zesililo. Mel jsem v kapse rucni indikator radioaktivity, podobny malemu revolveru se svetelkujici stupnici v mistech, kde ma obycejna pistole spoust. Zvedl jsem hlaven pristroje. Mrtvy les nebyl zatisim tak idylickym, jak by se z dalky zdalo. Rucicka pristroje tancila jako silena; dobihajic zas a zas az na konec stupnice, bila do neho takovou silou, jako by chtela prerazit zachytny sroubek.
Bylo mi cim dal tepleji, s cela mi stekal pot; nebylo to jen proto, ze jsem byl nervosni — teplomer totiz ukazoval 68 °Celsia. Bylo moudrejsi upustit od dalsi cesty. Na vylet za takovych okolnosti jsem mohl tezce doplatit. Vedel jsem, ze kombinesa je napustena latkou pohlcujici zareni, byla vsak prilis tenka, nez aby byla spolehlivou ochranou. Na toto misto bylo nutno vypravit se v daleko tezsim specialnim odevu, s pancirem z kamexoveho plechu. V Kosmokratoru jsme je meli. Kdyz jsem si na to vzpomnel, napadlo mi, ze Kosmokrator treba uz nikdy neuvidim a ze tedy stoji za to jit dal. Zatim jsem se otacel kolem dokola a drzel pred sebou hlaven pristroje. Radioaktivni zareni sililo a slablo bez prechodu. Zpozoroval jsem, ze je nejsilnejsi, kdyz je pristroj zamiren na modrave sklenene kmeny, silnejsi a vetsi nez ostatni, ktere staly dale od sebe, takze jsem videl nejvys dva najednou. Pristoupil jsem k jednomu z nich. Nebyl docela pruhledny, jak se mi zdalo z pocatku. Tento klam zpusobily zkroucene a roztazene obrazy okoli, zrcadlici se na jeho povrchu. Kdyz jsem k nemu naklonil hlavu, v prilbe silne zazarilo cervene svetelko, jako by me zivy tvor varoval pred nebezpecim. Uvnitr kmene, pod pruhlednou vrstvou, tahl se uzky pas, presneji receno valcovity pruh neurcite barvy — zdal se cernohnedy nebo stribrny jako vzduchova bublina pod vodou; zaviselo to na smeru pohledu.
Opustil jsem toto misto co nejrychleji. Cervena kulicka pomalu hasla a zarila tmaverubinovym svetlem. Ted, kdyz uz jsem vedel, cemu se mam vyhybat, sel jsem podle urceneho azimutu a snazil jsem se obchazet modrave kmeny sirokym obloukem. Brzy docela zmizely, ale ma „pistole“, citlivejsi nez cervene svetelko, ukazovala, ze radioaktivni — i kdyz daleko mene — je cela puda. Intensita zareni neni ani tak nebezpecna jako doba, po jakou je organismus vystaven jeho ucinkum. Proto jsou na stupnici oznaceny i jednotky casu. Vycetl jsem z ni, ze bez obav z vaznych nasledku se mohu zdrzovat v terenu, po jakem jsem ted sel, nanejvys pul hodiny. Zrychlil jsem krok a za kratkou dobu jsem dospel k spleti tvaru, nepodobne nicemu, s cim jsem se zatim setkal.
