Vcera jsme leteli kolem asteroidu Adonise nedaleko od mista, kde se jeho draha protina s drahou Venuse. Od te chvile zacaly pracovat motory. Zeneme se po stopach prchajici Venuse, ktera vstupuje do posledni ctvrti a zari na nebi jako uzky bily srpek. Na rozdil od vedcu nemam krome navigacni sluzby nic jineho na praci. Dnes rano jsem v navalu zoufalstvi rozebral motor helikoptery a cistil jsem s jakymsi zvlastnim dojetim jeho soucastky i tak se blystici cistotou. Slozil jsem je dohromady a daval jsem si zalezet, abych na tuto praci spotreboval co nejvic casu. Uz jsem precetl vsechny knihy o astronomii, ktere mam v kufriku, prostudoval jsem si material pojednavajici o atmosfere Venuse, v niz budu muset ridit letadlo — bohuzel, byl neobycejne skrovny. Dovedel jsem se pouze — to jsem jeste nevedel — ze nejvetsimi teleskopy je obcas mozno zahlednout trhliny v mracnech, to znamena, ze s povrchu planety byva nekdy videt ciste nebe. Trochu me to potesilo, protoze uz ted, v patem tydnu cesty, zacinam tesknit po zemskem blankytu.
Odpoledne jsem sedel v centrale s Osvaticem. Je to spravny chlapik, ale nemluva k pohledani. Nikdy nerekne „ano“ nebo „ne“, jeho odpovedi se omezuji na prikyvnuti nebo zavrteni hlavou. Dal mi fotografii Venuse s tak zvanou „velkou cernou skvrnou“ u sameho okraje kotouce, kterou jsme predevcirem zpozorovali. Pri naprostem nedostatku udalosti, ktery u nas vladne, byl to ucineny objev, ale i ten vystacil sotva na nekolik hodin.
Kdyz jsem si znovu prohledl onu zahadnou skvrnu (ktera neni na snimku vetsi nez tecka), vysel jsem na chodbu. Potkal jsem tam Soltyka; chtel jsem se ho zeptat, jak to bude s nasim pozemskym casem a rozdelenim na noc a den, ktere jsme doposud zachovavali — protoze az pristaneme, budeme se asi muset prizpusobit casu Venuse. Ale zapomnel jsem na to, kdyz mi rekl, ze zitra rano podstatne zrychlime let Kosmokratoru. Na trati pul milionu kilometru, ktere nas deli od cile, provedeme zkousku maximalni rychlosti rakety, coz nam usetri skoro ctyri dny cesty. Mel jsem z toho velkou radost, prestoze nam pozdeji, po veceri, prednesli oba navigatori radu padnych technickych duvodu, ktere je primely k tomuto rozhodnuti, nemohl jsem se ubranit myslence, ze stejne jako my vsichni touzili po tom, aby zkratili dobu cekani, nesnesitelne se protahujici.
