsem konecne zmackl paku plynu do konce. Motor rovnomerne hucel, a kdybych nebyl byval v situaci tak zoufale, byl bych se mohl kochat ucinenym kaleidoskopem barvitych utvaru, ktere se pode mnou mihaly a ukryvaly za kridly. Znenadani v sluchatkach opet zaskripelo a v privalu ohlusujiciho praskotu jsem zase uslysel Soltykuv hlas:
„Pilote, ozvete se! Pilote!“
Ihned jsem odpovedel, ale slova umlkla. Po nekolika desitkach vterin napjateho cekani jsem zase uslysel Soltykuv hlas. Tentokrat mluvil docela urcite k nekomu jinemu:
„Uz dvacet minut se nehlasi.“
„Budeme krouzit dal?“ ptal se druhy hlas, jak se mi zdalo, Arsenjevuv.
„Inzenyre!“ vykrikl jsem. „Halo! Kosmokrator!“
„Budeme krouzit,“ odpovedel Soltyk. Zase jsem zacal mluvit, pak volat, ale neslysel me. Zato ja jsem slysel uryvky slov; domlouval se s druhy. Podival jsem se na skalu sveho gonia, aby mi ukazala smer, kde hledat Kosmokrator, avsak na kulatem ciferniku pristroje jsem uvidel misto jedineho sviticiho vroubku pravy chaos jiskrivych svetylek. Pripominalo to obrazy, jake dava ruseni radaroveho prijmu pomoci prouzku aluminiove folie. Zmocnil se mne vztek. Soltykuv hlas slabl, konecne docela zanikl v silicim praskotu. Kdyz jsem tocil ladicim knoflikem, znovu jsem uslysel tajuplne kvilive zvuky a najednou mi ruka ztrnula na knofliku:
„Neni to snad… rozhlas obyvatel Venuse?“
K certu, to je docela mozne! Prerusovane zvuky mohly byt jakousi obdobou nasi Morseovy abecedy. Nemohl jsem vsak o tom dele premyslet, protoze ve velke dalce, na samem obzoru, objevila se skalni bariera, ktera se tahla od horskeho, za horizontem ukryteho jezera, jez jsem nechal nekolik kilometru na vychod po leve ruce.
Plocha mrtveho lesa zde najednou koncila rovnou linii, bezici obema smery jako podle pravitka. Dal se prostirala rovina modelovana mirnymi, zaoblenymi pahorky a stejne nevelkymi melkymi udolicky. Lepsi misto pro pristani jsem si rozhodne nemohl prat. Pokud se dalo odhadnout, byla puda hladka jako lestena skala. Za poslednimi radami mrtvych stromu jsem vypnul privod pohonnych hmot. Zdalo se mi, ze mrtvy les je od roviny oddelen uzkym tmavym pruhem, snad prikopem, ale musel jsem soustredit pozornost na rizeni. Vysunul jsem brzdici plochy a pritahl paku k sobe. V nahlem tichu vydala kridla letadla klesajici, nizky ton. Nasledoval mekky naraz, pak druhy. Dosedl jsem na kola. Stroj kousek roloval a zastavil se. Stal, trochu naklonen, na nerovnem povrchu pudy. Pudy planety Venuse.