Mineral se slil do srazneho utesu, pripominajiciho ruku s roztazenymi prsty, ktery byl pokryt obrovskymi boulemi a bublinami. Myslim, ze tak nejak vypada mydlova pena pri silnem zvetseni. Neobycejny vzhled teto hmoty zvysovala jeste skutecnost, ze v ni bylo zalito obrovske mnozstvi stribrnych kulicek. Tak by asi vypadal roj, zality v letu vlnou tekuteho jantaru. Pokousel jsem se vysplhat po sklenenych vycnelcich, ale ihned jsem sklouzl dolu. Na chvilku jsem mel pocit, ze jsem v pohadkove zemi: rytir pod sklenenou horou. Pokracoval jsem v ceste rovnobezne s hrazi. Misty se podobala ztuhle vlne na sirem mori — tento dojem posiloval jeji zprohybany, roztrepeny hreben. Pristup ke stene „vlny“ ztezovala doslova klubka jakychsi sklenenych chobotnic, propletenych navzajem chapadly trcicimi do vzduchu, ktera misty opadala a pokryvala pudu oblymi ulomky. Pokousel jsem se rozbit velkou bublinu na svahu a uzil jsem k tomu okovane boty. Praskla, ale kdyz jsem vlozil botu do vznikleho otvoru a vzeprel jsem se, rozpadl se pod mou vahou zbytek bubliny na male stripky a ja jsem se octl zase dole. Opakoval jsem manevr na jinem miste; vysledek byl stejny a ostre strepiny mi div nerozrezaly kombinesu. Nechal jsem techto pokusu a sel jsem dal; kompas me poucil, ze zahybam smerem k vychodu, nebot prusvitna hraz se tahla velkym obloukem. Brzy jsem se octl pred trhlinou ve sklenene zdi, uzkou jako skalni komin. Uvnitr byly zality miliardy trpytivych stribrnych kulicek. Uchvacen nevsednim pohledem, prilozil jsem oko ke svisle plose prurvy, podobne giganticke rozsedline v ledovci, a ztrnul jsem: s druhe strany se ke mne naklanela tmava obluda se spicatou hlavou a s usima odstavajicima jako kridla netopyra. Spodek jejiho tela se rozplyval v kalnem mracne. Couvl jsem a videl jsem, ze to byl muj odraz, pokriveny prohnutou plochou.
Zacal jsem hledat zachyty. S nejvetsi namahou, vyuzivaje kazde prohlubinky, vysplhal jsem se na zaoblinu steny. Cim dal tim neprijemneji jsem pocitoval nesnesitelne horko; do kombinesy vmontovane elektricke chladici zarizeni, ktere jsem jiz pred chvili zapnul, prilis nepomahalo. Balancoval jsem na spickach a pokousel jsem se najit roztazenyma rukama neco podobneho zachytu. Prekvapovalo me stale silici buseni srdce; tep znel stale silneji, silneji, silneji… ale vzdyt to nebyl tep!
Jednim skokem jsem byl dole. Nedbaje na ulomky klouzajici pod botami, bezim a hledam misto, odkud lze prehlednout celou oblohu. Ve vysi zari bez poskvrny cisty, mlecny prikrov mraku. Pomaly hukot sili, roste, blizi se. Jako tmava ryba prosvita vrstvami mraku oble dlouhe teleso: Kosmokrator.
Volam, kricim do mikrofonu a pri tom padim k rovine, k letadlu. Bolestive se otloukam o ztuhle tvary, padam na kolena, vyskakuji a znovu volam raketu. Hukot se meni. Hlava strely klesa, raketa opisuje zatacku. Krouzi v uzke spirale. Jeji teleso, tmave na bilem pozadi, se zvetsuje. Za kormidelnimi plochami tryska sloup ohne belejsiho nez mraky. Skacu od jednoho stromu k druhemu, vbiham na neuveritelne utvarene sklenene mustky, preskakuji nehybne se lesknouci balvany; rovnomerny, shora dolehajici hlas motoru sili, meni se v ohlusujici rachot a zase se vzdaluje, tichne… Raketa stale krouzi a snasi se do nebezpecne male vysky. Nedivam se na ni, musim uskakovat pred krystaly, trcicimi do vzduchu jako mece. Vtom mi uzavira cestu houstina sklenenych zil. Pokousim se prenest se pres ni skokem a rozbiham se. Pot mi steka do oci, nemam uz dech, abych volal do mikrofonu — nejaky ulomek mi uhyba pod nohou, ztracim rovnovahu, klesam k zemi. Vyskakuji jako silenec, chci se slepe vrhnout na prekazku, kdyz vtom se mi tesne u ucha ozve tichy a ironicky hlas:
„Klid… pilote!“