Tricaty prvni den cesty
Od rana se konaly horecne pripravy. Bylo nutno znovu si overit, jak jsou upevneny vsechny predmety v kabinach i zasoby ve skladistnich prostorach, zkontrolovat stav pristroju, prohlednout a zajistit pasove podvozky, ukryte v prostornych dutinach podpalubi. Prace probihaly podle planu davno predem promysleneho. Ja jsem odesel do komory v hlave rakety a tak jsem se zabral do prace na letadle, ze jsem si zapomnel jit v jedenact hodin pro radiovou postu. Kdyz jsem konecne prisel do centraly, lezeli uz vsichni v kreslech. Polozil jsem se a zapjal pasy. Soltyk vyckal jeste nekolik desitek vterin a presne ve dvanact zapojil pristroj, odstranujici filtry z atomoveho reaktoru. Hlas motoru, dosud sotva slysitelny, silil kazdou vterinu. Nad mym kreslem byla velka obrazovka televisoru s bilym kotoucem planety a nad ni rada osvetlenych ciferniku. Rucicka rychlomeru se vychylila z polohy, kterou dosud zaujimala. Motory hrmely stale mohutneji. V jejich zesilujicim se zvuku nebyla zadna vibrace; casti konstrukce, teleso rakety, kresla, nic se nehnulo. Jen rucicky na ukazovatelich lenive klouzaly po zelenych cislicich, vsechny jednim smerem. Vysoky ton motoru mohutnel a jako by vychazel z kazdeho kousku kovu, vyplnil nakonec svym hlasem cely prostor centraly a i nas vsechny. Osmnact minut po dvanacte jiz jsme dosahli rychlosti sto kilometru za vterinu, to znamena priblizne 360 000 kilometru za hodinu. Hvezdy byly stale nehybne, ale kotouc Venuse, lezici primo proti spicce rakety, rostl. Napred byla Venuse stribrny opalisujici disk, veliky jako Mesic, pozdeji jsem si v jistem okamziku vsiml, ze je vypoukla. Zaujimala cim dal tim vetsi prostor, jako nafukovana bila koule. Uz jen uzky prouzek oddeloval jeji matne prosvitajici okraje od ramu obrazovky. Jeste minutu a vyplnila ji celou. Rucicky radarovych dalkomeru se rovnomerne pohybovaly po osvetlenych dilcich stupnic. Jeste stale jsme si neuvedomovali nic jineho nez vysoky ton motoru. Zatim co ostatni telesa, jako Mesic nebo Zeme, kdyz jsme se k nim blizili, menila svou tvarnost, ukazujice nove a nove podrobnosti sveho povrchu, Venuse svitila stale stejne jako neskutecna, tajuplna mlecne bila koule.
Let plnou rychlosti trval necelou hodinu. Na obrazovce jiz davno nebylo nebe, jen vse zastirajici bezmezna belost, ktera misty prechazela do stribritych a kremovych pruhu. Pozvolna jsme zacali pocitovat vzrustajici pritazlivost planety. Jednu chvili se mi zdalo, ze raketa nekam pada a dela pri tom kotrmelce. Musel jsem zavrit oci. Kdyz jsem je znovu otevrel, manipuloval Soltyk s prediktorem. Zavrat zmizela. Kosmokrator se prestal otacet okolo sve osy. Zaroven utichl hlas motoru. Usi zaplavilo hucive, prazdne ticho, v nemz jsem zaslechl pomale udery vlastniho srdce.
Soltyk pohybem paky prave presunul sve kreslo tak, ze stalo primo pod obrazovkou hlavniho televisoru. „Hlaste mi kazdych deset vterin vysku,“ rekl mi. Prikyvl jsem. S obema rukama na pakach se Soltyk naklonil, jako by chtel vstoupit do obrazovky.
„Devatenact tisic kilometru,“ rekl jsem. Takova vzdalenost nas jeste delila od planety. Pod nami lezely mraky jako nekonecny zarici ocean. Misty oslnive horely odrazenym slunecnim svetlem, misty se v nich objevovaly prchave trhliny a hluboke strze. Kosmokrator se tocil jako kamen, uvazany na dlouhem provaze. Cim dal vetsi sila nas vtlacovala na sedadla kozenych kresel. V absolutnim tichu jsem je slysel vrzat v pravidelnych prestavkach.
„Sedmnact tisic.“
Vrhl jsem kratky pohled stranou na rychlomer. Ukazoval nyni sedesat kilometru za vterinu. Kdyby se raketa dostala do styku s atmosferou planety pri takove rychlosti, doslo by k vybuchu. Podival jsem se na Soltyka. Shrbeny, tmavy proti zarici obrazovce, stal bez hnuti s rukama na ridicich pakach.
„Sestnact tisic tri sta.“
Cely obzor pod nami se zatocil, sesedl a pak se kolmo vztycil. Raketou probehl kratky otres, ktery nami mrstil vpred. V obrazovce vzplal a zhasl fialovy blesk.