Nebylo to z radia. Je to hlas ve mne, ktery me nuti, abych se ihned zastavil. Tudy nevede cesta. Musim se vratit. Znovu se davam do behu a slysim, ze hukot motoru slabne. Obracim se, zustavam stat. Raketa se rozplyva v mracich jako prizrak, hlas motoru prechazi v nizky, stale lehci a vzdalenejsi hukot, za okamzik uz nedoleta zadny zvuk, zadny sum, jen muj zrychleny dech se hlasiteji rozleha v kovovem vnitrku prilby, sluchatka jsou stale nema a kolem mne zari nejkrasnejsimi barvami bledemodre, zlate, malinove rude krystaly a je ticho, naproste ticho…
Usedam na plochy ulomek krystalu a cekam. Cekam pet, deset, patnact minut. Oblaka tahnou stale stejnym smerem: zacinaji mi slzet oci od toho, jak napjate upiram zrak do jejich svitive belosti, po tvarich mi stekaji slzy a nejsou to jen slzy reflexni…
„To je konec,“ myslim si. Ihned mi odpovida tyz hlas jako prve:
„A kdyby, co na tom?“
„Spravne!“
Zatinam zuby, vstavam a jdu. Zastavuji se, abych se podival na gyrokompas. Pri tom silenem behu jsem ztratil orientaci. Radioaktivita je zde ponekud mensi nez v okoli sklenene bariery — v matove kulicce zari jen cerveny bod. Rozhlizim se kolem sebe. Stojim mezi vysokymi krovitymi krystaly. Jeden z nich je vyvraceny a na jeho nerovnem, hranatem povrchu, mezi fialove krvavymi plochami okraju lezi stribrna kulicka — stejna, jake jsem videl predtim zalite do skleneneho masivu. Prohlizim si ji. Vypada jako plocha kapka, ne vetsi nez zrnko hrachu, ulita ze stribriteho kovu. Upoutala mou pozornost proto, ze nelezi na povrchu krystaloveho kere, nybrz zdanlive se vznasi nekolik milimetru nad nim. Blizim se k ni. Zustavam stat jako vryty do zeme. Stribrne zrnko se pohnulo. Obraci se ke mne zaspicatelym koncem, v nemz se trpyti jiskricka — ne, ne, to se z ni vysouva dratek tenky jako vlas. V mych sluchatkach se soucasne ozyva prerusovany kratky zvuk. Se zatajenym dechem se divam na stribrnou kapicku. Stoji na sotva viditelne spiralce, ktera se natahuje a smrstuje. Pohyb je cim dal tim rychlejsi. Bezdecne ustupuji. Broucek jako by usedl na kamen. Blizim se — on se take pohybuje a v sluchatkach se ozyva vysoky ton.
„Meli prece jen pravdu,“ mihne se mi hlavou vzpominka ve viru beznadejne zmatenych myslenek. „Kovovi broucci! Kovovi broucci!“ Natahl jsem ruku, abych tvorecka chytil, a zarazil jsem se. Prestoze je tak nepatrny, je to jedna z bytosti, ktere zbudovaly pred osmdesati lety meziplanetarni letadlo. Bude se tedy branit — treba nejakymi smrticimi paprsky. Pohledl jsem na ukazovatele radioaktivity. Zareni nevzrusta. Zacal jsem broucka se vsech stran obchazet a vsiml jsem si neobycejne podivne veci. Kdykoli jsem od neho odvratil hlavu, lezel jako mrtvy, nehybny jako kapka vychladleho kovu. Ale kdyz jsem se dival primo na nej, zacal se pohybovat, obracel se ke mne spickou, z niz se vysunul ostry dratek, a ve sluchatkach se ozyvaly prerusovane zvuky. Opakovaly se stale stejne tony. Co to melo znamenat? Chtel mi tak neco sdelit? A ti broucci, zaliti v sklovite hmote, byli take mrtvi? Byl jsem uplne bezradny. Kez by byl se mnou nektery z druhu! Vedomi, jak velmi malo vecem rozumim, privadelo me k zurivosti. Vytahl jsem zaviraci nuz a polozil jej vedle tvorecka. Zdalo se mi, ze si ho nevsima. Odvratil jsem se a pozoroval jsem ho po ocku. Nehybal se. Odstoupil jsem o nekolik kroku. Ani se nehnul. Pomalu jsem se blizil, nespousteje ho s oci. Vystrcil leskly dratek, spiralky se zachvely a ve sluchatkach se ozval zvuk.
„Cert aby to vzal!“
Natahl jsem ruku — piskani v sluchatkach zesililo. Presto jsem ho chytil do prstu. Nic se nestalo. Drzel jsem ho primo pred okenkem prilby, ton v sluchatkach zesilil. Chtel mi tak dat najevo svou nespokojenost?
Vytahl jsem z kapsy plochou kovovou krabicku a hodil jsem broucka do ni. Cinklo to. Byl nepochybne z kovu.