„Patnact tisic osm set.“
Novy naraz, slabsi nez predesly, ale trvajici dele. Od spicky rakety srsely fialove blesky, rozvetvujici se v horici pavucinu, kterou jsme proletli ve zlomku vteriny. Byly to kyslikovodikove brzdici rakety.
„Ctrnact tisic.“
Ze spicky se ted valil vybuch za vybuchem. Pronikaly celym telesem rakety. Duty rachot, narazy, slabnouci kaskady vybuchu, prerusovane kratkymi chvilkami ticha. Sikmo pred nami lezela bila plan mracen a nad ni se ritil vpred mirne nakloneny Kosmokrator. Pochopil jsem, ze podle klasickeho zakona astronautiky zaciname opisovat okolo planety spiralu.
„Dvanact tisic jedno sto.“
Jiz jsme mohli pozorovat vlnivy pohyb mracen. Hnala se rychleji a rychleji. Nahore nad nami cerne hvezdne nebe, pod nami nekonecna mlecne bila plan, modelovana stiny a svetly.
„Osm tisic.“
Osm tisic kilometru nas delilo od planety, to znamena tri ctvrtiny jejiho prumeru. Soltyk vtahl hlavu mezi ramena a jeste vice se predklonil. Kosmokrator cely zastenal a zachvel se jako napjata struna. Zaroven udelal obzor pulobrat vzhuru, polozil se na bok a opet sklouzl dolu. To byly spusteny hlavni motory, ktere brzdily nas pad tim, ze vrhaly proudy atomu tryskami ve spicce rakety. Jejich zvuk se nikterak nepodobal obvyklemu cestovnimu tonu. Jako koule prorazel Kosmokrator s chvenim a svistotem zhavy mrak, ktery pred spickou rakety utvorily atomove plyny, zrychlene pohybem v dlouhe ustredni trysce a nasilne zadrzovane prudkym letem. Musel jsem kricet z plnych plic:
„Tisic devet set kilometru.“
Mracna se hned slevala, hned trhala a prchala dozadu jako zpenene vlny vodopadu. Na jejich povrchu, jenz svitil matnym leskem perleti, zpozoroval jsem stin rakety, podobny tenke carce. Zapadal do trhlin, mizel v jejich hlubinach, ale za okamzik se vyhoupl na mrak zality sluncem a podobny zlate pene, do tuha uslehane.
„Sest set kilometru.“
Do viriveho rachotu brzdicich vybuchu se vmisil nejaky novy ton. Z pocatku jsem jej nemohl zachytit, ale za chvili tak zmohutnel, ze jsem jej odlisil od chodu motoru. Byl to velmi vysoky, az rezavy svist. Zaroven jako by jimi probehl neviditelny proud, zachvely se rucicky aerodynamickych pristroju, ktere dosud lezely jako mrtve. Svist silil a prechazel do pronikaveho hvizdani. To byla atmosfera planety, kterou jsme prorazeli.
„Ctyri sta osmdesat!“
Pod strelou se trhaly mraky jako napjate chvejici se struny. Rachot brzdicich trysek zeslabl. Pohledl jsem znovu na ukazovatele; jiz jsme ztraceli kosmickou rychlost, leteli jsme rychlosti osm kilometru za vterinu. Houstnouci atmosfera kladla rakete vetsi a vetsi odpor. Ovzdusi stlacene v mistech, kde se dotykalo rakety, chvelo se a pusobilo, ze cely obraz v televisoru se mihal. Rychlost Kosmokratoru se ustavicne zmensovala. Znova zahrmela salva vybuchu. Sipky aerodynamickych pristroju, zaznamenavajicich hustotu, tlak a teplotu atmosfery, zive poskakovaly. Jako granat na konci letu po balisticke krivce prorazela raketa se svistenim vrstvy ridkych par.
